Last Hardrock Outsider

PARAMORE - Paramore

Vlastně si nedovedu už pár let vybavit vhodnější kapelu reprezentující hudbu pro teenagery. Mám na mysli teenagery, kteří zrovna neholdují klasicky rockové nebo metalové hudbě. Budete mít pravdu, pokud si myslíte, že takových je vlastně většina. PARAMORE jsou na poli popově orientovaného punk rocku a ema zjevením už od svého druhého alba, tedy zhruba nějakých šest let. Neříkám, že jsou zrovna zhudebněním originality, právě naopak, ovšem na druhou stranu dokázali vybalancovat přesně tu polohu, jaká současným školákům vyhovuje - tedy trochu toho emíčka (starším ročníkům velmi protivné emoční nestability - jak by se dalo napsat), trochu punk rocku a samosebou do toho popová chytlavost. Naprosto vypiplaná image kapely pak dokázala doslova strhnout lavinu zájmu, zkrátka a dobře - mladší ročníky vzaly kapelu v jejíž čele stojí zrzka Hayley Williams za svou. Jejich čtvrté (bezejmenné) album má však jiné cíle a vychází po tříleté pauze, v průběhu které došlo na jisté personální změny. Z původně pětičlenné sestavy byli v mezičase vyhozeni miláčci fanynek bratři Farroové, aby zbylé trio Hayley Williams, Taylor York a Jeremy Davis pokračovalo dál. Jinak.



Od předchozích, velmi úspěšných, nahrávek se toho však v řadách PARAMORE událo trochu víc, tak zaprvé je poznat jistý prvek dozrání, kdy se skupina nesnaží působit jaksi potutelně a vesele, tak jako na jejich předchozích, hitovkami zaházených, počinech – „Riot!“ a „Brand New Eyes“, které sklízely vavříny zejména u hltačů středškolského punk rocku. Současné album se totiž tváří mnohem méně jako bubble gum, byť je, co se týče kytar, podstatně méně úderné a dravé. Je pravda, že PARAMORE zjevně dospěli a v současnosti holdují o trochu serióznějšímu, a ve všech aspektech méně rozdováděnému, pojetí kytarového popu. Deska je to každopádně ze všech jejich prozatímních nejrůznorodější (nechci však nutně říct, že nejlepší).


Tahle parta pro mne vždy představovala právě tu zkousnutelnější stránku emo-popu už jenom kvůli větší dravosti vyznění a zároveň také po vizuální stránce – kvůli prvkům určité, pro mě sympatické, streetové ležérnosti vycházející z image členů kapely. Na novince si cením zejména faktu, že se kapela nebála někam posunout a netočí do zblbnutí veselé (punkově rozdováděné) popěvky, ale jde cestou o něco menší podbízivosti. Budiž to přičteno zjevnému muzikantskému zrání.



Nové skladby mají oproti těm předchozím sice trochu zamlženější start, ale s dalšími poslechy se ukazují, že směr stavící na větším stylovém rozpětí, ať už stylů hudby (pod škatulkou POP se toho vlastně dá schovat hodně) nebo zde prezentovaném emočního rozpoložení, kapele sedí. První polovina alba se nese ve znamení větších hitparádových taháků, protože ať už zmíním „Fast In My Car“, „Now“, „Grow Up“ nebo „Daydreaming“, vždy jde sice o nenáročné, ale velmi dobře producentsky opracované, ale i dobře poslouchatelné songy z oblasti soft rockové moderny, tedy hudby pro náctileté posluchače zabývající se především trendy. Mě tohle celé však nijak nepohoršuje, protože mám pocit, že tyhle songy nepůsobí vůbec nepatřičně a budou se dobře poslouchat třeba i za deset let.


Druhá polovina už je trochu slabší, vše zachraňují pouze dvě tutovky „Proof“ a „(One Of Those) Crazy Girls“, ve kterých vnímám jakýsi nápad. Chybou se může rovněž jevit délka nosiče, být o čtyři/pět položek kratší, vyzněl by rozhodně lépe a méně ředěně. Jinak jde o vcelku povedené, aranžérsky vypiplané, pop/rockové album, reprezentující postoje současné generace dvacetiletých. Ubylo sice kytar a punk rockové rozdováděnosti, vše je však nahrazeno různorodostí skladeb, vyzrálejším projevem Hayley Williams, výraznější rytmikou a vkusné klávesovými podklady, jenž nahrávku nominovaly do pozice první dospělé desky od PARAMORE. Dobré album co udrželo kapelu mimo oblast průserů, ovšem na druhou stranu ani žádný zázrak.


15.01.2014Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz