Last Hardrock Outsider

THE KILLERS - Battle Born

Tihle podivní chlápkové z rozpálené pouště v oblasti Las Vegas platí ve Spojených státech za jednu z komerčně nejúspěšnějších rockových kapel posledního desetiletí a i já musím potvrdit, že začali doslova výtečně. Jejich debut „Hot Fuss“ měl opravdu všechno, co takové odlehčené hitové retro, jinak čerpající hlavně z klávesoidního poprockového zvuku osmdesátých let, mohlo ve své době nabídnout. Jasně že mám na mysli „Somebody Told Me“ a všechny ty další hity, které značily obrovské naděje do budoucna. Oba následující albové počiny však kvality a skladatelskou neobyčejnost téhle party nestvrdily, byť byli THE KILLERS mediálně tlačeni, co to jen šlo. A zde se dostáváme k té výše zmíněné podivnosti a jisté nepřirozenosti. THE KILLERS totiž na mě působí jako kapela bez patřičného odevzdání, nebo bez byť jen trochu emotivního odžití toho čím se prezentuje. Byl jsem svědkem jednoho jejich koncertu, v televizi jsem je viděl mnohokrát, ale mám z nich čím dál tím víc pocit, že tyhle muzikanty někdo slepil uměle v band a oni k celému tomu velkému kolotoči přistupují pouze jako k chození do dobře placené práce.



Na podzim vyšla THE KILLERS již čtvrtá řadovka a já s odstupem několika týdnů musím říct, že téhle kapele už prostě nevěřím ani notu a to novinku hodnotím lépe než desku předchozí. Není to však vůbec tím, že by se mi nelíbil styl, který THE KILLERS dnes hrají. Právě naopak. Vždyť jde dle mého názoru o návrat k zvuku povedeného debutu. Problém vidím spíše v naprosté vyředěnosti materiálu a faktu, že se zde opravdu dobrých skladeb nedostává. Všechno je tak nějak znormalizováno, aby se to bezprostředně a napoprvé dobře poslouchalo, ale s třetím čtvrtým poslechem už vás tahle deska nezajímá, nemá totiž z dlouhodobého pohledu opravdu co nabídnout. Nachází se zde sice pár songů, které lehce vyčuhují nad ostatní – „Deadlines And Commitments“, „Miss Atomic Bomb“ nebo „Runaways“, ale není to zas až takové terno, jak je prezentováno v médiích. Příjemné je sice znovuobjevení pompézní formy z osmdesátých let, ukuchtěné podle vzoru novoromantických kapel jako DURAN DURAN, jenže co s ní když kapela dnes nemá v rukávu ani jeden vygradovaný trhák, který by bez spekulací přikoval. Vše tak nějak proplouvá a Brandon Flowers mě svým uhýkaným zpěvem dává čím dál tím víc zabrat. Prostě velmi průměrná a povrchní poprocková záležitost, jakých vychází každý rok desítky. THE KILLERS jsou pro mne kapelou nepřekonaného debutu.


22.05.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz