Last Hardrock Outsider

RUSH - Expedice třetí: Když je cesta cílem 3/5 (1982-1988)

Sladkost předchozích úspěchů Kanaďany nerozmazlila, takže se znovu nespokojují s dosaženými metami, uznáním a ovacemi. Tam kde by jiní surfovali (nebo časem pošli) na poklidných vlnách vlastního uspokojení, tam RUSH obrací kormidlo do vod neznámých a vzhledem k všeobecným očekáváním i riskantních . Jejich motivací stále zůstává cesta nových muzikantských poznání a výzev.



Zastávka první – 1982 – „Signals“


RUSH nikdy nenatočili další pokračování svých nejúspěšnějších děl a možná právě kvůli tomu pořád patří k legendám, u nichž fanoušci a hudební kritici berou zdánlivě slabší okamžiky jako daň za onu převládající a ničím nesvázanou kreativitu. Oklepávají svá malá zklamaní a dávají kapele další šanci. Dalo by se říci, že s přibývajícím časem a křížky na krku objevují i chutě dříve kyselých hroznů. V roce 1982 jsem poprvé vstoupil do povinného vzdělávacího cyklu první třídy Základní školy. O třicet let později mohu patřičně docenit i tvůrčí periodu odstartovanou právě albem „Signals“. Záliba ve využívaní kláves a různých elektronických dolaďovačů byla u kapely zřejmá už delší dobu, teprve na „Signals“ však dostává jednu z hlavních rolí a svým způsobem dosti radikálně mění vyznění celého tělesa. Přestože byla elektronická hudba toho času hodně v kurzu, těžko lze této touze svojských Kanaďanů podsouvat zištné důvody. Skupina dobrovolně utlumuje rockovou razanci svých instrumentů a přes rozličné elektronické modulátory využívá jejich jemnější rysů. Celkově se hodně lpí na atmosféričtějších polohách, přičemž neskomírající umění, předložit poutavou skladbu, zůstává.


Hned první dva songy potvrzují, že RUSH umí s náladami pracovat. „Subdivision“ přináší kromě smutného textu i excelentní zakomponování syntetizátorů umocňující onu půvabnou melodii a hitovost. Peartovy bicí a Lifesonova kytara kroužící kolem, si občas vynutí nějaké to krátké intermezzo. Leeho basa, pokud je vůbec slyšet, spíše zůstává na pozadí a na povrch vyplouvá až s příchodem kytary. Uhrančivá „The Analog Kid“ je poháněná Neilovým kvapíkem a skrývá ve svém nejpomalejší partu jednoduchý refrén nazdvihovaný energií kláves. Tento je navíc x-krát jinak obklopen nezkrotným riffováním Alexova kytarového génia. Podobné formule v podstatě využívají všechny ostatní kompozice, co se však mění je tempo a nálada skladeb. Zjednodušení je dalším poznávacím znamením této nahrávky, ovšem jednoduchost zde v žádném případě neznamená průhlednou podbízivost. Přestože se album dobře poslouchá, je zcela určitě potřeba projít přizpůsobovací fází a postupně odkrýt všechny ty krásné a skryté detaily. Za ohlédnutí jistě stojí „The Weapon“, kde nekomplikovaný začátek doroste až do „synth-chedelického“ konce. Dále pak skotačivá „New World Man“ a dojemná „Losing It“ s nervním doprovodem elektrických houslí Bena Minka. Tuto zastávku nelze zakončit jinak než zmínkou o ukončení spolupráce s Terry Brownem, který od prvopočátků podával souboru pomocnou producentskou ruku, a u kterého RUSH nenašli pochopení pro tuto nově se rodící etapu.



Zastávka druhá – 1984 – „Grace Under Pressure“


„Důstojnost pod tlakem“ je textové téma kolekce z roku 1984. Osm skladeb se zaobírá různými stresovými situacemi a jejich vlivem na člověka. „Brácho můžeš se podělit o další válku, o další zničenou zemi, o další ztracenou generaci“ („Between The Wheels“). Po hudební stránce skupina ještě více vstupuje do syntezátorového světa. Neil Peart si dokonce pořizuje doplňkovou sadu elektronických bicích. Tam kde na „Signals“ vytvářela elektronika vítr , na „Grace Under Pressure“ dokáže místy spustit pěknou vichřici. Fascinující živel upoutá především většími porcemi podvědomě známe melodiky, jenž je prostupována Lifesonovými orgiemi, jinak rozmanitě zkreslovanými přes různé kytarové krabičky např. tak jako v „Kid Gloves“. RUSH si v těchto nových vodách vyloženě libují a opět znějí poutavě a hlavně nezaměnitelně. Navíc tu je jistá nervní, tesknivá atmosféra, která je na druhou stranu až psychopaticky přitažlivá. Posluchač je ve stejný okamžik mražen a roztavován. Jako příklad mi poslouží „Red Sector A“ s živelně uhrančivou melodií, kde se nemohu ubránit dojmu, že podobný motiv použilo nespočet skladatelů filmové hudby. V tu samou chvíli však posloucháte Geddyho recitace popisující holocaust v textu inspirovaném příběhy z koncentračního tábora, kterým si prošla jeho matka. Zkrátka co skladba to podobný dechberoucí kontrast. „Grace Under Pressure“ je pravděpodobně nejtemnější a nejucelenější opus této syntezátorové epochy. Je to monolit muzikantského mistrovství a skladatelské svobody, budící nejen respekt, ale i spontánní emoce. V souvislosti s názvem a poselstvím „Grace Under Pressure“ ještě jedna zajímavost a tou je producentská eskapáda předcházející nahrávaní. Kapela si dohodla spolupráci s Angličanem Stevem Lillywhitem, jinak producentem U2, který však na poslední chvíli přebíhá na stranu SIMPLE MINDS a šanci tak dostává Peter Henderson, který odvedl výbornou práci. Nějaký ten stres tam ve skutečnosti jistě byl.


Zastávka třetí – 1985 – „Power Windows“


RUSH nahráli New wave album s rockovými prvky. Jak se vám tohle spojení zamlouvá? Kanaďané vzlétají vstříc ještě větší přístupnosti a jejich nástroje jsou zvučené a modulované dle těchto potřeb. Do centra pozornosti je posazen Geddyho zpěv, často sahající po popových „óó...óóh“ uvolněních, odpouštěje systematicky tlakovanou páru pod pokličkou jednotlivých skladeb. Celou stopáž obepíná především příjemné hudební napětí, které je stupňováno častými návaly Lifesonových energických vstupů („Marathon“), jež jsou stejně jako Peartovi bící naladěny na líbivě nápadité klávesové motivy. Trojice navíc nenásilně rozvíjí náladu nosných motivů přesným časováním rozličných vyhrávek jednotlivých instrumentů a tím na rozdíl od valné většiny popové produkce zůstává na hony vzdálená od otravného opakovaní podbízivých melodií. Přestože skutečně převažuje košatá melodika a písničkovost, jsou to právě ony rockové ozvěny ve hře všech tří muzikantů, např. ostré, avšak krátké kytarové ataky v „Territories“, které vytvářejí potřebný odstup od klišovitých forem. Za zmínku určitě stojí i silné usazení basových podkladů a využití orchestrací („Manhattan Project“). Dalším velkým pozitivem jsou působivé texty z Peartova pera. V umění předat myšlenku, která se zaryje do posluchačova srdce je Neil Peart mistr z nejpovolanějších. Stále aktuálním tématům řešícím vlivy rozličných sil na kroky jedince, ale i společnosti, se zde dostalo naprosto impozantního zhudebnění, které umocňuje posel u mikrofonu. Kouzlo „Middletown Dreams“ vypráví o snu vypadnout z malého města. Dojemnost „Emotion Detector“ lze slovy jenom těžko popsat. Ty skladby už dlouho fungující jak v dobrých, tak i špatných časech. „Power Windows“ u mě zaujímá jednu z výsadních pozic v diskografii RUSH a hlouběji popisovat můj vztah k téhle kolekci je jako bych znovu rozřezával srostlé jizvy, již zahojených intimních šrámů.



Zastávka čtvrtá – 1987 – „Hold Your Fire“


Přestože na producentském křesle zůstává Angličan Peter Collins, není zvuk „Hold Your Fire“ tak masivní, třeba v porovnaní s jeho albovým předchůdcem. Z celkového pohledu se jedná o krásně zaranžované pop/rockové album, kterému stál vzorem zvuk Collinsova svěřence Nika Kershawa a jeho prvotiny „Human Racing“. Kdo by neznal Kershawovi hity „Riddle“ nebo „Wouldn’t It Be Good“, které s dovolením Strany nevadily ani etickému cítění tuzemských pionýrů a svazáků. Nutno však zmínit, že mnoho kvalitní pop/rockové muziky právě z osmdesátek přežilo s velkou ctí do dnešních dnů a je z velké míry kanibalizováno současnými  gigantickými možnostmi hudebního průmyslu.  I po muzikantské stránce považuji kotouček, nikoliv však díky jeho názvu „Nestřílej“, ale díky jeho stylové náplni, za vůbec nejmírnější, jaký kdy tito Kanaďané vydali. Nekonfliktní nálady jsou i nadále vytvářeny pokoušením všech možných elektronických vymožeností, kterým zdatně sekundují odzbrojující okamžiky Lifesonovi kytary („Open Secrets“) a sem tam vytažená basa a neméně přesvědčivý Geddyho vokál („Time Stand Still“). Navzdory tomu, že kolekce působí rozvážnějším, kolikrát až minimalistickým dojmem, RUSH mají pořád tvůrčí jiskru. Znovu se povedlo napsat několik úžasných písní, zvláště pak první tři položky společně s „Prime Mover“ a „Mission“, které se na tracklistu alba opravdu blyští. Na druhou stranu jsou zde přítomny i slabší skladby („Second Nature", „Lock and Key“, „Tai Shan“), které sice krásně zapadnou do něžně nakažlivé atmosféry, ale nijak extra jí neobohacují. Posluchači u těchto slabších položek k pozornosti dopomáhají, jako vždy prvotřídní Peartovi texty. V této souvislosti bych chtěl vyzdvihnout nesmírně palčivou a moudrou „Open Secret“, k níž trojice doslova vyčarovala úchvatnou hudbu.


„Hold Your Fire“ byl poslední opus této syntezátorové a pro kapelu velmi úspěšné periody, opět doplněné živým záznamem „A Show Of Hands”, jež byl sestříhán ze čtyř zástavek turné z roku 1988.


01.03.2013Diskuse (0)Subeer
jirikubis1975@gmail.com