Last Hardrock Outsider

RUSH - Berlín, O2 World Aréna, 6.června 2013

Kanadští RUSH opravdu nepatří ke kapelám, které by v Evropě koncertovaly nějak často. Navíc ani samotná jejich evropská turné nejsou bůhvíjak dlouhá, o to však větší zážitek představují, což se mi záhy v plné míře potvrdilo. Návštěva jejich berlínské zastávky tak byla pro mne obrovskou výzvou, na kterou jsem se předem náležitě připravil, tedy i s třídenním pobytem v této německé metropoli, který jsem celý věnoval jejímu prozkoumávání. Letošní turné RUSH samosebou propagovalo zejména jejich loňskou řadovku „Clockwork Angels“, která se již bezprostředně po svém vydání usadila mezi nejlepšími počiny této fenomenální trojice. A protože evropské turné obsahovalo zhruba jen nějakých deset zastávek, zvolil jsem si pro svou návštěvu právě Berlín, který se tak stal neoficiálním srazem fanoušků RUSH z oblasti Evropa-střed.


Nebudu vás dlouho napínat, ale už je to tak, ten večer jsem se stal svědkem jednoho z vůbec nejlepších koncertů, jaké jsem měl kdy možnost vidět. Není nutné zde opakovat známé pravdy o tom, jak výtečnými muzikanty tito tři Kanaďané jsou. Ten večer si sedlo zkrátka úplně všechno. Do detailu. Třeba i taková věc jako výběr skladeb z jejich rozsáhlé diskografie vyšel na výtečnou. RUSH totiž upřednostnili svou tvorbu z osmdesátých let, jak před klasikou z let sedmdesátých, tak dokonce i před tvorbou z let devadesátých. Už jste někdo viděl koncert RUSH, kde by zazněly hned čtyři skladby z alba „Power Windows“?


 

Jasně, těžiště leželo v poslední řadovce a jí byla věnována stěžejní část druhé poloviny koncertu – kdy mnohatisícový zástup fans v O2 World aréně oblažilo devatero songů z alba „Clockwork Angels“. Druhou polovinu nezmiňuji jen tak pro nic za nic, oni totiž RUSH rozdělují svůj koncert přestávkou. Asi jako by se jednalo o fotbalové klání, s tím že celková délka jejich vystoupení dosahuje bez přehánění tří hodin. Tři hodiny poctivého rockového kumštu, zahraného muzikanty patřícími ke světové špičce, no neberte to.


Právě v úvodu druhé fáze koncertu se navíc k trojici Lee/ Peart/ Lifeson připojilo osm muzikantů ovládajících smyčcové nástroje a celé vystoupení tak znamenitě gradovalo. Spolu s vizuálními pódiovými vylepšovadly (tři obrazovky na stěně za pódiem přenášející dění z pódia + bizarní stroje času s mnoha ozubenými kolečky či nádržkami s bublající kapalinou – tyto stály po obou stranách Peartovi soupravy) tvořila hudba zážitek, v jehož průběhu jsem si přál, aby nikdy neskončil. Opravdu jsem nezažil tolik koncertů, v průběhu kterých bych si vysloveně přál, aby to celé nikdy neskončilo. Přejděme tedy na začátek.

 

V osm hodin zhasla světla, aniž by se kdy někdo sháněl po nějaké předkapele. RUSH svou show odstartovali bizarním filmovým intrem. Známá trojice nás zde v komických převlecích za jakési trpasličí šotky, kteří obhospodařují soukolí času, pobavila. Nadšení fanoušků v tu chvíli neznalo hranic a bylo tudíž zjevné, že ten kdo někdy propadne kouzlu RUSH, stane se navždy jejich srdcařem. Nic mezi neexistuje. Další krátké filmové prostřihy se ten večer objevily ještě třikrát - dvakrát kolem pauzy a jednou na samotném konci koncertu.



Nastupuje první song - “Subdivision“. Okamžité naskočení husí kůže. Čistota zvuku se rovnala absolutnu. Kde se vzal takový křišťál? Geddy tedy začal zpoza kláves u levé strany pódia, připraven se připojit do show každým momentem, baskytaru pověšenou okolo krku. Zvuk Lifesonovi kytary byl od začátku doslova fenomenální, navíc Alex patří k těm kytaristům, kteří k tomu hrát progres opravdu nepotřebují pendlovat prsty po hmatníku sem a tam. Peart se zatím rozehřívá a jeho výraz ve tváři připomíná týpka, co v hospodě znuděně čeká na další donesené pivo.


„The Big Money“ - vše se dostává do pořádných obrátek. Gargantuovský zvuk Leeho kláves v kombinaci s ostrou Lifesonovou kytarou nás přivádí do zlatých časů Wall Streetu. S nástupem „Force Ten“ osmdesátky definitivně dominují. „Grand Designs“ - to je knockout zemitosti, vše je velkolepé a načechrané. To jsou ty kyselé hrozny, Subeere“ (koncert rovněž posloužil jako setkání s mým zdejším pisatelským kolegou, který se jinak v Evropě objevuje pouze zřídka).:-) Ne, není to James Bond.:-)  Peart drží stále strnulý výraz, i když jeho hra nepostrádá lehkost a vyznává nepřeberné množství řečí. Pomyslný nápis nad jeho hlavou na mě řve: Sleduješ Mistra světa v bubnování. Je poznat, že se mezi těmi desítkami bubnů a bubínků cítí jako doma.


Pokračuje se ve velkém stylu a arénou zní pecky jako „The Analog Kid“, „Limelight“, „Bravado“, „Territories“ a ještě několik dalších, včetně songu technokraticky vyjmenovávajícího jedničky a nuly, který vešel ve známost v roce 1984. Tak schválně, který to byl? Lidi hopsají na ochozech sektorů na sezení, kam jsem právě z přeplněné plochy stačil proklouznout a obsadit nejlepší místo v hale - tedy těsně pod loží kam obvykle sedaj lidi typu Angela Merkel. Hezký výhled, špičkový zvuk, hromada místa kolem, tedy spokojenost. Spolu s vitálně působícím Geddy Leem desítky fanoušků hulákají texty. V průběhu „Manhattan Project“ dokonce nějaký yuppík s vyhrnutými rukávy u bílé košile mrsknul ležérně svou aktovkou o tři řady pod ním a to jen proto, aby mohl při hopsání máchat volnou rukou do rytmu.


 

Po pauze přichází čas na poslední řadovku a již zmíněné podpoření kapely osmičlenným symfonickým orchestrem, který je umístěn na vyvýšeném místě za Peartovou bicí soupravou. Koncert tak dosahuje velkoleposti pověstných performací PINK FLOYD. Zní hned devět skladeb z „Clockwork Angels“ a na šedesátiletých muzikantech není ani po dvou hodinách patrný náznak únavy. Cože? Ošizení koncertu v případě RUSH? Nemyslitelné!


Fantastické provedení songů „Caravan“, „The Anarchist“, „Carnies“, „Wrecklers“, „Hallo Effect“, „Seven Cities Of Gold“, „Headlong Flight“, „Clockwork Angels“ nebo „The Garden“ uzemňuje zbytky skepticismu i u těch nejvytrvalejších nespokojenců. Velké finále poté obstaraly letité hitovky, mezi kterými nechybí songy jako třeba „Tom Sawyer“, „Spirit On Radio“ nebo několik částí eposu „2112“. V hale není člověka, který by odcházel v rozpačitém rozpoložení nebo dokonce zklamán. Jeden z nejlepších koncertů jaké jsem kdy viděl. Naprosto jasně!


Článek věnován webu marastmusic.com


11.06.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz