RUSH - Expedice pátá: Poslední výlet do laboratoří rockových alchymistů 5/5 (1998-2012)

„Ten, kdo si prošel depresemi nebo zármutkem ví, že dokonce i slunečné dny vypadají ponuře“.

Ztráty v osobním životě Neila Pearta jsme již zmiňovaly na konci čtvrté expedice. Po pohřbu své ženy (1998), Neil oznamuje Geddymu a Alexovi svojí rezignaci. Nasedá na motorku a při cestováním po Spojených státech hledá vyrovnání se sledem tragických událostí. I osobnosti mají zranitelnou duši. Oba parťáci potom ukládají značku RUSH ke spánku a hledají větší uspokojení ve svých nehudebních aktivitách. Kytarista Lifeson je i kulinář a jeden z majitelů torontské restaurace The Orbit Room, rád jezdí na motorce, má pilotní licenci. Lee vedle své baseballové vášně, sbírá víno, chodí na golf , tenis a v roce 2000 vydává solidní sólové album „My Favourite Headache“, se kterým mu pomáhají kytarista Ben Mink a bicmen Matt Cameron (SOUNDGARDEN, PEARL JAM). Neil zdolává téměř devadesát tisíc kilometrů a svoje zkušenosti sepisuje do knihy s výmluvným názvem „Ghost Rider: Travels On The Healing Road”.

Zastávka první – 2002 – „Vapor Trails“

„Myslím, že nastal čas abych si začal hledat nějaké výdělečně zaměstnání“, vzpomíná s úsměvem Geddy na Peartův telefonát oznamující jeho nástup na bubenickou stoličku. Kapela také přiznává, že znovu objevování společných vztahů a hudební komunikace trvalo skoro půl roku. Výsledkem bylo téměř sedmdesáti minutové sedmnácté album. „Vapor Trails“ v několika ohledech odráží události předcházející jeho vydání. Z písní jako „One Little Victory“, „Ghost Rider“ nebo titulní skladby hovoří už jejich název, nicméně, nutno říci, že zde není ani náznak nějakého přehnaného patosu. RUSH, bez jakýchkoliv syntezátorů a se sobě vlastní grácií startují novou etapu. Přestože tohle album rozhodně nepatří k tomu nejlepšímu co Kanaďané vydali, nabízí přesvědčivou a kolikrát i dost ostrou porci svěží rockové hudby (např. parádní „Earthshine“ nebo těžký zásek „Nocturne“ ), za kterou by mnoho mainstreamovějších pozérů upsalo duši moci pekelné. V rámci existence skupiny se především jedná o tolik potřebný (i když symbolický) krok vpřed, na který čekali nejen jejich fanoušci, ale určitě i trojice samotná. I proto se albu musí odpustit několik slabších skladeb („Freeze, Part IV Of Fear“, „Out Of The Cradle“), zbytečně dlouhá stopáž, a hlavně pak celkem jalový zvuk, jež byl po právu trnem v oku pár expertům a dokonce se dlouho hovořilo o kompletním remixu. Každopádně nestalo se tak a za sebe jsem tomu rád, protože ani „Vapor Trail“ tak neztratilo punc svojí jedinečnosti v diskografii, prezentujíce RUSH jako kapelu z masa a kostí, která není dokonalá. Hlavně pak jako jedince milující muziku.

V roce 2003 je vydáno koncertní 3xCD/2xDVD „Rush In Rio“ a je asi zbytečné psát, že se Brazilci nestydí za lásku ke svým idolům. Pokud bych měl někomu poradit, jak začít s RUSH, tak „Rio“ je moje první doporučení.

Zastávka druhá – 2004 – „Feedback“

Ačkoliv se jedná pouze od osmadvaceti minutové EP, navíc pouze coverů, tak je většinou počítáno do diskografie jako regulérní album. „Feedback“ má svojí zvláštní retro atmosféru, kterou RUSH dokázali dokreslit po svém a výsledkem je velmi živelná prezentace s neméně šťavnatým zvukem. Osm skladeb skládá poklonu veličinám jako THE WHO, CREAM nebo THE YARDBIRDS. RUSH vás navíc svým podáním nutí vyhledat originální znění těchto předělávek, což by měl být i jeden z hlavních cílů podobných kompilací. Tracklist je zručně zaranžován, drží pěkně pohromadě a díky tomu může přinášet mylnou, ale i krásnou, představu o poslechu jakéhosi zbrusu nového materiálu. Petardy jako „Summertime Blues“, „ The Seeker“, svižná balada „Heart Full Of Soul“ nebo „Seven And Seven Is“ načichlá country, dostávají v rukou RUSH opravdu poutavý „facelift“. Konečně pokud si od data vydaní odečtete datum vydání debutu, tak vám vyjde třicítka, tedy kulaté výročí a „Feedback“ byl jeden ze způsobů oslav. Tím druhým bylo vydání velmi vydařeného koncertního CD/DVD „R30: 30th Anniversary Tour”, které vedle koncertu v Německém Frankfurtu nad Mohanem, obsahuje i starší archivní sestřihy a rozhovory, včetně např. interview s Geddym z roku 1979. Právě u této kompilace bych udělal druhé doporučení pro fanoušky rockové hudby, kteří s Kanaďany ještě nemají zkušenost, pokud tedy vůbec podobní jsou. Nicméně, kromě skutečně povedeného koncertu, si zde můžete o skupině udělat i jakýsi lidský obrázek. RUSH, kteří ročně trávili až dvě stě padesát dní na koncertním turné, odkrývají, jak své životní postoje, tak i vztahy k hudebnímu průmyslu. Sledování ve mě zanechalo hlubokou úctu a obrovskou inspiraci.

Zastávka třetí – 2007 – „Snakes And Arrows“

Geddy, Alex a Neil ani tentokrát nespoléhají pouze na své síly a bohaté zkušenosti. Oslovují Američana Nicka Raskulinecze, ostříleného producenta (FOO FIGHTERS, ALICE IN CHAINS, DEFTONES), který z trojce pokročilých padesátníků vymáčkl opravdu maximum. Na rozdíl od poněkud neučesaného „Vapor Trails“ se podařilo usměrnit tvůrčí energii směrem, který nachází akurátní průnik mezi odkazy předchozí, obsáhlé tvorby a neutuchajícími experimentátorskými tendencemi. Raskulinecz v první řadě vymyslel optimální zvuk pro tento masivní, přes hodinu trvající, opus. Hutné až space-rockové nazvučení je ideálním odrazovým můstkem pro vesměs poklidné střední tempo. Dává dost prostoru pro řadu vyhrávek Alexovi akustické kytary, jenž precizně dotváří rozvážnou, valivou, kolikrát až pochmurnou atmosféru skladeb. Tyto jsou navíc propleteny temnou, avšak přitažlivou melodikou („Armor And Sword“, „Workin’ Them Angels“), doprovázenou citlivým přednesem Geddyho Lee, opět mírně zapojujícího bass pedal a mellotron. „Kytarový Orfeus“ Lifeson zde přiznává velkou inspiraci ze sólové dráhy Davida Gilmoura a jak je jeho dobrým zvykem dodává mnoho zajímavých momentů. Tři instrumentálky vhodně doplňují vzácně vyrovnaný třinácti položkový rozpis. Co skladba to ambiciózní pokus předat nejen ladnou hudební myšlenku, ale i jistý druh životního moudra. Lyrickou předlohou „Snakes And Arrows“ byla prastará buddhistická hra o sebepoznání(viz. i motiv obalu) a nutno říci, že éteričnost z tohoto opusu přímo sálá.

Před naší poslední zastávkou musím zmínit, že v 2008 vychází DVD živák „Snakes And Arrows Live“, následovaný výběrem z koncertních DVD „Working Men“ a zejména pak zfilmovaný elektrizující koncert „Time Machine 2011: Live in Cleveland”, představující kromě kompletně odehraného alba „Moving Pictures“ i několik vzorků z nadcházející desky.

Zastávka čtvrtá – 2012 – „Clockwork Angels“

Časté koncertování dostává RUSH do výtečné skladatelské formy. Navzdory přiznané únavě z cestování a vystupování je koncepční „Clockwork Angels“ dalším z naprostých vrcholů kariéry rockerů. Stěžejní úlohu opět sehrál Nick „Booujzhe“ Raskulinecz, jež znovu zalovil ve své kartotéce geniálních zvuků. Monumentální, dechberoucí sound je na míru ušitý pro nesmírně vitální potřeby hudebních podkladů. Skladba za skladbou je šlechtěna nánosy extrémně návykové melodiky, jenž je častokrát doprovázená příjemně mrazivými orchestracemi („The Garden“). Šedesátníci pod bičem svého dlouholetého fanouška, Raskulinecze, předvádí s mladickou razancí kolikrát až metalové party a pumpují monstrózní energii tomuto dobrodružnému „steampunkového“ příběhu mladého muže cestujícího časem. Přestože se kapela nebojí použít obměn motivů dávno minulých (basová linka „Bastille Day“ vs. „Headlong Flight“), tak se jí znovu povedlo vyprodukovat kolekci, která se nedá zaměnit s žádnou z jejich předchozích. Z mého pohledu, je opus sice nevyřčenou, ale naprosto originální a strhující oslavou více než čtyřicetileté existence těchto šarmantních rockových alchymistů z kanadského Ontaria a zde jsou tedy slova z „Headlong Flight“: „Naučil jsem se prát, naučil jsem se milovat, naučil jsem se cítit, oh, jak já si přeju tohle všechno prožít znovu“.

Neil Peart: „Doufám, že ten, kdo nás má rád, má rád naší hudbu nebo nás obdivuje jako lidi, cítí, že jsme ho nikdy nezradili.“

A tohle jsou prostě RUSH!

15.03.2013	Diskuse (0)	Subeer jiri.kubis@czpantervietnam.com.vn