Last Hardrock Outsider

RUSH - Expedice první: Vzducholodí k vesmírným válkám 1/5 (1968-1976)

Je září roku 1968. Československo si pomalu zvyká na chladnoucí tanky spojeneckých bratrů, které na dlouhou dobu osvobodily neposlušné sourozence od nevhodných ideálů. Toho času v Kanadě předává jakýsi Jeff Jones muzikantský štafetový kolík patnáctiletému baskytaristovi a zpěváku Geddy Leemu (Gary Lee Weinrib). Geddy se stává plnohodnotným členem kapely RUSH, založené jeho vrstevníkem kytaristou Alexem Lifesonem (Aleksandar Živojinović)  a o rok starším bubeníkem Johnem Rutseym. Jedná se o dvě zdánlivě nesouvisející události, mající však obě jednoho společného jmenovatele - mobilizaci energií. Obě vznikající energie čerpají již z dobře známých proudů a obě budou rozdílným způsobem ovlivňovat následující generace. V tomto seriálu se však ohlédneme pouze za účinky té kanadské. Z dnešního perspektivy můžeme říct, že si tato prošla mnoha zajímavými vývojovými etapami. Analýzu událostí v Československu roku 1968 ponecháme pro akademickou půdu a učebnicím historie, nicméně při našem putování časem se nejednou otřeme o jisté „normalizační“ síly.


 

Alex Lifeson: „Byli jsme vyvrhelové z vlastní vůle, hudba nás uchvátila, byla naprosto vším co nás zajímalo, to když jsem potkal Geddyho.“

 

Zastávka první - 1974 - „Rush“

 

Nic nového pod sluncem, když se někdo v nedospělém věku pasuje do role vyděděnce. Kdo z nás si podobný postoj neprožil sám, ať už byl svého času uchvácen čímkoliv jiným. Trojlístek z Ontaria však dokázal mladické svrbění obdivuhodně usměrnit. O šest let později totiž přišel se svým eponymním debutem, na kterém do dnešních dnů jenom těžko hledám nějaká negativa. Velikáni britského hardrocku jako DEEP PURPLE a LED ZEPELLIN nebo o něco bluesovější CREAM mají v období vydaní debutu Kanaďanů svou nejzásadnější tvůrčí periodu již za sebou. Osmi položkovou prvotinu RUSH však můžeme bez menšího zaváhání směle postavit vedle jakéhokoliv z vrcholů diskografie výše zmíněných legend, které byly Kanaďanům bezesporu velkou inspirací, vedle celé škály dalších rockových veličin, o kterých si povíme u jiné příležitosti. Desce vůbec nevadí, že některé z jejích pasáží zní jako formulace zmiňovaných hudebních vzorů. Především pak LED ZEPELLIN. Děje se tak zejména díky Geedyho zpěvu („Finding My Way“), ale i ladění Lifesonovi kytary. RUSH s přehledem starých mazáků prezentují především silný hudební charakter, navíc přidávají velkou (až hmatatelnou) dávku odhodlání dělat pouze muziku. Konečný výsledek po všech stránkách umocňuje zdravé sebevědomí tria, vykvetlé z nesporného muzikantského talentu. Co skladba to osobitá pocta nějaké z kapel, jenž zanechala stopy v nejen hardrockové historii. Ať je to bluesově střižená „Here Again“ s Alexovým kytarovým rozjímáním, úderka „Need Some Love“ nebo kombinace obojího v „Before And After“. Zdravě ambiciózních čtyřicet minut zakončuje jeden z největších symbolů skupiny - megahit „Working Man“. Při té si musí v rockovém nebi (pokud tedy zrovna intenzivně nehulí) poskočit i sám velký Jimi Hendrix.

 

RUSH na sobě šest let pracovali a výsledkem bylo nejenom tohle pod vlastní produkcí vydané album, ale i založení vlastního vydavatelství Moon Records (později přejmenovaného na dodnes fungující Anthem Entertainment), které (po naprostém nezájmu major labelů) nakonec debut vydalo. Velké vydavatelské ryby (Polygram/ Mercury Records) najednou připlouvají a Kanaďané jsou vyslyšeni až po rádiovém úspěchu hymny „Working Man“. Kolik se toho za těch čtyřicet let v tomto směru změnilo? Velebovaný či zatracovaný internet, sociální sítě, nástroje a aparatura za kapesné od rodičů. Bylo to tenkrát jednoduší nebo složitější? Posuďte sami.

 

Zastávka druhá - 1975 - „Fly By Night“

 

Druhé album je hlavně provázeno personální změnou na bubenické stoličce. Rutseyho (R.I.P. 2008) diabetismus a možná i z něho pramenící neochota k cestovaní nacházejí připraveného Neila Pearta a definují sestavu RUSH do podoby známé až do dnešních dnů. Peart je pasován i do role vrchního textaře a kdo ví kam by se osud kapely ubíral nebýt jeho příchodu, protože jak Lee, tak Lifeson, k této činnosti příliš vřelý vztah nikdy neměli. Po zvukové stránce navazuje „Fly By Night“ na svého předchůdce, přičemž by se dalo říci, že nepůsobí tak živelně. Naopak přináší více rozvažných pasáží („In The End”), které dávají vyniknout muzikantskému umění jednotlivých členů. Velký rozdíl přináší Peartův bubenický vklad. Neal má rozhodně co nabízet a je v porovnání s Rutseyho výkonem na debutu více slyšet, resp. dokáže mnohem lépe vyhovět a dozdobit Lifesonovi kytarové hrátky. Jako důkaz mi zde poslouží oblíbená „Beneath, Between & Behind”, nebo ještě lépe „By-Tor & The Snow Dog”, jinak představující nový fenomén mini příběhů rozdělených do několika spolu souvisejících hudebních kapitol, s nimiž se kapela začala zabývat právě i díky Peartovým textovým fantaziím. RUSH zde začali definitivně hudebně růst a to poprvé za pomoci producenta Terryho Browna.


 

Album „Fly By Night“ využilo své šance a zužitkovalo pozici, jenž mu těžce vydřela deska první, navíc mělo štěstí, že s Neilem Peartem přišel do RUSH další silný tvůrčí potenciál. Štěstí však přeje připraveným, odvážným a odhodlaným, na to bychom se snad měli shodnout i za dalších čtyřicet let.

 

Zastávka třetí – 1975 - „Caress Of Steel“

 

Necelých šest měsíců po „Fly By Night“ začíná trio nahrávat další ze svých hudebních vizí. Je více než jasné, že si nová sestava perfektně sedla a muzikantsky si umí obdivuhodně vyhovět. Je i logické, že pánové s podobným talentem, srovnanými myšlenkami a přetlakem tvůrčího apetitu nebudou chtít zůstat stát na jednom místě. A právě „Caress Of Steel“ se svou kreativní nespoutaností dělá první významný krok k vlastnímu zvuku, ale i image. S odstupem času u mě tohle album vyvolává pocit decentně zorganizovaného záznamu ze zkušebního jamovaní a poslouchám ho čím dál tím radši. Kapela po letech přiznala, že si při nahrávaní potáhla z dýmky míru o trochu více, než doporučuje Ministerstvo zdravotnictví – hendrixovsky střižený song „I Think Im Going Bald“, otextovaný Kimem Mitchellem. Pěti skladbový opus je zakončen dvěma hudebními minipříběhy, vynikajícím třinácti minutovým psychedelickým nádechem „Necromancer“ a téměř dvacetiminutovým „The Fountain Of Lamenth“, obsahujícím doslova parádní riff. Ačkoliv dle mého „Caress Of Steel“ obsahuje dost zajímavého materiálu, mezi odbornou veřejností a fanoušky přineslo spíše rozčarování. Následující turné a jeho ekonomické výsledky nesplnily očekávání a dopadly ještě o něco hůře než u druhého alba, a tak skupina dostala taktní doporučení chlebodárcovo, obrátit myšlenkové kormidlo k o něco přístupnějším polohám. RUSH tak poprvé stojí na rozcestí, na kterém cítí nemalý tlak, co se je snaží zavést na „správnou cestu“, tedy tzv. „normalizační“ sílu.

 

Zastávka čtvrtá - 1976 - „2112“

 

Alex Lifeson: „Tohle byla první deska, kde jsme začali znít jako RUSH. “

 

Při naší první zastávce jsem zmiňoval sebevědomí a charakter kanadského souboru, které shodně demonstroval obrovskou sílu právě na svém čtvrtém kotouči „2112“. RUSH, navzdory veškerým konzultacím, udělali všechny věci po svém a úspěch se dostavil na mnoha frontách. Nazí muži proti kolektivizaci, jež i zde symbolizuje rudá hvězda, aneb legendární emblém starmana na druhé straně obalu. Přestože to RUSH nikdy neřekli přímo, v podstatě se v těchto symbolech zračil postoj k vlastní tvorbě, stejně tak postoj vůči tomu, co většina ostatních považuje za normální. Normální v tom smyslu, že nic dalšího „normálního“ není přípustné. Album je odpáleno geniální, dvaceti minutovou a zároveň sedmidílnou titulní ságou pojednávající o jakémsi komplikovaném vesmírném konfliktu v daleké budoucnosti. Ladění zde poprvé nepřipomíná partitury někoho jiného. Posluchač je rázem přitahován pestrobarevnou gravitací kontrastů, tvůrčích nápadů a jednotlivých muzikantských erupcí. Geedyho vokál se právě na „2112“ stává opravdovým klenotem. V druhé dvacetiminutovce kapela navíc exceluje při prolínání hudebních nálad (balada „Tears“), což byl další výrazný rys hýčkaný později na každé z budoucích nahrávek. Z kategorie snů je rázné zakončení v podobě „Something For Nothing“, jež je navíc podtrženo velmi poučným lyrickým doprovodem.

 

Kromě toho, že se v minulém roce albu dostalo další krásné reedice, odpovídající prostředkům a lákadlům jednadvacátého století, není na tomto místě potřeba nic dalšího dodávat. Kanaďané jsou v roce 1976 zaslouženě na prvním vrcholu svého dlouhého hudebního putování. Na tento vrchol se vyšplhali pouze vlastní zásluhou a je to přesně ten vrchol, na kterém chtěli vždycky být, protože odrážel pouze to, čím RUSH v té době byli.


14.02.2013Diskuse (0)Subeer
jirikubis1975@gmail.com