Last Hardrock Outsider

RUSH - Expedice druhá: Pětiletka využitých šancí 2/5 (1977-1981)

Slavná éra alba „2112“ byla navždy zpečetěna prvním živým záznamem z domovského Toronta pod titulkem „All The World´s Stage“, ze kterého je nade vše patrné, že úspěch nabízející celou řadu pohodlných řešení vlastní hudební budoucnosti, rozhodně nevykolejil mladou agilní trojci z trajektorie. Brána tvůrčích výzev byla právě v tomto momentě otevřená dokořán a zůstala pro RUSH tím hlavním lákadlem.


 

Zastávka první – 1977 –  „Farewell To Kings“

 

Kanaďané nadále hýří obdivuhodnou skladatelskou potencí a i další kolekce z roku 1977 překvapuje  svěžím podáním jejich rockových vizí. Je rozvážnější, klade důraz na postupný rozvoj nálad jednotlivých skladeb (např. hned v titulní), přičemž přibírá další porci nových elementů. Neil Peart obohacuje své dovednosti širším využitím perkusí, hrou na dřívka,  nebo začleněním různých druhů zvonkoher a zvonů, včetně trubkových. Je přidáno více syntezátorů , kláves a vstupů akustických kytar. Více prostoru dostává i Geedyho basovka coby hlavní průvodkyně skladbou. Nicméně symbióza spolupráce Leeho s Alexem Lifesonem,  který opět dodává několik „totálních“ kytarových esencí, pořád zůstává největší zbraní. Velmi zručné odlehčení skýtá dvojice nelaciných rádiovek „Closer To Your Heart“, „Cinderella Man“ a krátká, vyloženě odpočinková „Madrigal“, jenž společně tvoří přechod mezi dvěma jedenácti minutovými hudebními výlety „Xanadu“ a „Cygnus X-I-Book I“. Tyto představují kapelu v uceleném, velmi svojském progrockovém nasvětlení. RUSH zkrátka nepřekračují hranice srozumitelnosti a ideálně vyvažují misky složitosti a přitažlivosti na pomyslné hudební váze. Za zmínku jistě stojí mrazivé, ostré, kolikrát až metalové vyznění docílené ve waleských Rockfieldských studiích. Svým názvem „Farewell To Kings“ sice album dává sbohem králům,  každopádně  z pohledu jeho tvůrců se jednoznačně jedná o elegantní obhajobu a upevnění pozice na rockovém výsluní, navíc servírovanou s velkou přidanou hodnotou.

 

Zastávka druhá – 1978 –  „Hemispheres“

 

Už z názvu úvodní skladby „Cygnus X-I-Book II“ je jasné, že tu bude existovat pupeční šňůra a propojení s opusem předchozím. Kanaďanům se z Walesu nechtělo, proto i „Hemispheres“ má v rodném listu zaznamenána Rockfieldská studia. Nám přirozeně nezbývá nic jiného než porovnat oba opusy stvořené v krátké době po sobě. „Hemispheres“ si určitě nezaslouží nálepku „béčková“ deska, ačkoliv finální výrok vyznívá jednoznačně ve prospěch šarmantních „opuštěných králů“. Slabinou je ovšem první polovina alba, zde zosobněná právě v druhém příběhu „Cygnus X-I“. Pokračovaní  jakoby se při své bohapusté délce osmnácti minut nemohlo najít a je zajímavé spíše epičností textovou, než hudební složkou. Navzdory tomuto skladatelskému nedotažení (nebo spíše přetažení), se opravdu nejedná o úsek, který by měl být odsouzen k zavržení. S odstupem času a s každým novým poslechem se mu v podstatě dá vytknout pouze ono zbytečné natahovaní a přešlapování kolem jinak silných motivů. Co však stojí za zvýšenou pozornost je druhá polovina opusu. Řízná vypalovačka „Circumstances“ společně s neméně příjemnou záležitostí „The Trees“  ideálně připravují půdu pro naprostý vrchol, jmenovitě šmrncovní klenot „La Villa Strangiato (An Excercise In Self-Indulgence)“. A onen podtitulek, zde volně přeložený jako lekce z požitkářství, není vůbec mimo mísu. Odvázaní RUSH si doslova užívají sebe sama. Instrumentální hody na ploše téměř deseti minut především nezapomínají na posluchače, který je rozmazlován atmosférou a zvláště pak harmonií, jenž propojuje jednotlivé magnetizující fáze skladby. Napětí hudebně rozmanitého konceptu příjemně tlačí paralyzovaného jedince do opěrátka sedačky, podobně jako tomu bývá při startu letadla. Ta skladba na mou duši promlouvá beze slov.

 

Plodná, ovšem i časově stresující mise na Britských ostrovech po sobě zanechala dva z vůbec nejprogresivnějších počinů v historii RUSH. Později Kanaďané přiznávají určité inspirace  u některých britských velikánů, jakými ve své době byly kapely jako třeba YES, GENESIS nebo KING CRIMSON. Zkušenosti z hudebního průmyslu přibyly a v pětadvaceti letech už značně ostřílená trojce začíná znovu hledat odlišné tvůrčí polohy. V té době mají na svém kontě šest dlouhohrajících opusů, z niž všechny přestály zkoušku času s minimálně chvalitebným hodnocením.


 

Zastávka třetí – 1980 –  „Permanent Waves“

 

Elektrizující úvod v podobě dnes již legendárního hitu „Spirit Of Radio“ definuje skladatelské touhy RUSH na další dva roky. Sám název v přeneseném významu symbolizuje „velké album“ narážející na popularitu různých hudební vln. A desce se v éteru skutečně dařilo, což potvrdila i druhá skladba v pořadí, velmi zpěvná „Freewill“. Nebyl by to Geedy&spol., aby si masové hity neudělal dle svého lexikonu. A tak nám v pěti minutách „Spirit Of Radio“ zazní kromě kouzelných Lifesonových riffů a hutných Neilových přechodů něco z vlivů reggae. „Freewill“ pro změnu přináší odkazy na New wave díky syntezátorovým podkladům, dostávajícím zde stále více prostoru. Podobné ovzduší provází i zbytek kolekce, který hlavně vzývá nespoutanost rockového ducha. Důkazem jsou fajnšmekrovsky vystřižené „Jacobs Ladder“ a závěrečná „Natural Science“. Obě s delší stopáží, ale i bohatým a maximálně poutavým hudebním dějem, u kterého si nepřejete aby skončil. Kvanta a kvanta krásných kytarových motivů, jež jsou lemovány místy dominantní Geedyho tlustostrunkou a rozmanitostí řízných vstupů Neila Pearta.  Mezi tím vším se nachází balada „Different Strings“, odhalující i poetickou tvář souboru. Strhujících třicetpět minut „Permanent Waves“ není charakterizováno lépe než jednou z pasáží  „Spirit Of Radio“ a tímto jejím poselstvím: „Celá tahle mašinérie, výroba moderní hudby, může být i srdečná, ne tak studeně strojená, vše je pouze otázkou tvojí poctivosti“.

 

Zastávka čtvrtá – 1981 – „Moving Pictures“

 

„Tom Sawyer“ první a ikonická skladba z osmé řadovky také praví: „No, his mind is not for rent, to any God or government, always hopeful, yet discontent, he knows changes arent permanent, but change is“. Kapela si přirozeně užívá svých pozic a staví na přístupnějším rozpoložení  alba předchozího. Veleúspěšné, čtyřikrát platinové „Moving Pictures“ odráží nejenom obrovskou skladatelskou pohodu, ale i úctyhodný nadhled. Lehkost přicházející s „Red Barchetta“ je  zhudebnělá svoboda a radost. Bavme se o „Limelight“, rozšafně pojednávající o negativech, která souvisí se životem známých osobností. Zmiňme prvotřídně zaranžovanou výpravu „Witch Hunt“, velmi  působivě vykreslenou klávesami, hutností Lifesonových strun či Geedyho vokálem. Jmenujme pecku „Vital Signs”  se svůdným reggae make-upem.  Zvýšená porce syntetizátorů a moogů je ideálně sladěná s instrumentálně bohatými etudami a takto vypilované propletence se honosí dokonale čistým zvukem. Snaživý kritik  horlivě hledající černou kachnu mezi sedmerem dokonalých kusů, najde při nejhorším ošklivé kačátko, které se mu po přezkoumání promění v ctnostnou bílou labuť, jako je tomu třeba u geniální instrumentálky „YYZ“. Album „Moving Pictures“ má tak nebezpečně vysoký návykový faktor a fantastický tah na branku. Nemá absolutně žádná odpočinková místa, nemá sebemenších slabin. Je to poctivě vyleštěný rockový diamant.

 

Po pěti letech vystoupali RUSH na další vrchol jejich kariéry. Předchozí řádky měly za úkol vysvětlit,  že se v jejich případě nejednalo o dílo náhody. Za Kanaďany zůstává kromě ovací i pořádný kus práce a moře překrásné muziky. Tato etapa byla za krátko korunována  další živou kolekcí Exit...Stage Left”,  nabízející koncertní variace studiových podob, stejně jako tomu bylo před pěti lety u prvního koncertního záznamu z roku 1976.

 

 


22.02.2013Diskuse (0)Subeer
jirikubis1975@gmail.com