ROCK FOR PEOPLE - Hradec Králové, Letiště, 13.června 2025 - pátek

Hradecký Rock for People dlouhodobě přináší českým návštěvníkům solidní porci kvalitní rockové hudby, když je navíc každý ročník okořeněný i několika slavnými zástupci stylově mířícími k tvrdé muzice. Je to z pohledu metalisty sympatická iniciativa, která rozšiřuje fanouškovskou základnu našeho žánru mezi širší publikum. Oproti akci na hradeckém letišti je třeba takový Metalfest drobeček. Na vyprodanou hudební přehlídku ve východních Čechách dorazilo údajně 50 000 lidí a těm se tu dostává opravdu náležité péče. Vedle koncertů jsou tu všemožné atrakce a rozličné relaxy a možnosti, jak si několikadenní pobyt zpříjemnit, když se vám zrovna nechce poslouchat muziku. Rock je přeci jen rodinnější žánr, takže tu najdete lákadla pro různé generace, včetně ruského kola. Na letišti je dost místa, a lidi se tu tolik nemačkají, a i díky tomu prostupuje celým festivalem pohodová a klidná atmosféra.

Jelikož taky musím chodit do práce a nemůžu být pořád někde v trapu, tak jsem zájezd do východních Čech omezil pouze na páteční večer, kdy tu byla největší koncentrace kapel, které se blíží mému vkusu. Zejména jsem chtěl vidět SEX PISTOLS, kterým asi došly peníze, jelikož loni začali poprvé od roku 2008 zas vystupovat. Samozřejmě bez původního frontmana Johna Lydona, který nazval současnou inkarnaci „cirkusem“ hrajícím pouhé „karaoke“. „Co se mě týče, tak Pistole jsem já, a ne oni,“ prohlásil.

Parkoviště přímo u areálu bylo vyhrazeno pouze pro celofestivalové návštěvníky a jednodenní plebs se musel spokojit s parkingem vzdáleným cca 2,5 km, od kterého jezdila kyvadlová doprava (tam to celkem šlo, zpátky byly logicky po headlinerech busy nabité k prasknutí), takže se náš příjezd celkem protáhnul. Po další nezbytné procházce několika kilometrů ke vstupu do areálu za zvuku EWY FARNY a vyřízení nezbytné administrativy jsme se konečně dostali k prvnímu námi očekávanému vystupujícímu.

Jerryho Cantrell, kytarista ALICE IN CHAINS. Tuhle seattleskou partu jsem nikdy moc nemusel a z velké grungeové čtyřky (+ NIRVANA, PEARL JAM a SOUNGARDEN) mě bavila zdaleka nejmíň. Ale legenda je legenda, tak proč se nepodívat, když v pátek zrovna hraje? Bylo to takové normální civilní vystoupení. Žádná velká show. Přehrálo se pár skladeb z repertoáru jeho domovské základny, kterými jsem si utvrdil, že je to protahovaná ukvílená nuda. Jeho sólové věci byly většinou hybnější a občas s pěknými riffy i melodickými nápady („Cut You In“ nebo novinková „I Want Blood“). Hrálo se v příjemné atmosféře, žádný stres a dozvěděli jsme se třeba, že pro kytaristu je dnešní koncert „takovým návratem domů,“, protože měl z Česka dědečka. Celkem fajn. Úplně na salámu to ale měli dva hoši, co přenášeli dění na pódiu na doprovodné ledky. Z celé kapely podle nich existovali jen Cantrell a zpěvák jeho kapely Greg Puciato, ostatní jsem si musel jít prohlédnout k pódiu.

Páteční počasí bylo příjemných pětadvacet stupňů, ale orientace hlavní stage musí vystupujícím dělat potíže. Jistě to má nějaký logistický důvod, ale kapelám to odpoledne svítí přímo do obličeje, takže i při ne tak vysoké teplotě to nebude nic příjemného. IN FLAMES ale byli v dobrém rozpoložení a obří dav dokonale rozpumpovali a ovládli. Hrálo se z klasického setu posledních let, který tentokrát neosvěžili žádné méně známé skladby, ale nevadilo to. Nejvíc se publikum bavilo u prověřených šlágrů jako „Pinball Map“, „Cloud Connected“, „Only for the Weak“ nebo „Take This Life“. Z poslední desky se jako živě nejfunkčnější jeví houpavá a melodická „In the Dark“ s úžasnou kytarovou vyhrávkou v závěru. Švédové byli uvolnění, ve formě, zpěvák Anders Fridén samý úsměv a celá produkce probíhala pohodovým stylem, i když se mohutně trsalo, skákalo a skandovalo. K dokonalosti by nic nechybělo, kdyby Fridénovi neodešel ve druhé půlce hlas. Řvavé pasáže zvládal pořád dobře, ale v těch čistých to bylo špatné, a tak je radši taky přehazoval víc směrem ke growlu. Škoda, protože jinak to bylo bezvadné vystoupení.

Kvůli IN FLAMES jsme ale do Hradce nepřijeli. Ani kvůli následujícím rockovým/post-grungeovým křesťanům SKILLET, u kterých jsem si poslechl pár skladeb a zbytek využil k večeři, klábosení se známými a k zakotvení v dostatečné blízkosti k produkci pátečních headlinerů.

Mít jako hlavní hvězdu festivalu pro 50 000 lidí kapelu, která prakticky neexistuje, je zajímavý počin. Stejně zajímavý jako celý fenomén Pistolí. Skupina, která vydala před 40 lety pouhé jedno album a pak se rozpadla a přešla do říše mýtů. Pistole samozřejmě nebyly první punkovou kapelou, ale staly se jeho ikonou a ukázali všem, že nepotřebujete být načančaní a mít k dispozici supermoderní studia. Stačí si vzít džínovku a s kámošema v garáži nahrát na magneťák pár jednoduchých songů a s nimi dobýt svět. Vznikla by bez Pistolí druhá vlna severského black metalu? Možná ano, možná ne. Každopádně už o deset let dříve tihle angličtí spratkové ukázali světu – jde to.

V Česku byli zatím jen jednou, a to ve Sportovní hale v roce 1996 během svého vůbec prvního (půlročního) reunionu, kterého se účastnil i Lydon. Hodně se tenkrát propíralo, že tím pohřbívají samotnou punkovou ideu a že jim jde jen o peníze, čemuž se tehdy z hlediska PR postavili přímo geniálně – přiznali to. „Na Sex Pistols vydělalo hodně lidí, ale ne my, takže je jen spravedlivé, že si taky trochu líznem,“ parafrázuju jejich tehdejší typicky pistolácky drzou obranu.

Do Hradce teď dorazili pod značkou „Sex Pistols feat. Frank Carter“ a za mikrofonem s týpkem, který se narodil sedm let po vydání jejich jediného alba. Zbytek obsazení tvoří tři původní členové – kytarista Steve Jones, bubeník Paul Cook a basák Glen Matlock, a kapela je tak ochuzená o dvě své největší a nejpunkovější ikony. Logicky o Sida Viciouse, který se ufetoval k smrti rok po vydání jejich alba, a tím také nedobrovolně zosobnil mýtus věčného divokého mládí. A pak o Lydona, který má image nevychovaného fracka i se sedmdesátkou na krku.

Když tak člověk čte poučené reporty z akce od některých českých recenzentů, tak má pocit, že zmínění žurnalisté absolvovali minimálně několik koncertů SEX PISTOLS ještě v originální podobě v Londýně na konci sedmdesátek. A zažili tak, jaké byly ty „opravdové“ divoké Pistole. Jelikož já touto kombinací stroje času a teleportu za železnou oponu nedisponuju, tak můžu mluvit jen o tom, co jsem viděl a slyšel v Hradci. Byl to dobrý koncert, kde si své odmakal hlavně frontman Carter. Nebyl to punk ve smyslu fuck establishmentu a běžte všichni někam, to je pryč…, ale bylo to divoké, nespoutané a zábavné. Carter pobíhal po pódiu, skákal, dělal grimasy, jednu píseň odzpíval v moshpitu, druhou během crowdsurfingu. Publikum mu žralo z ruky, a když zavelel, aby se z pěti menších moshpitů stal jeden gigantický, stalo se… Kdyby pánové vystupovali bez tohohle frontmana, tak by to asi opravdu moc nefungovalo. Ale to není nic proti originální trojici. Pánům táhne na sedmdesátku, a tak se od nich už nedá moc toho punku čekat (o deset let starší IGGY POP mě na Colours of Ostrava za měsíc pravděpodobně vyvede z omylu 😊). Pistoleros vědí, proč si Cartera vybrali a v tomhle udělali dobrou práci. Doufám, že mu dávají spravedlivou čtvrtinu žoldu, protože si ji zaslouží. Ze zbylých vystupujících nejvíc života projevoval křehce působící bubeník Paul Cook, který do škopků bušil tak důrazně, až jsem měl chvílemi obavu, aby to nepřehnal a po nějakém rychlejším pohybu v něm něco neprasklo a nerozsypal se. Naopak basák Matlock působil nezúčastněně a škoda, že ho ani dav čítající desítky tisíc lidí nepřiměl k nějaké emoci. Kytarista Steve Jones sice své rytmické party obstarával přesvědčivě, ale ani těch pár krátkých sól, které v písničkách mají, se za těch 40 let nestihl naučit. Nějak to ale nevadilo, k punku tyhle chyby a nedokonalosti patří. Playlist nebyl překvapivý – přehrálo se celé jejich premiérové a zároveň derniérové album plus mimoalbové „Satellite“ a „Silly Thing“ a pár coverů. Na třech velkých obrazovkách se mezitím střídaly záběry z pódia se smyčkami animací a archivních záběrů z koncertů. Možná to byl opravdu jen lepší revival složený ze tří původních členů kapely, ale co chcete po grupě, která před padesáti lety vydala jednu desku a od té doby nic? Bylo to celkem důstojné a hlavně zábavné. Rozhodně lepší, než jsem čekal a jsem fakt rád, že jsem tam byl.