Po odchodu Iana Gillana a Rogera Glovera v létě 1973 nastal tedy čas na výběr nových spoluhráčů. Prvním se stal Glenn Hughes, zpívající baskytarista a do té doby lídr kapely TRAPEZE, který padl trojici Blackmore/ Lord/ Paice do oka okamžitě, neboť si DEEP PURPLE už nějaký čas pohrávali s myšlenkou využití ve svých skladbách vícehlasů a později byli dva muzikanti z této základní trojice rovněž otevřeni eklektičtějšímu stylovému pojetí. Vše se začalo jistým příklonem k blues, který měl šanci dlouhodobě bodovat za Atlantikem. Glenn Hu Více

Na jedenáct let dopředu poslední studiové album nahrané sestavou označovanou jako Mark II. Na nevyváženosti materiálu se samozřejmě podepsala kulminující nevraživost v kapele mezi Ritchie Blackmorem a Ianem Gillanem, ale i uspěchanost vzniku. DEEP PURPLE už nepřetržitě koncertovali čtvrtým rokem a zde se poprvé projevila určitá vyhořelost. Nahrávalo se střídavě ve studiích v Římě a Frankfurtu a těmto frekvencím byly vyhrazeny dlouho dopředu zamluvené termíny, které bylo nutné dodržet. Na materiálu je ona nepohoda hodně znát a je po několika skvě Více

Bezesporu jedno z nejuznávanějších koncertních alb v historii rockové hudby. Dílo sklízelo úspěchy ihned po svém vydání v prosinci 1972 a to, jak od odborné kritiky, tak bylo oslavně hodnoceno i fanoušky. Skladba „Smoke On the Water“, zde konečně zařazená do pozice singlu, se nakonec stala velkou klasikou sedmdesátých let. Kdo by čekal nudné přehrání největších šlágrů, ten se šeredně mýlil, protože nahrávce je vlastní autenticita a jistá aura nepředvídatelnosti a spontánního přístupu, tolik typických esencí každého nekašírovaného Více

Legendární a samozřejmě i nejslavnější album v historii DEEP PURPLE. Nahrávalo se v průběhu tří týdnů v prosinci 1971 ve švýcarském Montreaux a to jen několik desítek metrů od břehů Ženevského jezera, kam si pětičlenná kapela s úlevou odskočila dobíjet baterky z náročných koncertních štací, jenž se v průběhu právě uplynulých dvou sezón zdály nekonečné. Ačkoliv je vznik alba „Machine Head“ opředen dobrodružstvím v podobě požáru, který zavládl v místním klubu Casino a to 4.prosince během koncertu Franka Zappy, Více

Pokus o překonání nepřekonatelného byl od počátku odsouzen k nezdaru, neboť DEEP PURPLE v sobě tehdy nosili tužby po jistém vývoji, nechtěli se opakovat a věděli, že další deska bude ve všech směrech odlišná od svého majestátně rockového předchůdce, který na podzim 1970 a na jaře následujícího roku spustil ve Velké Británii doslova Purplemánii. Přesto je třeba říci, že „Fireball“ ve zkoušce času uspěl a je rovněž počítán mezi největší hardrockovou klasiku bájných sedmdesátých let. Jako poněkud umírněnější a civilnější n Více

Zatímco tehdejší nové britské kapely LED ZEPPELIN a FREE upsaly na sklonku šedesátých let svou duši blues, DEEP PURPLE se po třech letech existence a třech řadových deskách ovlivněných londýnskou psychedelií zaměřili na něco úplně jiného. Když dvojici Rod Evans (zpěv) a Nick Simper (baskytara) v létě 1969 vystřídali v řadách kvintetu Ian Gillan a Roger Glover, nikoho ze znalých věci ani náznakem nenapadlo, že skupina stojí u základu nového fenomenálního stylu – hřmotného hard rocku. Chvíli to se studiovými aktivitami sice trvalo, proto Více

Když se před lety koncertní all-stars kapela uctívající odkaz Phila Lynnota rozhodla stát nezávislou jednotkou a místo toho, aby se stala navždy revivalem THIN LIZZY, si zvolila název BLACK STAR RIDERS, byla to z dlouhodobého pohledu ta nejlepší věc, co zkušení rockeři mohli udělat. Bez tak v jejich řadách už dávno působí jen jediný muzikant příslušící k irským hardrockovým legendám sedmdesátých a osmdesátých let - kytarista Scott Gorham, který vlastně navíc není ani příliš skladatelsky aktivní (letos jen spolupráce na dvou položkách). Hlavními Více

Dlouho jsem se rozmýšlel, zda-li mám vůbec do recenze novinky „In The Passing Light Of Day“ jít. Spíše než samotní PAIN OF SALVATION mne totiž iritují jejich fanoušci, protože jde o takovou tu nepočetnou sortu posluchačů, kteří si myslí, že jsou fundovanější a chytřejší než valná většina ostatních. Přiznám se, že je mě vlastně Daniel Gildenlöw svým způsobem sympatickej, tedy hlavně v tom, jak si razí vlastní cestu a nepotřebuje se lepit, ani v rámci škatule progresivního rocku, na nějakou pochybnou žánrovou scénu složenou převážně ze samozvaných hudebníc Více

Tak se nám letos němečtí KREATOR stali čistě heavymetalovou kapelou, jakoby si svůj krok ani neuvědomovali, natož pak skutečnost, že se tím pádem dostávají na území, kde rozhodně nejsou takovými favority jako v žánru thrash a kde určitě nehrají v domáckém prostředí. Nicméně už minulá, velmi úspěšná deska „Phantom Antichrist“ a vlastně i její předchůdkyně „Hordes Of Chaos“ napovídaly cosi o touze kapely rozvíjet se směrem melodického a vrstevnatého metalu s nájezdy na obří refrény. Novinka „Gods Of Violence“ je prozatím ne Více

Žádná z germánských thrashmetalových kapel se nemůže chlubit stejnou fanouškovskou přízní, jaká se dostává právě kvartetu z Essenu. Naštvaný kazatel Mille Petrozza táhnul v roce 2012 KREATOR již k třicátému výročí existence. Nejen tato skutečnost hovoří ve prospěch těchto agresorů, protože bez ohledu na roky strávené na pódiích stále působí jako pořádně zapálená kapela, která toho má mnoho na srdci a dovede to okouzlujícím způsobem světu sdělit. Celá řada jejich generačních kolegů už se slzou v oku vzpomíná na staré časy, na pařby Více