Last Hardrock Outsider

DEEP PURPLE - In Rock

Zatímco tehdejší nové britské kapely LED ZEPPELIN a FREE upsaly na sklonku šedesátých let svou duši blues, DEEP PURPLE se po třech letech existence a třech řadových deskách ovlivněných londýnskou psychedelií zaměřili na něco úplně jiného. Když dvojici Rod Evans (zpěv) a Nick Simper (baskytara) v létě 1969 vystřídali v řadách kvintetu Ian Gillan a Roger Glover, nikoho ze znalých věci ani náznakem nenapadlo, že skupina stojí u základu nového fenomenálního stylu – hřmotného hard rocku. Chvíli to se studiovými aktivitami sice trvalo, protože se řešila otázka smluv s novým vydavatelem, neboť ta se stájí Tetragrammaton na území Spojených států vypršela na podzim 1969, tedy souběžně s realizací „Concerto For Group And Orchestra“, živým albem, u jehož vzniku stála zejména aktivita Jona Lorda a kde DEEP PURPLE hrají v Royal Albert Hall s Královskou filharmonií, ale o to více však byl výsledek na jaře a v létě roku následujícího překvapivý. Na rozdíl od jiných nepříliš známých uskupení byl o DEEP PURPLE ze strany vydavatelů velký zájem, takže se muzikanti mohli věnovat výhradně hudebním věcem a měli měsíce času se na svou další kapitolu připravovat.

 

 

Do té doby se totiž vůbec nezdálo, že kvintet v čele se základní trojicí Jon Lord (klávesy), Ritchie Blackmore (kytara) a Ian Paice (bicí) píše historii rockové hudby. Jejich alba z šedesátých let sice nebyla vůbec špatná, ale tak nějak zapadala do dobového zvuku a ve srovnání s konkurencí zrovna neoplývala vyjímečností, jenže to všechno se mělo změnit po ustálení na tzv. sestavě II, které bylo dáno stvořit velké věci a během svého krátkého účinkování v letech 1970-1973 prakticky změnit celou hudební mapu. 


V rámci mezilidských vztahů to však nebylo od začátku spojení ideální, právě naopak, nevraživost mezi některými členy přerůstala únosnou mez a ega každého byla mnohdy uspokojována zvýšenou hlasitostí jeho nástroje, což se mnohdy projevovalo zejména na vyhlášených koncertech, kde se kompozice roztahovaly o různé objevitelské pasáže a mnohdy docházelo mezi členy k závodění, kdo víc nahlas a kdo hlavně. To všechno však přispívalo k tvorbě opravdu dramatických výsledků, které se staly doslova základními stavebními kameny hard rocku. 


Nově příchozí Ian Gillan se sice na samotném sklonku šedesátých let ještě uvolnil k nazpívání hlavního vokálního partu k muzikálu Jesus Christ Superstar, ale pak už se čtyři roky věnoval jen a pouze DEEP PURPLE. Přestože byl po celé toto krátké období doslova nenáviděn Ritchiem Blackmorem, můžeme dnes s čistým svědomím říci, že jeho vokální party právě z tohoto období jsou nepřekonatelné.

 

Stejně jako tomu bylo krátce před tím u LED ZEPPELIN, stali se DEEP PURPLE v roce 1970 miláčky mládeže opovrhující hitovými singly a naopak uctívající formát dlouhohrajících vinylů. Pravda, trochu zarazilo vydání skladby „Black Night“ na singlu, následkem čehož část posluchačstva osočovalo DEEP PURPLE ze snah přiblížit se pravidlům popu, ale když se nakonec ona věc na albu neobjevila (snad aby si fanoušci kupovali oba nosiče), i tato část škarohlídů utichla. To co se však dělo na „In Rock“, nemělo do té doby obdoby.  Už obal s podobiznami všech členů, vytesanými do skály po vzoru Mount Rushmore, budil respekt. Hlavní se však ukázalo, že zde DEEP PURPLE dokonale vygradovali svůj zvuk, takže ten působil, jakoby byl opravdu schopný lámat skály. 



Skutečná neutěšenost vyvěrající ze skvělých instrumentálních výkonů, trvalých soubojů mezi virtuózními choutky klávesa Jona Lorda a kytaristy Ritchie Blackmorea, do toho parádně šlapající rytmika Roger Glover/ Ian Paice a nad vším andělský Gillanův vokál.  DEEP PURPLE tímto albem dali vale módním večírkům a zaměřili se na skutečný obsah. Co nebylo zrovna dramatické, muselo letět do koše, to bylo Blackmoreovo krédo a kapela jej musela v jeho neustálé touze po ekvilibristice každou chvíli krotit. Nicméně Černý rytíř tvrdošíjně usiloval po stále robusnějším kytarovém zvuku a jeho spory s ostatními neměly konce.

 

Abstraktní kvílivé tóny a kytarová preludia startující úvodní jízdu „Speed King“ byly ideálním začátkem ve spuštění oné bouře, jenž se posléze dostala do tempa, neboť skladba skutečně ve své době platila za do té doby neslyšený a velmi rychlý nářez a pádila vpřed jako rozzuřená příšera drtící před sebou vše, co jí stojí v cestě. Až na hranici hysterie podaný Gillanův zpěv byl však rovněž nezanedbatelnou položkou pozdějšího zvuku nových hardrockových superhvězd. Střídání dominantních partů Blackmoreovi kytary s uvolněnější Lordovou klávesovou hrou je vlastní rovněž druhé a o něco umírněnější skladbě „Bloodsuckers“, která se rovněž zapsala do zlatého fondu tehdejších DEEP PURPLE. Vrchol alba však přišel až s výpravnou, desetiminutovou, protiválečnou písní „Child In Time“, kterou dodnes mnoho lidí (včetně mne) považuje za úplně nejlepší skladbu v historii DEEP PURPLE. Střídání poklidných klávesových pasáží s vygradovanými kytarovými poryvy a tomu také přizpůsobené Gillanovi hlasové přechody od procítěných až k oněm frenetickým, to vše udělalo z „Child In Time“ doslova historický pomník stylu. Výpravnost a procítěnost této skladby ostatně fascinuje ještě (skoro) padesát let po jejím vzniku. Nezapomenutelným se stalo rovněž rifforama „Into The Fire“ a nebo v závěru tohoto majestátního hardrockového pomníku umístěná jízda „Hard Lovin´Man“, kterou DEEP PURPLE zhudebnili veškerý svůj přerod ve výsostně dramatické těleso, které zakrátko počal uznávat celý hudební svět. V roce 1970, snad kromě nově vystřelené heavymetalové supernovy BLACK SABBATH, nezazářila podobným způsobem snad žádná jiná deska a o to více fascinuje, že nahrávka vznikala v režii jen samotné kapely a hlavní část studiových prací byla (pouze pod nepatrnou kontrolou Martina Birche) ponechána na bedrech nováčka Rogera Glovera (v té době už se školícího na studiového machra) a ostatních. Skutečná klasika!


07.02.2017Diskuse (5)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

stefanos15.02.2017 21:35

Tady se to pozná, u těch profláklých konfliktů generací všude, tak my jsme byli vrstevníci v práci s daleko starším kolegou, když jsme si tohle pouštěli a si povídali.

 

Stray
07.02.2017 22:42

Budou recenze všech alb ze sedmdesátých let - tedy sestava II (1970-73) a sestava III (1973-76). Ty považuji za skvělá a mistrovská. Počínaje comebackem uskutečněným v osmdesátých letech už mám k albům DP jen vcelku kladný vztah, ale zimomriavky nevyvolávají.

 

Dr_Sten
07.02.2017 22:03

Toto album bylo moje druhé od DP, když jsem v devíti letech donutil taťku, aby mi ho koupil, a když ho poslouchám, tak pořád u toho musím uchcávat .... Dobrá recenze .... bude i pokračování dalších alb DP?

 

Bluejamie65
07.02.2017 18:05

Dá se tady vůbec rozhodnout, co je větší síla? Ta hudební nálož, nebo ta nostalgie, co při poslechu doslova zbaví rovnováhy a podlomí nohy?

 

Petr07.02.2017 14:37

Skvělá recenze!O té vzájemné nevraživosti mezi Ianem a Ritchiem bylo popsaných už hodně řádků... Není tak úplně pravda, že by jej Blackmore nenáviděl celou dobu.Ano, oba dva byli silné egoistické individuality (to platí hlavně o Ritchiem), to se nedá popřít, ale pravda je taková, že ze začátku mezi nimi fungovala hodně silná chemie. Jasně, nějaké ty třecí plochy tam byly už od začátku, ale ta nenávist se začala projevovat až o něco později; protože v té době to bylo stále dokola - deska - nekonečné turné - další deska - potom další vyčerpávající turné atd. Takže hodně v tomto případě udělala ponorková nemoc apod...Krásně se o tomto období rozepisuje Ian Gillan ve své biografii "Můj život s Deep Purple". Doporučuji!