Last Hardrock Outsider

DEEP PURPLE - Fireball

Pokus o překonání nepřekonatelného byl od počátku odsouzen k nezdaru, neboť DEEP PURPLE v sobě tehdy nosili tužby po jistém vývoji, nechtěli se opakovat a věděli, že další deska bude ve všech směrech odlišná od svého majestátně rockového předchůdce, který na podzim 1970 a na jaře následujícího roku spustil ve Velké Británii doslova Purplemánii. Přesto je třeba říci, že „Fireball“ ve zkoušce času uspěl a je rovněž počítán mezi největší hardrockovou klasiku bájných sedmdesátých let. Jako poněkud umírněnější a civilnější následovník bombastické jízdy „In Rock“ však musel nejvíce projít pod klenbou rozhořčených reakcí a čelit prvotním zklamaným ohlasům ze strany některých přehnaně natěšených fans. Okamžitě po zveřejnění alba „In Rock“ se stali DEEP PURPLE senzací a do šesti měsíců byli již nejžhavější atrakcí britských pódií. Na koncerty začalo chodit mnohonásobně více fanoušků, než byla kapacita prostor, ve kterých byly původně ony show zamluveny. Řada večerů té doby se neobešla bez hromadných kolizí či incidentů v podobě demolic sedaček a zařízení sálů, které tehdy brala tamní omladina útokem. Nejdivočejší to údajně bylo v Glasgow, kde proti čtyřem tisícovkám rozvášněných vlasáčů zasahovali jednotky tamní policie. Fanoušky DEEP PURPLE byly především dospívající (nejvíce se rekrutovali z řad středoškolské mládeže), kteří striktně odmítali všechny ostatní, jen o něco málo starší a změkčilejší rockové kapely, než byla právě pětice jejich idolů.


 

 

Koncertní karavana se brzy přesunula i na kontinentální Evropu, kde Párplové na několika místech slavili velké úspěchy, zejména v hlavním městě Francie, dále pak v Dánsku, Německu a zemích Beneluxu. Když došlo na přesun do Spojených států část šňůry musela být zrušena kvůli akutním zažívacím potížím Iana Gillana. Stroze naladěný Ritchie Blackmore nepříjemnost komentoval sobě vlastním způsobem a sice, že až Gillan skoná, mohli by jeho tělo zapálit na pódiu a využít pro potřeby velkolepé pyrotechnické show.

 

 

Pomalu se uvažovalo o albovém následovníkovi a k jeho realizaci byl znovu přizván Martin Birch. Ačkoliv se kapela nejprve zařekla, že deska bude rozhodně tvrdá a de facto hlučnější než „In Rock“, už od počátku prací bylo zjevné, že tomu tak ani omylem nebude, neboť první skladbou, která z oněch studiových session vzešla, byla „Anyone´s Daughter“. Jednalo se klokotavý poloakustický song mající v sobě mnohem spíše vlivy Boba Dylana a americké písničkářské tradice, než hardrockové majestátnosti. Hammondy v tomhle songu nahradilo barové piáno a Blackmore k dosažení civilního přírodního zvuku využil několika slide kytar. Deska nakonec dostala název po nejtvrdší a nejdynamičtější skladbě „Fireball“. Ta celý komplet otvírala prostřednictvím několikasekundového sci-fi úvodu, který byl nahrán při zapnutí jakéhosi větráku a stala se zřejmě nejvýznačnější položkou, o které lze ještě dnes říci, že drží úspěšně krok s otvírákem desky předcházející („Speed King“), a při troše dobré vůle i s tím z desky následující („Highway Star“). Jakkoliv jde o dynamický song, kde se Ian Gillan vydá z maxima a znovu najede na onen hysteričtější pěvecký projev, schází zde kytarové sólo a valnou část vyhrávek obstarává Jon Lord.

 

 

Některé skladby působily poměrně nepřekvapivě a obsahovaly stále dokonala se opakující motivy. Ony repetetivní riffy značily, že se začíná hrát na jistotu. Týkalo se to zejména druhého songu „No No No“. Byť nikterak neobyčejný, přeci jen o poznání zdařilejší se ukázal šamansky vyklidněný „Demon´s Eye“ pohupující se jak karavana na podkladě ospalého groovu. Dominantní hypnotické vyhrávky a zvuk exotických dálav je vlastní „The Mule“, skladbě, kterou opanují hlavně Lordovi klávesy a která budila respekt a představovala čerstvý vítr. Snad díky své uhrančivé atmosféře, snad díky jinakosti. Jakkoliv se mnoho fanoušků muselo i během ní ošívat a zabývat se otázkou, kde že je Ritchie Blackmore, neboť oproti „In Rock“ byla jeho pozice vydatně upozaděna.


 

 

Když prostřednictvím „Fools“ došlo i na trochu vytříbené psychedelie a do Lordovi hypnotizující pasáže vstupovala Blackmoreova riffohra, došlo k zajímavému výsledku. Vliv Martina Birche je poznat právě v jedné zdlouhavé atmosférické mezihře, kterou vykreslují kromě neměnné rytmiky zvuky ševelící kytary, tento model byl o třináct let později využit ve skladbě IRON MAIDEN „Rime Of the Ancient Mariner“. Album vlastně působil temnějším dojmem, nebyl tak rockově rozmáchlý a Blackmore mnohdy okouzlil především tišší pasáží. Jen málokdy se Gillan byl schopen tak rozeřvat, jako tomu bylo v minulosti u „Speed King“, ale nové nižší polohy mu ovšem také svědčily. Osobně však za naprostý vrchol této desky považuji až poslední skladbu - „No One Came“, která na podkladě svého takřka jazzového groovu (vynikající spolupráce Glovera s Paicem) umožnila vyniknout pestré paletě výbojů a štěbetání mezi Lordem a Blackmorem. Ještě před realizací „Fireball“ vyšel hitový singl „Strange Kind Of Woman“, jednoznačná hymna, která rozhodně zastínila předchozí singlovku „Black Night“. Přestože „Fireball“ působil oproti „In Rock“ trochu rozpačitě a určitě nedosáhl ani shodných komerčních výsledků, ze zpětného pohledu jde rovněž o naprostou hardrockovou klasiku, ke které se dodnes hlásí mnoho následovníků. Zajímavé je, že album je uznáváno i celou řadou muzikantů pohybujících se mimo rockové a metalové teritorium.


08.02.2017Diskuse (95)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Valič
21.02.2017 10:32

Já si z Too Old To Rock ´n´ Roll vzpomínám snad jen na povedenou titulní skladbu, jinak mě ta deska vůbec nebavila. Trojice alb Songs From The Wood, Heavy Horses a Stormwatch je opravdu hodně folková, ale já mám tohle období kapely celkem rád. Pokud vím, tak minimálně to první mělo v době vydání hodně dobré recenze. Poslední album kapely, které se mi opravdu líbí, je Stormwatch. Pak sice ještě občas nějakou celkem slušnou desku vydali, ale všechna jejich nejzásadnější alba vyšla v 70. letech.

 

Stray
21.02.2017 10:18

Valič: Stand Up určitě zkusím. Thick As A Brick si určitě pořídím, to jsem si dal nedávno zatím z youtube a má to vcelku dobrej náboj a takovou tu rtuť počátku 70´s, i když je to tedy výpravnější, ale vypadá to asi na poslední jejich desku, co bych mohl mít i v oblibě, od té následné - A Passion Play (1973) už se mi to moc nelíbí. Považuješ Too Old To Rock n Roll za slabší než Songs For Woods a Heavy Horses? Já obě projel tak nějak napůl ucha, zatím, ale neřekl bych, že tam prožívali nějakou obrodu nápadů. pro mne zatím jasně vede období 1970-72, pak už pořád takový nemastný neslaný. :-) "A" a ta po ní s tím dementním čarodějným obalem z roku 1982, to je peklo, nuda.

 

Valič
21.02.2017 10:09

Stray: Jestli se ti líbí ty starší desky, tak můžeš zkusit ještě Stand Up (debut bych moc nedoporučoval). Na A Passion Play se kapela snažila hudebně navázat na své hodně úspěšné album Thick As A Brick, ale ty ohlasy tenkrát nebyly příliš nadšené a ani dnes ta deska není fanoušky hodnocená tak vysoko jako ta předchozí. Minstrel In The Gallery nebylo v době vydání hudební kritikou také příliš chváleno, ale rozhodně stále patří k těm lepším deskám kapely. Já za jejich nejslabší alba ze 70. let považuji War Child a Too Old To Rock ´n´ Roll, ale v žádném případě se nejedná o nějaký neposlouchatelný odpad. Desky z 80. A 90. let moc neznám, ale třeba The Broadsword And The Beast se mi celkem líbí. Co se týče kontroverzního alba „A“, jedná se v podstatě o Ianovu sólovku („A“ jako Anderson), kterou nakonec pod nátlakem firmy vydal jako regulérní řadové album Jethro Tull. Ještě bych upřesnil, že k tomu trapasu s Grammy došlo v roce 1988, kdy vyšlo …And Justice For All a nikoliv černé album, jak tady někdo mylně uváděl. Samotní Jethro Tull tou situací tenkrát byli dost zaskočeni a o tom, že s udělením ceny vůbec nepočítali, svědčí i to, že se předávání nikdo z kapely nezúčastnil. Celkem zábavné mi připadá, jak Anderson reagoval na otázku, jestli se Jethro Tull cítí jako heavy metalová kapela: „No, občas na ty naše mandolíny hrajeme hodně nahlas.“. :-)

 

Stray
19.02.2017 12:10

Tak u mne co se týče těch JETHRO TULL, zatím Benefit a Aqualung v pohodě, tam jsem se docela chytnul, je to takový surovější, dokonce bych řekl, že jistá zdrsnělost grunge na začátku devadesátek se inspirovala právě tímhle obdobím, u alb A Passion Play, Minstrel In the Gallery a Too Old For Rock n Roll zatím trochu tápu, zatím mě to moc neoslovuje.

 

Louža
15.02.2017 14:54

Cohen je skvělej. I když to poslední extempóre s tím jak nahrál umíráček a pak umřel mě nebavilo. Ale Popular Problems byla super. A poslední ty novodobý živáky byly super... Velký umělec recitátor.

 

Imothep
15.02.2017 14:29

Ale to chlapi o mnohe prichazite . . . :o)

 

Stray
15.02.2017 14:11

"...já se zatím hudbě, u které bych bulel, vyhýbám" :-)) velmi dobře, Bluejamie, velmi dobře!

 

Bluejamie65
15.02.2017 11:35

Samozřejmě, že Cohen je všude, ale já se zatím hudbě, u které bych bulel vyhýbám. Ostatní zřejmě neznám, Steeleye span a Maddy Prior mi zřejmě byli blízcí právě tím mýtem potrhlosti... další takové už jsem moc nehledal.

 

Valič
15.02.2017 00:38

Bluejamie65: Co se týče těch starších kapel, znáš třeba Pentangle (https://www.youtube.com/watch?v=mFuxq_J1VuA) nebo Malicorne (https://www.youtube.com/watch?v=eYW4Wx7sK3o)? A co třeba Nick Drake, Leonard Cohen nebo Tim Buckley? https://www.youtube.com/watch?v=vMTEtDBHGY4

 

Valič
15.02.2017 00:26

Nevím, jestli Woven Hand patří mezi folkové nebo folk rockové kapely, ale jejich desky i koncerty jsou každopádně naprosto úžasné: https://www.youtube.com/watch?v=SGGU-ODYERw