DEEP PURPLE - Fireball

90%

Pokus o překonání nepřekonatelného byl od počátku odsouzen k nezdaru, neboť DEEP PURPLE v sobě tehdy nosili tužby po jistém vývoji, nechtěli se opakovat a věděli, že další deska bude ve všech směrech odlišná od svého majestátně rockového předchůdce, který na podzim 1970 a na jaře následujícího roku spustil ve Velké Británii doslova Purplemánii. Přesto je třeba říci, že „Fireball“ ve zkoušce času uspěl a je rovněž počítán mezi největší hardrockovou klasiku bájných sedmdesátých let. Jako poněkud umírněnější a civilnější následovník bombastické jízdy „In Rock“ však musel nejvíce projít pod klenbou rozhořčených reakcí a čelit prvotním zklamaným ohlasům ze strany některých přehnaně natěšených fans. Okamžitě po zveřejnění alba „In Rock“ se stali DEEP PURPLE senzací a do šesti měsíců byli již nejžhavější atrakcí britských pódií. Na koncerty začalo chodit mnohonásobně více fanoušků, než byla kapacita prostor, ve kterých byly původně ony show zamluveny. Řada večerů té doby se neobešla bez hromadných kolizí či incidentů v podobě demolic sedaček a zařízení sálů, které tehdy brala tamní omladina útokem. Nejdivočejší to údajně bylo v Glasgow, kde proti čtyřem tisícovkám rozvášněných vlasáčů zasahovali jednotky tamní policie. Fanoušky DEEP PURPLE byly především dospívající (nejvíce se rekrutovali z řad středoškolské mládeže), kteří striktně odmítali všechny ostatní, jen o něco málo starší a změkčilejší rockové kapely, než byla právě pětice jejich idolů.

Koncertní karavana se brzy přesunula i na kontinentální Evropu, kde Párplové na několika místech slavili velké úspěchy, zejména v hlavním městě Francie, dále pak v Dánsku, Německu a zemích Beneluxu. Když došlo na přesun do Spojených států část šňůry musela být zrušena kvůli akutním zažívacím potížím Iana Gillana. Stroze naladěný Ritchie Blackmore nepříjemnost komentoval sobě vlastním způsobem a sice, že až Gillan skoná, mohli by jeho tělo zapálit na pódiu a využít pro potřeby velkolepé pyrotechnické show.

Pomalu se uvažovalo o albovém následovníkovi a k jeho realizaci byl znovu přizván Martin Birch. Ačkoliv se kapela nejprve zařekla, že deska bude rozhodně tvrdá a de facto hlučnější než „In Rock“, už od počátku prací bylo zjevné, že tomu tak ani omylem nebude, neboť první skladbou, která z oněch studiových session vzešla, byla „Anyone´s Daughter“. Jednalo se klokotavý poloakustický song mající v sobě mnohem spíše vlivy Boba Dylana a americké písničkářské tradice, než hardrockové majestátnosti. Hammondy v tomhle songu nahradilo barové piáno a Blackmore k dosažení civilního přírodního zvuku využil několika slide kytar. Deska nakonec dostala název po nejtvrdší a nejdynamičtější skladbě „Fireball“. Ta celý komplet otvírala prostřednictvím několikasekundového sci-fi úvodu, který byl nahrán při zapnutí jakéhosi větráku a stala se zřejmě nejvýznačnější položkou, o které lze ještě dnes říci, že drží úspěšně krok s otvírákem desky předcházející („Speed King“), a při troše dobré vůle i s tím z desky následující („Highway Star“). Jakkoliv jde o dynamický song, kde se Ian Gillan vydá z maxima a znovu najede na onen hysteričtější pěvecký projev, schází zde kytarové sólo a valnou část vyhrávek obstarává Jon Lord.

Některé skladby působily poměrně nepřekvapivě a obsahovaly stále dokonala se opakující motivy. Ony repetetivní riffy značily, že se začíná hrát na jistotu. Týkalo se to zejména druhého songu „No No No“. Byť nikterak neobyčejný, přeci jen o poznání zdařilejší se ukázal šamansky vyklidněný „Demon´s Eye“ pohupující se jak karavana na podkladě ospalého groovu. Dominantní hypnotické vyhrávky a zvuk exotických dálav je vlastní „The Mule“, skladbě, kterou opanují hlavně Lordovi klávesy a která budila respekt a představovala čerstvý vítr. Snad díky své uhrančivé atmosféře, snad díky jinakosti. Jakkoliv se mnoho fanoušků muselo i během ní ošívat a zabývat se otázkou, kde že je Ritchie Blackmore, neboť oproti „In Rock“ byla jeho pozice vydatně upozaděna.

Když prostřednictvím „Fools“ došlo i na trochu vytříbené psychedelie a do Lordovi hypnotizující pasáže vstupovala Blackmoreova riffohra, došlo k zajímavému výsledku. Vliv Martina Birche je poznat právě v jedné zdlouhavé atmosférické mezihře, kterou vykreslují kromě neměnné rytmiky zvuky ševelící kytary, tento model byl o třináct let později využit ve skladbě IRON MAIDEN „Rime Of the Ancient Mariner“. Album vlastně působil temnějším dojmem, nebyl tak rockově rozmáchlý a Blackmore mnohdy okouzlil především tišší pasáží. Jen málokdy se Gillan byl schopen tak rozeřvat, jako tomu bylo v minulosti u „Speed King“, ale nové nižší polohy mu ovšem také svědčily. Osobně však za naprostý vrchol této desky považuji až poslední skladbu - „No One Came“, která na podkladě svého takřka jazzového groovu (vynikající spolupráce Glovera s Paicem) umožnila vyniknout pestré paletě výbojů a štěbetání mezi Lordem a Blackmorem. Ještě před realizací „Fireball“ vyšel hitový singl „Strange Kind Of Woman“, jednoznačná hymna, která rozhodně zastínila předchozí singlovku „Black Night“. Přestože „Fireball“ působil oproti „In Rock“ trochu rozpačitě a určitě nedosáhl ani shodných komerčních výsledků, ze zpětného pohledu jde rovněž o naprostou hardrockovou klasiku, ke které se dodnes hlásí mnoho následovníků. Zajímavé je, že album je uznáváno i celou řadou muzikantů pohybujících se mimo rockové a metalové teritorium.

08.02.2017	Diskuse (95)	Stray janpibal@crazydiamond.cz