Last Hardrock Outsider

DEEP PURPLE - Machine Head

Legendární a samozřejmě i nejslavnější album v historii DEEP PURPLE. Nahrávalo se v průběhu tří týdnů v prosinci 1971 ve švýcarském Montreaux a to jen několik desítek metrů od břehů Ženevského jezera, kam si pětičlenná kapela s úlevou odskočila dobíjet baterky z náročných koncertních štací, jenž se v průběhu právě uplynulých dvou sezón zdály nekonečné. Ačkoliv je vznik alba „Machine Head“ opředen dobrodružstvím v podobě požáru, který zavládl v místním klubu Casino a to 4.prosince během koncertu Franka Zappy, nahrávání bylo započato dva dny od události v naprostém poklidu a sice v blízké rezidenci zvané Pavillon. Později se však přesunulo do mobilního studia, jehož vlastníky byli ROLLING STONES. Dramatická událost v poklidném lázeňském městě byla pro další generace fanoušků zvěčněna v podobě textu největšího hitu kapely - „Smoke On the Water“, o čemž samozřejmě tamní četníci, monitorující tehdy prosincový pobyt další dorazivší vlasaté grupy, nevěděli.

 

 

 

DEEP PURPLE toužili vyslyšet volání většiny svých fans po návratu k tvrdší hardrockové podstatě a hodlali především posílit blues rockové vlivy, kterých samozřejmě na albovém předchůdci citelně ubylo. Myslím, že se Párplům nakonec povedlo nalézt přiměřenou vyváženost mezi svou klasickou hardrockovou polohou či zemitostí na jedné straně a hitovým potenciálem na straně druhé. Kapela tentokrát ve studiu nevyužila služeb žádného producenta a veškeré práce si dirigovala sama (Martin Birch coby zvukový expert), skutečnost, že to na výsledku není v negativním smyslu vůbec znát, svědčí o schopnostech muzikantské sebereflexe a skvěle zvládnutém studiovém řemeslu. Na rozdíl od alba „Fireball“, které se stalo ve chvíli vydání pro všechny naprostou neznámou, byly tentokrát některé skladby přehrány s předstihem na podzimních koncertech, protože se muzikantům zdálo zajímavé, poznat reakce posluchačů na fungl nové skladby ještě předtím, než budou tyto hozeny na pás.

 

Skladba „Highway Star“ se stala oslavou svobody a vznikla na posledním americkém turné. Jde o jeden z nejlepších otvíráků hard rockové historie a dodnes se jedná o naprostou koncertní klasiku. Vypjatá hrdá hymna, na svou dobu poměrně tvrdá a rychlá, opatřená refrénovou gradací, vynikajícími instrumentálními výkony všech zúčastněných, zejména pak Blackmoreovými sólovými kouzly inspirovanými klasistickými postupy Johnanna Sebastiana Bacha, ale rovněž naprosto dechberoucím vokálním výkonem Iana Gillana, začínající zde oním nezapomenutelným hysterickým výkřikem. V podobě této písně měla kapela v rukách triumf a hned na úvod alba většinu svých oddaných totálně nadchla. Pokračovalo se nadále ve velkém stylu, neboť jak song „Maybe I´m Leo“ stojící na povznášející lyrice, zadumaném riffu, za který by dnes mladé stoner formace upsali duši ďáblu a luxusních bluesových sólech, tak chytlavá hymna s dominantní kytarou a vítězně optimistickým naturelem - „Picture Of Home“, nepodlezly obvyklou laťku kvality a rovněž atakovaly pozice naprostých klasik DEEP PURPLE a to říkám navzdory faktu, že se ani jedna z těchto věcí nestala hitem. Blíže k tomu samozřejmě měla „Picture Of Home“, jenž v sobě měla onu rozvolněnou melodiku a celkový optimismus. Obě písně představují DEEP PURPLE na vrcholu skladatelských sil a stmelují nejlepší vlastnosti této kapely ze své zlaté éry na podkladě fenomenálních Lordových hammondů.

 

Roger Glover a Ian Gillan si hodně slibovali od skladby „Never Before“, která se měla stát, díky své snové odlehčenosti a úhlednosti, tím nejvýraznější singlem, bohužel udál se přesný opak a právě tahle věc nezaznamenala jako singl zas až tak velké ohlasy. Kapela ještě dnes tvrdí, jak si dávala na „Never Before“ záležet, jak byl každý detail, každá vyhrávka perfekcionalisticky a do malebné podoby ošetřena a celkově byl song učesán tak, aby se dal vypustit pro nejčastější mainstreamové rotace (tehdy byla totiž ještě vůle médií, mezi nejširší veřejnost pouštět tu největší možnou kvalitu), ale nakonec bylo všechno úplně jinak. Legendární se totiž stala píseň následující -tedy „Smoke On the Water“, notoricky známý flák s typickým postupujícím riffem, který slyšel snad úplně každý a který nelze jen tak dostat z hlavy. Píseň, jenž je ještě pětačtyřicet let po své realizaci největší klasikou rocku, naráží na onu dramatickou událost z počátku pobytu Párplů ve Švýcarsku a ve svém textu vyobrazuje chvíle, kdy se kouř z hořící budovy rozprostřel nad hladinou jezera.


 

 

„Lazy“ zahajují tóny Lordových hammondů, které z komorních ponurých fází, tolik připomínajících hudbu k zádušní mši, přecházejí k hravým motivům, když se skladba rozjede a přidají se i další instrumenty, ona hravost je její největší devízou. Mám pocit, že je právě na této věci poznat, kterak vznikla v průběhu jednoho dlouhého, z počátku nekoordinovaného instrumentálního jamu, charakterizuje jí totiž skvěle šlapající swingová rytmika (zejména bicí Ian Paice), oduševněle hrající Jon Lord v hlavní roli a snad nejvíce z celého alba zde upozaděný Ritchie Blackmore. Když se do skladby po čtyřech minutách poprvé dostane Ian Gillan s pouhými několika větami textu a foukací harmonikou, song už míří do finále. Pravým opakem „Lazy“ je hardrockově důrazná „Space Truckin´“, ve své době drtivá nálož s party podladěných groovy riffů. Šlo zřejmě o jeden z nejtvrdších songů DEEP PURPLE všech dob, který u mnohých fanoušků roznítil vzpomínky na majestátnost alba „In Rock“ a bylo jej tak možné chápat jako jistou odměnu pravověrným. Album „Machine Head“ nakonec vyšlo v březnu roku 1972 a stalo se nejprodávanějším a nejslavnějším počinem v historii kapely DEEP PURPLE, zaslouženě, ještě dnes totiž na něm neshledávám slabšího místa. Ještě zbývá dodat, že ve švýcarském studiu byla nahrána i balada „When A Blind Man Cries“, která se na původní vydání paradoxně nedostala a skončila jako B strana singlu „Never Before“, nicméně na mnohých remasterovaných edicích už se nachází. Celkově platí album za klasiku všech klasik.


10.02.2017Diskuse (5)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Valič
13.02.2017 19:15

Všechny recenze jsou samozřejmě opět skvělé. Jednotlivá alba tentokrát hodnotit nebudu (u většiny bych dal pravděpodobně 100%). Deep Purple jsem hodně poslouchal v 90. letech, hlavně ty klasické desky z let 1970 až 1975 a pak ještě Perfect Strangers a Purpendicular, ale během posledních 15 let jsem si je pustil jen párkrát. Ne kvůli tomu, že už by se mi nelíbily, spíš je mám už hrozně oposlouchané.

 

Bluejamie65
10.02.2017 15:29

Zabýval se někdo obalem? Proč ta deformace? je to pohled do zrcadla?

 

Luckyboy10.02.2017 15:14

Praktik?

 

Stray
10.02.2017 13:59

Na přemoudřelého prďolu jsi to dotáhl poměrně daleko, mám ten pocit. :-) Vivaldiho? Ty jsi praktik, já jen skládám články z kombinací osobních dojmů a toho, co kde vyčtu za hudební moudro.

 

Imothep
10.02.2017 13:46

Zrovna to motam(2CD reedice k 25ti letum) a je to presne ta parade, jaka je popsana v recenzi. Snad jen s s tim, ze v uvodni Highway Star bych klasicistni Baochovske postupy priznal jednoznacne spis Lodrovi. Richie tam kouzli spis ve stylu Vivaldiho. Ale to uz je zajiste osklive hnidopisstvi premoudreleho prdoly, ze, Strayi? :oD