Last Hardrock Outsider

DEEP PURPLE - Who Do We Think We Are

Na jedenáct let dopředu poslední studiové album nahrané sestavou označovanou jako Mark II. Na nevyváženosti materiálu se samozřejmě podepsala kulminující nevraživost v kapele mezi Ritchie Blackmorem a Ianem Gillanem, ale i uspěchanost vzniku. DEEP PURPLE už nepřetržitě koncertovali čtvrtým rokem a zde se poprvé projevila určitá vyhořelost. Nahrávalo se střídavě ve studiích v Římě a Frankfurtu a těmto frekvencím byly vyhrazeny dlouho dopředu zamluvené termíny, které bylo nutné dodržet. Na materiálu je ona nepohoda hodně znát a je po několika skvělých počinech prvním, o kterém lze říci, že se jeho prostřednictvím kapela nikam nevyvinula a pouze pod tlakem termínů spíchla dalších pár skladeb. Zklamaní fanoušci, očekávající další lahůdku po vzoru albových klenotů typu „In Rock“, „Fireball“ nebo „Machine Head“, se začali ozývat a častovali kapelu ublíženeckou otázkou přímo související s názvem nové desky a sice – kdo si myslíte že jste?

 

 

DEEP PURPLE byli dokonce v takovém laufu, že došlo k situaci, že Ian Gillan půlroku dopředu věděl, že bude vyhozen, ale musel v kapele tuto dobu ještě zůstat, protože byly domluveny koncerty, které bylo nutné stůj co stůj odehrát. K překvapení Rogera Glovera nebyl však Gillan jediný, kdo byl nucen opustit koráb, neboť náladovost Blackmorea v té době kulminovala a během hledání příčin uvadající skladatelské formy, byl kytaristou právě Glover označen jako někdo, kdo už neměl kapele dál co nabízet. Při skutečnosti, že se Roger celé čtyři roky vydatně podílel na skladatelských pracech a byl ve studiu nezastupitelný a  také s přihlédnutím k tomu, že Ian byl mnohdy výhradním textařem, nevěštila řada lidí DEEP PURPLE moc slavnou budoucnost, neboť přítomnost obou muzikantů měla rozhodně cenu větší než pomyslné dvě pětiny celku. Pikantní informací zůstává, že právě Roger Glover ještě několik dní před svým vyhozením vůbec nevěděl, že proti němu Ritchie Blackmore něco má a že se tak jeho dny v DEEP PURPLE chýlí ke konci.

 

 

Deska „Who Do We Think We Are“ nakonec vyšla na začátku roku 1973 a obsahovala jedinou hitovou položku, skladbu „Woman From Tokyo“, která byla napsána jako reakce na úspěšné japonské tažení z léta předchozího roku. Když byl chytlavý song vypuštěn, vzbudil výhradně pozitivní odezvu, ale když pak došlo na celý materiál, ten naopak odhalil rozpaky, neboť téměř všechny skladby nedosahovaly kvality těch, kterými se DEEP PURPLE prezentovaly na předchozích albech. Jon Lord byl tentokrát se svými hammondy držen na uzdě a deska celkově působí spíše strožejším dojmem inklinujícím k bluesovým partům.

 

 

Při troše dobré vůle lze říci, že zaujala barová boogie vypalovačka „Smooth Dancer“, které neschází jistý drive a chuť do života. V paměti může uvíznout i „Rat Bat Blue“ postavená na klopýtavé rytmice a riffech poněkud syrovějšího ražení. Naopak dlouhé skladby v závěru, konkrétně „Place In Line“ a „Our Lady“, působí jako výplně, které mají jediný úkol, nahnat ještě o něco více délku samotné nahrávky, jakkoliv jsou obě rozdílné a první má v sobě bluesovou zemitost, zatímco druhá oplývá až snovou aurou. Celkově deska působí v řadě skvělých alb sedmdesátých let trochu nepatřičně, tedy jako ta jediná, kde si kapela DEEP PURPLE vybírá opravdu slabší chvilku, což bylo později přičteno velkému tlaku, nutnosti dodržování termínů studiových prací a hlavně nedobré atmosféře v kapele, která se tehdy nacházela těsně před personálním zemětřesením. „Who Do We Think We Are“ je při srovnání s výtvory jiných bandů stále povedeným materiálem, nicméně v konkurenci tehdejších nahrávek DEEP PURPLE budí rozpaky.


13.02.2017Diskuse (13)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Bluejamie65
16.02.2017 18:26

Ještě komu se líbilo Place in line:-), mohl by ocenit Hoochie Coochie Men což je název bandy, která podpírala Jona Lorda na jeho čistě bluesovém turné po Austrálii z nadšení ze společného hraní blues ale vyplynulo vydání alba s bombastickým line upem -keyboard player Jon Lord, bass player Bob Daisley, guitarist and singer Tim Gaze and drummer Rob Grosser, vocalists Ian Gillan, Jimmy Barnes and Jeff Duff.... a dvojalbového živáku s legendárním (teda pro Australany) harmonikářem Jimem Conwayem

 

Stray
16.02.2017 12:44

Louža: Zajímavé by rozhodně bylo ledacos, ale to bych nesměl chodit do práce a hlavně, musel by existovat někdo, kdo by mě za čas strávený tak zdlouhavou činností jako psaní byl ochoten platit.:-) Smysl videí bude v tom, že podchytí všechno, na co již nemám čas.

 

Louža
16.02.2017 09:02

Stray : ještě k těm knihám. A nemohl bys je taky zrecenzovat? Mohlo by to být zajímavé...

 

Bluejamie65
15.02.2017 19:33

To Imothep: to chápu, i když teda z jiných důvodů

 

Imothep
15.02.2017 13:29

Bluejamie65: Co delal nebo nedelal Morisson na koncertech je mi celkem jedno. Moje nenavist se nachazi v ciste hudebni rovine a je vuci teto "kapele" nezmerna! Kdyz slysim klavesovy motiv z Light My Fire, tak si preju mit v ruce nakopnutou motorovou pilu a prochazet pres prelidnene namesti. Pro me osobne neprecenovanejsi kapela vsech dob.Jinak proti blues nic nemam, akorat proste me hudebne ani posluchacsky nic neprinasi. Jak jsem psal, asi jsem ho jeste nepochopil, nedospel do spravneho stadia.

 

Bluejamie65
15.02.2017 12:43

To Imothep: sdílím nechuť k Doors u mě způsobené mediální kanonizací odporných věcí, které dělal Morisson při živých vystoupeních na adresu fanoušků, ale původní kytarové a elektrické blues mám rád. Lord měl blues zřejmě velmi v oblibě - ve třetím tisíciletí, jel čistě bluesové tour až v Austrálii a nadopovalo ho to tak, že dokonce z něho vydal i bluesové live a a studio album (J. Lord and Hoochie Coochie Men)

 

Pekárek
14.02.2017 23:11

Nedávno jsem si ho koupil a konecně poprvé poslechl;překvapilo mě, jak je to pestré a kvalitní:)

 

Bluejamie65
14.02.2017 20:25

no tak to prostě dopadá, když vám v určitý chvíli připadá něco nedotknutelný, ale bylo to opodstatněný, tak prostě nikdo druhý dostupný nehrál

 

Bluejamie65
14.02.2017 20:16

che, tady teď dobře bude vidět, jak strašně snadný bylo díky nedostatku informací v druhý půlce sedmdesátek v oparu naprostého okouzlení hudbou vytvářet pozitivní mytologii. Já jsem byl albem nadšený od první minutky, a díky tomu, že jsem ze zákulisí nevěděl nic, vysvětloval jsem si rozrůzněnost pozitivně jako variabilitu, která je sice hladová po nových obzorech, ale současně neničí původní rockový rámec a navíc s úctou některý zdroje připomíná. Takže u Woman jsem si říkal, že nezačít album tím největším nářezem byl záměr, jednak proto, aby o to víc vynikl ten, co albu teprve bude (Smooth Dancer) a jednak proto, že jsem měl pocit, že společně s Mary long a hlavně s Rat Bat Blue šlo o poctu "pomalým rockerům" z šedesátek, protože mi to připomínalo riff i frázi z Better by you od Spooky Tooth(což asi znáte od Judas). Super Trouper jsem pak bral jako vysvětlení toho, jakým způsobem bylo třeba původně jemný a pomalý nápad zpracovat, aby se Deep Purple dostali ke své královské rychlosti a elektrizujícímu zvuku a já jsem si říkal žádný Spooky Tooth nebo Vanila F, jen a jen DP a UH to hrajou dobře. Smooth Dancer mi působil doslova extázi. Samozřejmě nutně muselo přijít připomenutí i druhého důležitého zdroje, což je prostě pro KAŽDÉHO rockera blues, vyčítat jim to mě ani nenapadlo, naopakkkk naprosto upadám do extáze při blues s hamondy. V podstatě jediné, co mi přišlo trochu bez dechu byla Our lady, ale na konci alba? no tak ta trocha sentimentu, když už musíme končit, je snad pochopitelná... :-)

 

Valič
14.02.2017 19:54

Zajímavé. Když jsem teď vedle sebe uviděl slova zhulenectví, kolotočářský a bordel, tak se mi okamžitě vybavili Mr. Bungle. Čím to asi bude? :-)