IMPERIAL TRIUMPHANT - Goldstar

80%

Zajímavé, tohle funguje. Po delší době nahrávka, kterou se nebojím označit za progresivní a zároveň prudce poslouchatelnou. Tedy alespoň pro někoho, ačkoli šanci dostávají všichni. Zmíněná progrese je založena hlavně na fúzi a zajímavém zpracování známého, což vše usnadňuje. Romantiku blacku pro pěstitele růží či přímočarost deathu pro pupkáče však nečekejte:-). Posluchačsky vstřícnější momenty se ovšem najdou, vlastně mnoho takových, a současně nevšedních. Spojení jazzu, black/deathu a sedmdesátkového progu by mě bez dalšího nedostalo, jenže tady se do všeho plasticky promítá umělecko-intelektuální koncept, který mi bůhvíproč sedí. Možná proto, že netíží svou závažností, spíše baví, aniž by přitom ztrácel na přesvědčivosti.

Metal navíc dostal při jeho naplňování významnou, ne-li stěžejní úlohu. Stručně, neslouží zde zjevným blbostem. Nejenže svou tvrdostí obrušuje přítomnou hipsteřinu, ale má lví podíl na tom, že se kapele podařilo navodit a po celou hrací dobu také udržet zamýšlenou a pro posluchače velmi zajímavou náladu. Vizuálně jakoby vše pečetil kolek uzavírající přístup k vinylu i cédéčku, jejichž obal je stylizován do krabičky luxusních amerických cigaret fiktivní značky Goldstar. Co způsobuje kouření pak všichni víme – smrt. Však se k těm klasičtějším metalovým tématům nakonec dostaneme.:-) IMPERIAL TRIUMPHANT na svém novém albu „Goldstar“ prostě nabízejí metalovou avantgardu par excellence, která funguje a dá se poslouchat. Jinak řečeno, metal zarámovaný do elegance art deca vykazuje až nečekanou životnost. Koho by to napadlo…

Více snad osvětlí pár vět od lídra kapely, kytaristy Zachary Ezrina, převzatých z webu newnoisemagazine: „Nejsme tu od toho, abychom lidem říkali, co si mají myslet nebo co mají dělat nebo čemu mají věřit, protože to stejně udělají, však víte, co tím myslím. Každý má totiž svou vlastní interpretaci našich textů, našich coverů, masek i naší hudby, což je také v pořádku. Podporuji to. Chci dělat hudbu, která přitahuje vaši zvědavost. Nejde o hororové monstrum, co vás při setkání děsí, sázíme na jeho tušenou přítomnost někde mimo kameru. Skryté hlubiny, temnota, představa, že někde číhá, to je ta pravá hrůza, a to samé platí i pro naši hudbu. Jde o podstatu IMPERIAL TRIUMPHANT. Nedáváme vám vše, o čem přemýšlíte a co chcete. Dáme vám jen tu a tam trochu a necháme vás vyplnit mezery a prozkoumat ty vlastní. Chceme vše smíchat s vaší kreativitou, zkrátka, dát vám stavební kameny něčeho opravdu zatraceně divného."

K tomu není co dodat. Stěžejní tedy není zvolený dekorativní styl, ale znovu a jen navození atmosféry probouzející zájem. Art deco bezpochyby zaujme. Ve vztahu k metalu totiž nese punc nevšednosti. Jak ovšem docílit onoho životaschopného, vzájemně se obohacujícího prolnutí? Jak je možné, že se něco takového povedlo v rámci metalové scény? Já NEVÍM! Snad pomohla kombinace hudební barvitosti, metalové tvrdosti a výše zmíněný důraz na autonomní prostor pro každého, kdo se do „Goldstar“ ponoří. Tep v hlubokých stínech jednoho velkoměsta, spiritualita, velkolepá architektura na vděčném podnoži perfektní metalové fúze; nebo snad obráceně? Kdo ví. Jestliže SAVATAGE na svém ambiciózním díle „Streets“ přišli se silným, muzikálově laděným příběhem z newyorských ulic, Zachary a spol. nabízejí o 34 let později na svém šestém albu úplně jinou perspektivu – výhled z terasy mrakodrapu Chrysler Building, na které ostatně natočili i klip ke skladbě „Lexington Delirium“. Pohled shora vyznívá ve spojení s jejími tóny spíše dekadentně až dystopicky. Nejde již o konkrétního člověka, ale o procesy a lidství v nich. Konec jedné éry znamená začátek jiné. Úplný kosmodrom pro rozlet každé, jen trochu rozjitřenější fantazie.

IMPERIAL TRIUMPHANT se vrátili v čase jen proto, aby zaostřili naše vnímání na další přechodovou fázi, která nám možná právě nyní probíhá před očima. Perspektiva se změnila, stíny velkoměsta však zůstaly a s nimi také zašlé, či dokonce jen tušené příběhy jako nosiče emocí. Bez nich nikoho nikam nevtáhnete. Všichni na ně slyšíme, namátkou bych mohl psát o Schikanederovi, nebo také o dětství s Foglarovými Stínadly či o Monstru Matta Reevese, případně, odlehčím-li, o Krotitelích duchů, když už jsme u toho New Yorku. Ať je to jak chce, „Goldstar“ nabízí silný prožitek každému, přičemž art deco kulisy představuji v daném směru určité novum, díky němuž je vše ještě atraktivnější a ještě více zneklidňující. Připomínám, že krása art deca vykvetla zejména v krátké době mezi světovými válkami. IMPERIAL TRIUMPHANT si pak zasluhují absolutorium hlavně za to, jakým způsobem se jim zde podařilo spojit zdánlivě nespojitelné.

Pokud se vrátím od myšlenek k hudbě, znovu opakuji, že pro „Goldstar“ je typická atmosférická žánrová fúze mající nejblíže k metalu, znamenitě reprezentovaného nejen dvojkopákovou palbou, ale i zajímavými kytarovými riffy. Určitě nejde o hudbu pro jazzmany, ale především pro metalisty mající rádi jazz. Příchylnost k jazzu však není nezbytnou podmínkou, protože ve výsledku jde primárně o metal s přesahem. Pro fanoušky VOIVOD, zároveň GORGUTS či CORONER a zároveň RUSH by dotyční neměli představovat žádný tvrdý oříšek.:-) Zbystřit by měli každopádně progeři. Z extrémního ranku dorazilo vítané osvěžení a pánové hrají skvěle. Rytmika obnáší samostatnou kapitolu. Baskytara Stevea Blanca nemá limity a výpomoc Tomase Haakeho ve dvou skladbách hovoří za vše. Sedí mi i zvuk. Bližší rozbor považuji za zbytečný, neboť má-li něco chytnout, tak chytne.:-) „Ať už máte IMPERIAL TRIUMPHANT rádi, nebo nás nenávidíte a myslíte si, že jsme ta největší sračka na světě, myslím, že je nepopiratelné, že děláme něco jiného a jedinečného, i když je to pro někoho odpad. Myslím, že jsme dosáhli našich cílů, v době plné retro hraní se nadále snažíme posouvat kupředu," dodává k tomu Zachary.

Na úplný závěr se podělím o jeden zážitek. Po třetím poslechu „Goldstar“, mě napadlo konfrontovat zmíněnou progresivní nahrávku s aktuálním albem DREAM THEATER. Přestože jsem rázem přistál na jiné planetě, žádný kvalitativní propad se nekonal, „staré páky“ rozhodně nezklamaly. Disonance z dílny IMPERIAL TRIUMPHANT mi dopřála onu jinou perspektivu, o které jsem již psal, tedy vnímat některé věci jinak, konkrétně znovu obdivovat až monstrózní hráčskou perfekci i čistotu harmonií, z nichž vychází úplně jiný pocitový svět. Stejná doba, stejný žánr, v podstatě stejný subžánr, přesto tak obrovský rozdíl. Bomba!:-) S hodnocením jsem se tentokrát držel, možná zbytečně, poměrně při zemi.

30.04.2025	Diskuse (5)	Pekárek hackl@volny.cz