Last Hardrock Outsider

ULTHAR - Providence

Nabídka pittsburghského vydavatelství 20 Buck Spin by si už zasloužila obsáhlejší analýzu. Samozřejmě až po hlubší sondáži. Pro účely této recenze se spokojím s konstatováním, že pod uvedenou hlavičkou podniká perspektivní undergroundová firmička, která se špíny rozhodně nebojí. V poslední době si navíc získává nejen kultovní status mezi metalovými hipstery, ale i mé sympatie. Stále více se totiž přiklání k vydáním deathových, popř. black/deathových skupin. Drtivé většině z nich je přitom jedno společné, nejedná se o bezduché retro spolky k pivu (nic proti nim), ale o formace pracující s metalem jako s jedinečným, resp. nezastupitelným uměleckým výrazivem vlastních chorobných vizí. Pokud se dá přeci jen hovořit o určitém trendu, tak, řečeno žargonem minulého režimu, o tom zdravém, hledačském, realizovaném zpravidla jen s pomocí „krumpáče a lopaty“.


Mezi uvedené spolky bezpochyby patří i ULTHAR, kteří na svém druhém albu „Providence“ potvrzují vysoký kredit, který jim byl připisován po vydání výborného záseku „Cosmovore“. Mix starého kvásku z klasických alb DEATH, PESTILENCE, MORBID ANGEL, MASTER a VOIVOD na vřele přijatém debutu přikrmují – a tím i oživují – blackovou intenzitou s trochou disharmonie. Orientaci žánrovým fanouškům v roce 2018 usnadnila již samotná titulní skladba, stavící na klasikách typu „Leprosy“, „Killing Technology“ a „Altars Of Madness“. Zdánlivě syrový zvuk, ve skutečnosti však příjemně načechraný a mohutný, jako kdyby nějaký čas hnil v teple floridského bahna a poté mohutněl pomalým macerováním v temnotě dlouhých finských nocí (připomeňte si sound DEMIGOD, CONVULSED, FUNEBRE, nově třeba DESOLATE SHRINE). Působí každopádně autenticky; na mé uši až lahodně.



ULTHAR nespadli z nebe. Nejde však o tatíky s ambicí udělat si po rozvodu, výchově dětí, splacení hypotéky apod. radost a natočit hudbu, která vrací do minulosti, ale o zkušené borce (VASTUM, PANDISCORDIAN NECROGENESIS, VALE) kteří se na scéně etablovali až v novém miléniu a dosud neztratili jistou víru ve své počínání. Vzájemná chemie v jejich „vedlejšáku“ vyvěrá ze střetu blackové rytmiky a částečně i vokální složky s kytarou, jejíž kořeny jsou primárně deathové, resp. thrash/deathové. Dosavadní působiště členů našeho amerického tria každopádně nasvědčují tomu, že dotyční důvěrně znají odvrácenou stranu metalového proudu. V hudbě samé pak není jasné světlo, pouze hodně temných, pulzujících barev, kal, děs a netečný chlad. A také náznaky světů vnímaných a zpodobněných panem Lovercraftem, kde jsou podobné proudy jako doma a odkud se linou až do našich hlav.


Tvorba ULTHAR se z nastíněného rámce asi moc posouvat nemůže a také nebude. Není k tomu důvod. Vznikli, aby své striktně vymezené plátno do poslední pídě vyplnili obrazem, který by jako podklad sloužící k provedení Rorschachova testu spolehlivě zaplnil všechny blázince. Až se tak stane, zaniknou, tedy doufám v to, protože přestanou dávat smysl. Vlastně je otázkou, zda ve spojitosti s natočením svého druhého alba už nepřesluhují. Byl zmíněný obraz dokončen už vydáním „Cosmovore“? Kam pokračovat? Představuje novinka „Providence“ krok někam dál, nebo jen přešlápnutí na pohodlnější cestě lemované špalírem fanatických, relativně početných a také solventních příznivců všeho kolem 20 Buck Spin?


Kytarista Shelby Lermo odpověděl v jednom z rozhovorů spíš vyhýbavě: „V době přípravy dema a prvního alba byli ULTHAR pro každého z nás vedlejším projektem, nešlo tudíž o prioritu, a to ani co se týče songwritingu. Myslím, že tehdy jsme kapele nevěnovali pozornost, jakou by si zasloužila. V té době jsme ještě neměli ani smlouvu s 20 Buck Spin, takže jsme nevěděli, kdo, pokud vůbec někdo, nám debut vydá. Když se toho dotyční chopili, čelili jsme vlně zájmu, která vedla k turné po celých Státech i k několika kratším turné. ,Providenceʼ prostě odráží fakt, že jsme ULTHAR začali brát vážně a že do tohoto projektu tím pádem směřujeme více naší kreativní energie.“ Hezké, právník by nedokázal promluvit lépe. O nějaké stylové změně ani slovo. Natočili tudíž lepší verzi „Cosmovore“? Ne! Jinou verzi? Možná. Výbornou desku? Ano!! Nějaké decentní změny? Ano!


Složitě řečeno, „Providence“ zní méně kosmicky a více metalově, více blackově. Přes veškerou neortodoxnost je znát, že kapela byla při jeho tvorbě pod tlakem, neboť si chce udržet hafo fanoušků, o kterém si do té doby mohla nechat jen zdát. Z klávesnice se derou příslušná slova těžce, ale je to tak: Shelbym zdůrazněná kreativita není patrná z míry progrese, popř. z významnějšího otočení kormidlem, nýbrž z latentní hitovosti a větší zahuštěnosti nové kolekce, ze snahy dostát očekávanému, a přidat něco navíc (zejména intenzity), nebo v něčem zas ubrat (d-beat). Už krátká a našláplá titulka „Churn“ sází výhradně na perfektně odehranou klasiku, kterou vyvažuje jen intenzita podání. Nic jiného. Následuje „Undying Spear“ a já mám najednou pocit, že poslouchám něco přístupnějšího z „Blizzard The Beasts“ od IMMORTAL. Baskytarista Steve Peacock dokáže být opravdu zdatným Abbathem, pomohl proto na svět jasné koncertní tutovce.


Černota vítězí na celé čáře i dále, ještě více prostupuje a naplňuje každý pór metalového běsnění, téměř veškeré deathové a disharmonické partie, a udává tak ráz celkovému vyznění, které je v rámci black/deathu právě díky širokému (dis)harmonickému rozpětí vzácnější a osobitější. Způsob promítnutí blackových prvků do a kolem promakaného kytarového základu, jejich prolnutí a promnutí mi skutečně imponuje. Nové album s popsanou „masáží“ death/thrashového těla nejen stojí a padá, ale jejím prostřednictvím dostává hlavně smysl. Nevím, co přijde dál, ale začínám věřit tomu, že i příště to může stát za to. Shelby a spol. každopádně nehrají jen pro black či death metalisty, hrají pro všechny vnímavé posluchače extrémní hudby a svým nasazením i stylem mohou zaujmout rovněž ty zkušené, pro které MEKONG DELTA až příliš sklouzla k progovému mainstreamu a VOIVOD k hladkým časům „Outer Limits“. Neříkám, že tudy vede cesta, nicméně náhled na progresivní skoky některých ikonických kapel a jejich kontext by mohl být inspirativní nejen pro ULTHAR.


08.09.2020Diskuse (3)Pekárek
hackl@volny.cz

 

Valič
22.09.2020 23:28

Ten znatelný příklon k black metalu mě sice ze začátku trochu zaskočil, ale jak říká paní Žilková: „Budeme si muset zvykat.“ Každopádně se opět jedná o solidní album od nadějné kapely, která se mezi všemi těmi soudobými OSDM recyklátory určitě neztratí. Ty, kdo viděli pouze zmenšený náhled, bych ještě chtěl upozornit, že obal má fakt koule (všimněte si třeba rozdováděného viselce vpravo nahoře). ;-)

 

Hivris
09.09.2020 09:04

Obskurní záležitost. Poslouchat pravidelně už asi ne, ale při správný náladě je to ok.

 

Bunda
09.09.2020 04:17

Libovost!