CARCASS - Heartwork

100%

Začátek devadesátých let platil za eruptivní dobu, kdy extrémní hudba prožívala svůj velký rozmach a oslovovala čím dál více nových příznivců. Nejinak tomu bylo i v případě samozvaných patologů, kraleviců grindcore ze severní Anglie, působících do roku 1990 na scéně v trojici - Jeff Walker (growl, baskytara), Bill Steer (kytara), Ken Owen (bicí). Jestliže se prostřednictvím svého třetího a přelomového alba „Necroticism-Descanting The Insalubrious“ z prosince 1991 liverpoolští etablovali v popředí evropské deathmetalové scény, následující počin „Heartwork“ dotáhl tvorbu CARCASS z pohledu metalové obce k naprosté dokonalosti. Britové rázem oslovovali mnohem větší zástupy posluchačů než kdy dříve, jejich novější skladby se vykazovaly úhlednějšími strukturami, melodikou a dynamickou štědrostí, vše bylo vypulírované k dokonalosti. I mne tehdy kapela velmi učarovala a album s fotografií post-modernistické skulptury od H.R.Gigera na svém coveru, mimochodem údajně charakterizující život člověka, dodnes považuji nejen za jedno z nejlepších metalových děl vydaných v roce 1993 (konkurence byla tehdy opravdu veliká, vždyť stačí vzpomenout tehdejší milníky od TYPE O NEGATIVE, SAVATAGE, ANTHRAX, PARADISE LOST, MORBID ANGEL, ENTOMBED, DEATH a jiných), ale i za jedno z nejlepších extrémních alb celých devadesátých let.

Masivní metalová flákota „Heartwork“ značila ten pravý průlom mezi metalovou elitu, za což mohl nejen zralejší přístup hudebníků samotných, tou dobou se již definitivně vzdávajících svých grindcoreových kořenů a všeho rachocení, a také jejich nově nabyté schopnosti týkající se songwritingu, které dávaly zapomenout na staré běsnění. CARCASS se rozhodně nevyhýbali melodičtějším motivům, silným riffům a celkově svým dunivým zvukem tíhli ke klasičtější podobě metalové hudby. Kapele hodně pomohlo muzikantské zdokonalování, které se dostavilo s častými koncertními aktivitami předchozích let a s tím související přirozeností. Bez otevřené mysli ve vztahu k žánrům by to však nebylo tak snadné. Svou vydatnou roli samozřejmě sehrála rovněž přítomnost nejmladšího a dost možná nejtalentovanějšího z nich, čtvrtého do party - Michaela Amotta, švédského kytarového mága příchozího z řad deathové mršiny CARNAGE, který do liverpoolské smečky naskočil již na sklonku roku 1990 a byl tak přítomen již u nahrávání předchozího díla „Necroticism…“. Amott v roce 1992 s CARCASS absolvoval památné turné GODS OF GRIND, kde mladí pitevní laboranti hráli ve společnosti ENTOMBED, CATHEDRAL a CONFESSOR. Svůj evoluční proces a talent pro tvoření melodičtější metalové hudby posléze vtěsnal do útrob alba „Heartwork“ a svým vkusem a přístupem ke kompozici značně ovlivnil i své britské spoluhráče.

Tak například Bill Steer právě v letech 1992 a 1993 absolvoval svůj snad největší herní pokrok a dodnes považuje právě desku „Heartwork“ za jasně nejlepší nahrávku, na které se kdy podílel. „Heartwork“ rovněž vládlo výtečnou produkcí, za kterou byl zodpovědný studiový guru metalového extrému Colin Richardson. Album nakonec vyšlo v Evropě v polovině října 1993 u Earache Records, zatímco v Americe až o tři měsíce později, kde si jej vzala na starost větší společnost Columbia Recods. Nahrávka se ihned vyhoupla do popředí zájmu tehdejší početné metalové obce a slavila velký úspěch. Klip k titulní písni byl častým artiklem rotací v pořadu Headbanger´s Ball na MTV. Do dnes se nahrávky prodalo na stotisíc kusů a lze ji nazývat jedním ze stěžejních metalových děl formujících vkus fanoušků tvrdé hudby v postupujících devadesátých letech. Na tuhle nahrávku se rovněž odvolává celá řada muzikantů příslušících ke skandinávské melodické deathmetalové větvi, stylu zažívajícího boom o pár let později, a tak je možné album nazývat hlavním inspiračním zdrojem pro vznik celé této odnože.

Jestliže tou dobou švédští neurvalci AT THE GATES útočili animální agresí, neotesaností a záhrobní atmosférou svých skladeb, vycházejících z poměrně špinavého soundu, CARCASS přinesli pozdějšímu melo-deathu vnitřní řád a majestátnost. Za skvělý výsledek může nejen přítomnost všech čtyř členů utvářejících bezchybný mechanismus (zúročení výtečné chemie), ale bylo cítit, že své tehdejší proměně v posluchačsky vstřícnější těleso všichni věřili. Bohužel Michael Amott bezprostředně po vydání „Heartwork“ sestavu CARCASS opustil a již neodjel ani následující turné, kde jej nahradil koncertní kytarista Mike Hickey. Švédský kytarista měl dost pravděpodobně tou dobou již jiné plány (stoner-metalové SPIRITUAL BEGGARS), každopádně o pravých důvodech jeho brzkého úprku dosud nevím.

Kapele vždy hodně pomáhalo, že trojice Jeff Walker, Bill Steer a Ken Owen platila za dlouholeté kamarády od školních let. Táhli to spolu již od poloviny osmdesátých let a vzájemně se znali jako nikdo jiný. Něco podobného utvářelo v jejich soundu bytelné souznění, přestože se hudební vkus a muzikantské dovednosti každého z nich vyvíjely. Chrčivý vokál Jeffa Walkera se postupem let stal nezaměnitelnou značkou zvuku CARCASS a i přes příklon k melodičtějším harmoniím nepůsobil vůbec nemístně, Bill Steer opatřil desku mocným zvukem svých riffů a i v kytarových sólech se nezdráhal prolamovat určitá tabu a do skladeb dostal spoustu najazzlých prvků či melodických vyhrávek a sól. Hra Kena Owena neměla tehdy chybu, po technické stránce byl zkrátka výtečný a pomalejší groovy naturel nové hudby liverpoolských mu začal svědčit, dokonale zúročoval pestřejší rytmické rejstříky.

Od prvních tónů „Buried Dreams“ muselo být všem jasné, jakým směrem maj tehdy CARCASS nakročeno. Nešlo jen o thrashovou nařezanost, skladby působily plastickým a organickým způsobem, kterému nechyběla hloubka. Struktura písní se jaksi zčitelnila, groove získal na síle, stejně jako kytarové riffy občasně přecházející od středních temp k rychlejším pasážím. Ze songů nevycházel jen hněv, měly velkou přidanou hodnotu v technickém provedení a vyšší míře melodiky. Protiválečná „Carnal Forge“, podle které se posléze pojmenovala jistá skandinávská kapela, jejíž členové CARCASS obdivovali, byla zde jednou ze skladeb, na kterých se skladatelsky podíleli oba kytaristé.

Zatímco úvodní song „Buried Dreams“ a dunivá majestátní riff jízda „No Love Lost“ patří výhradnímu autorství Billa Steera, přítomnost Michaela Amotta byla nejlépe zužitkována v trojici skladeb držící nejsilnější střed alba. Šlo o titulní kus „Heartwork“, který vešel ve známost díky své chytlavosti a dobře poslouchatelné struktuře prezentované prostřednictvím pohupujících se riffů ve středním tempu a nosných melodických linek, dále pak ještě pomalejší a zatěžkanější vál „Embodiment“, z něhož tak nějak samosebou vychází skoro až strašidelná závažnost, song je napchaný spoustou hutných riffů a podivně konstruovaných rytmů, no a do třetice úprk „This Mortal Coil“, vrcholná ukázka tehdejší tvorby CARCASS, kde je zkrátka všechno složeno na hranici čisté geniality.

I v lyrické rovině, za kterou byl vždy převážně zodpovědný Jeff Walker, kapela absolvovala zásadní změnu, a sice texty byly posunuty od někdejších témat z oboru patologie, k většinově únosnějším společenským obrazům týkajícím se sociálně kulturního dění, filosofie a politiky viz třeba „Blind Bleeding The Blind“. V rámci názvu skladby „Arbeit Macht Fleisch“ (Práce dělá maso) si kapela neodpustila kontroverzní vtípek v podobě pozměněného názvu, jenž parodoval slogan „Práce osvobozuje“, který vešel nechvalně ve známost z prostředí nacistických koncentračních táborů. Album je zakončeno nejrychlejší skladbou „Death Certificate“, která platí za razantní tečku za nejslavnějším obdobím výjimečné anglické kapely (spolu s PARADISE LOST snad nejvýznačnější ostrovní metalové kapely od časů IRON MAIDEN a JUDAS PRIEST). Ta svou tvorbou právě z tohoto období značně ovlivnila následující generaci a stala se inspirací pro řadu mladších smeček a následovníků.

22.10.2021	Diskuse (30)	Stray janpibal@crazydiamond.cz