Last Hardrock Outsider

CARCASS - Heartwork

Začátek devadesátých let platil za eruptivní dobu, kdy extrémní hudba prožívala svůj velký rozmach a oslovovala čím dál více nových příznivců. Nejinak tomu bylo i v případě samozvaných patologů, kraleviců grindcore ze severní Anglie, působících do roku 1990 na scéně v trojici - Jeff Walker (growl, baskytara), Bill Steer (kytara), Ken Owen (bicí). Jestliže se prostřednictvím svého třetího a přelomového alba „Necroticism-Descanting The Insalubrious“ z prosince 1991 liverpoolští etablovali v popředí evropské deathmetalové scény, následující počin „Heartwork“ dotáhl tvorbu CARCASS z pohledu metalové obce k naprosté dokonalosti. Britové rázem oslovovali mnohem větší zástupy posluchačů než kdy dříve, jejich novější skladby se vykazovaly úhlednějšími strukturami, melodikou a dynamickou štědrostí, vše bylo vypulírované k dokonalosti. I mne tehdy kapela velmi učarovala a album s fotografií post-modernistické skulptury od H.R.Gigera na svém coveru, mimochodem údajně charakterizující život člověka, dodnes považuji nejen za jedno z nejlepších metalových děl vydaných v roce 1993 (konkurence byla tehdy opravdu veliká, vždyť stačí vzpomenout tehdejší milníky od TYPE O NEGATIVE, SAVATAGE, ANTHRAX, PARADISE LOST, MORBID ANGEL, ENTOMBEDDEATH a jiných), ale i za jedno z nejlepších extrémních alb celých devadesátých let.


Masivní metalová flákota „Heartwork“ značila ten pravý průlom mezi metalovou elitu, za což mohl nejen zralejší přístup hudebníků samotných, tou dobou se již definitivně vzdávajících svých grindcoreových kořenů a všeho rachocení, a také jejich nově nabyté schopnosti týkající se songwritingu, které dávaly zapomenout na staré běsnění. CARCASS se rozhodně nevyhýbali melodičtějším motivům, silným riffům a celkově svým dunivým zvukem tíhli ke klasičtější podobě metalové hudby. Kapele hodně pomohlo muzikantské zdokonalování, které se dostavilo s častými koncertními aktivitami předchozích let a s tím související přirozeností. Bez otevřené mysli ve vztahu k žánrům by to však nebylo tak snadné. Svou vydatnou roli samozřejmě sehrála rovněž přítomnost nejmladšího a dost možná nejtalentovanějšího z nich, čtvrtého do party - Michaela Amotta, švédského kytarového mága příchozího z řad deathové mršiny CARNAGE, který do liverpoolské smečky naskočil již na sklonku roku 1990 a byl tak přítomen již u nahrávání předchozího díla „Necroticism…“. Amott v roce 1992 s CARCASS absolvoval památné turné GODS OF GRIND, kde mladí pitevní laboranti hráli ve společnosti ENTOMBED, CATHEDRAL a CONFESSOR. Svůj evoluční proces a talent pro tvoření melodičtější metalové hudby posléze vtěsnal do útrob alba „Heartwork“ a svým vkusem a přístupem ke kompozici značně ovlivnil i své britské spoluhráče.



Tak například Bill Steer právě v letech 1992 a 1993 absolvoval svůj snad největší herní pokrok a dodnes považuje právě desku „Heartwork“ za jasně nejlepší nahrávku, na které se kdy podílel. „Heartwork“ rovněž vládlo výtečnou produkcí, za kterou byl zodpovědný studiový guru metalového extrému Colin Richardson. Album nakonec vyšlo v Evropě v polovině října 1993 u Earache Records, zatímco v Americe až o tři měsíce později, kde si jej vzala na starost větší společnost Columbia Recods. Nahrávka se ihned vyhoupla do popředí zájmu tehdejší početné metalové obce a slavila velký úspěch. Klip k titulní písni byl častým artiklem rotací v pořadu Headbanger´s Ball na MTV. Do dnes se nahrávky prodalo na stotisíc kusů a lze ji nazývat jedním ze stěžejních metalových děl formujících vkus fanoušků tvrdé hudby v postupujících devadesátých letech. Na tuhle nahrávku se rovněž odvolává celá řada muzikantů příslušících ke skandinávské melodické deathmetalové větvi, stylu zažívajícího boom o pár let později, a tak je možné album nazývat hlavním inspiračním zdrojem pro vznik celé této odnože.


Jestliže tou dobou švédští neurvalci AT THE GATES útočili animální agresí, neotesaností a záhrobní atmosférou svých skladeb, vycházejících z poměrně špinavého soundu, CARCASS přinesli pozdějšímu melo-deathu vnitřní řád a majestátnost. Za skvělý výsledek může nejen přítomnost všech čtyř členů utvářejících bezchybný mechanismus (zúročení výtečné chemie), ale bylo cítit, že své tehdejší proměně v posluchačsky vstřícnější těleso všichni věřili. Bohužel Michael Amott bezprostředně po vydání „Heartwork“ sestavu CARCASS opustil a již neodjel ani následující turné, kde jej nahradil koncertní kytarista Mike Hickey. Švédský kytarista měl dost pravděpodobně tou dobou již jiné plány (stoner-metalové SPIRITUAL BEGGARS), každopádně o pravých důvodech jeho brzkého úprku dosud nevím.


Kapele vždy hodně pomáhalo, že trojice Jeff Walker, Bill Steer a Ken Owen platila za dlouholeté kamarády od školních let. Táhli to spolu již od poloviny osmdesátých let a vzájemně se znali jako nikdo jiný. Něco podobného utvářelo v jejich soundu bytelné souznění, přestože se hudební vkus a muzikantské dovednosti každého z nich vyvíjely. Chrčivý vokál Jeffa Walkera se postupem let stal nezaměnitelnou značkou zvuku CARCASS a i přes příklon k melodičtějším harmoniím nepůsobil vůbec nemístně, Bill Steer opatřil desku mocným zvukem svých riffů a i v kytarových sólech se nezdráhal prolamovat určitá tabu a do skladeb dostal spoustu najazzlých prvků či melodických vyhrávek a sól. Hra Kena Owena neměla tehdy chybu, po technické stránce byl zkrátka výtečný a pomalejší groovy naturel nové hudby liverpoolských mu začal svědčit, dokonale zúročoval pestřejší rytmické rejstříky.


Od prvních tónů „Buried Dreams“ muselo být všem jasné, jakým směrem maj tehdy CARCASS nakročeno. Nešlo jen o thrashovou nařezanost, skladby působily plastickým a organickým způsobem, kterému nechyběla hloubka. Struktura písní se jaksi zčitelnila, groove získal na síle, stejně jako kytarové riffy občasně přecházející od středních temp k rychlejším pasážím. Ze songů nevycházel jen hněv, měly velkou přidanou hodnotu v technickém provedení a vyšší míře melodiky. Protiválečná „Carnal Forge“, podle které se posléze pojmenovala jistá skandinávská kapela, jejíž členové CARCASS obdivovali, byla zde jednou ze skladeb, na kterých se skladatelsky podíleli oba kytaristé.


Zatímco úvodní song „Buried Dreams“ a dunivá majestátní riff jízda „No Love Lost“ patří výhradnímu autorství Billa Steera, přítomnost Michaela Amotta byla nejlépe zužitkována v trojici skladeb držící nejsilnější střed alba. Šlo o titulní kus „Heartwork“, který vešel ve známost díky své chytlavosti a dobře poslouchatelné struktuře prezentované prostřednictvím pohupujících se riffů ve středním tempu a nosných melodických linek, dále pak ještě pomalejší a zatěžkanější vál „Embodiment“, z něhož tak nějak samosebou vychází skoro až strašidelná závažnost, song je napchaný spoustou hutných riffů a podivně konstruovaných rytmů, no a do třetice úprk „This Mortal Coil“, vrcholná ukázka tehdejší tvorby CARCASS, kde je zkrátka všechno složeno na hranici čisté geniality.


I v lyrické rovině, za kterou byl vždy převážně zodpovědný Jeff Walker, kapela absolvovala zásadní změnu, a sice texty byly posunuty od někdejších témat z oboru patologie, k většinově únosnějším společenským obrazům týkajícím se sociálně kulturního dění, filosofie a politiky viz třeba „Blind Bleeding The Blind“. V rámci názvu skladby „Arbeit Macht Fleisch“ (Práce dělá maso) si kapela neodpustila kontroverzní vtípek v podobě pozměněného názvu, jenž parodoval slogan „Práce osvobozuje“, který vešel nechvalně ve známost z prostředí nacistických koncentračních táborů. Album je zakončeno nejrychlejší skladbou „Death Certificate“, která platí za razantní tečku za nejslavnějším obdobím výjimečné anglické kapely (spolu s PARADISE LOST snad nejvýznačnější ostrovní metalové kapely od časů IRON MAIDEN a JUDAS PRIEST). Ta svou tvorbou právě z tohoto období značně ovlivnila následující generaci a stala se inspirací pro řadu mladších smeček a následovníků.


22.10.2021Diskuse (30)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

J.Rose
17.11.2021 12:18

Legendární album. Tyhle retro recenze jsou takovým příjemným pohlazením po duši. Klidně bych si s chutí přečetl recenzi i na Swan Song.

 

Valič
28.10.2021 13:58

Matus77: Já sice většinu podobných desek nepovažuji za nějaký neposlouchatelný odpad, ale od těch velkých kapel očekávám daleko víc než jen nezáživný mírný nadprůměr, ke kterému se po druhém nebo třetím poslechu nemám vůbec chuť vracet.

Nicméně ve srovnání se zmíněným Octagonem je ten Promise mistrovské dílo. Zkusil jsem si ho po více než dvaceti letech znovu pustit, ale názor jsem nezměnil. Sice jsem nečekal přímé pokračování legendárního From Beyond, ale i tak je to nepovedené nudné album s pár zajímavějšími pasážemi a vůbec nechápu, pro jakou cílovou skupinu vlastně bylo určeno. Původní fanoušky Massacre ta deska musela pochopitelně zklamat a posluchači jiných, v té době populárních žánrů se k ní asi ani nedostali a pokud ano, tak je neměla čím zaujmout.

Mě osobně se z těch rozporuplně přijímaných alb z devadesátých let celkem líbí Soul Survivor a Chapter 13 od Gorefest, některé z těch death´n´rollových desek od Entombed a do jistý míry i Feel Sorry For The Fanatic od Morgoth (i když si myslím, že to měl být spíš vedlejší projekt, protože s původní tvorbou kapely to už nemá skoro nic společného). Naopak za nejhorší považuji neskutečně odfláknutou desku Hating Life od Grave, na které je podle mě špatně úplně všechno (obal, zvuk, texty, a hlavně samotná hudba).

 

matus177
28.10.2021 10:27

Valič: Hej, sú to všetko "prepadáky", ale typové rozdiely by sme možno našli: Massacre - omyl, Anthrax - únava, Carcass - problém skôr na strane adresátov :)

Inak, asi aj preto sa nezúčastňujem skoro nikdy online diskusií o hudbe, lebo mne aj keď niekto povie, že má rád napríklad Octagon od Bathory, moja reakcia je:

https://www.youtube.com/watch?v=8Fh6eLXGmog

 

Valič
23.10.2021 22:30

Matus177: Ale já ten Swansong nikomu neberu, podle mě je to celkem slušné album, které ovšem už s tou původní tvorbou Carcass moc společného nemá. Každý má samozřejmě právo na svůj vkus i názory. Nedávno tu třeba někdo tvrdil, že nejlepší deska Anthrax je Volume 8: The Threat Is Real. Já jsem relativně tolerantní člověk a pokud podobní jedinci tyhle propadáky poslouchají potichu v soukromí za zataženými závěsy a neobtěžují s tím slušné lidi, vůbec mi to nevadí. :-)

Na druhou stranu nebudu zapírat, že moje prvotní reakce na výroky typu „On ten Promise od Massacre zase až tak špatný není.“ vypadá většinou nějak takhle:

https://www.youtube.com/watch?v=aqA0jPJhBGg

 

Valič
23.10.2021 22:26

DarthArt: Ano jistě, takových vyžilých tetek, které se snaží na stará kolena zviditelnit po boku superhvězd noblesního metalového mainstreamu je samozřejmě víc. :-)

https://www.youtube.com/watch?v=EUASs0RwtDI

 

Pekárek
23.10.2021 14:31

Tak to je výborný:)))

 

DarthArt
23.10.2021 13:02

Valič: To přece není žádný div, CARCASS mají rády i zralejší dámy:

https://www.youtube.com/watch?v=glHmamQkmgU

 

matus177
23.10.2021 12:39

Swansong je náhodou super album :) Môžem dokonca aj ten Walkerov Black Star... Heartwork je jasných 100%, u mňa určite v death metal top5 popri dielach Chucka Schuldinera.

 

Valič
23.10.2021 09:44

Stray: Je zajímavé, že se ti jedinci, kteří řadí Swansong k nejlepším albům Carcass, vyskytují téměř výhradně na českých stránkách. Na těch zahraničních se pozitivnější hodnocení této desky pohybují spíš v rovině: „Ona to vlastně není až tak velká sračka, jak jsem si původně myslel.“ :-)

Bodování dvou nejlepších alb kapely je opravdu všude dost vyrovnané. Třeba na Rate Your Music je u Necroticism mírně vyšší, ale Heartwork zase hodnotilo více uživatelů. Na konci žebříčku zpravidla celkem zaslouženě končí debut. Rozhodně nechci zpochybňovat jeho význam v rámci vzniku a vývoje grindcore a goregrindu, ale je pravda, že ani samotná kapela s ním s odstupem času moc spokojená nebyla, a to nejen kvůli tomu příšernému zvuku.

Jinak si nemyslím, že by Necroticism preferovali pouze příznivci undergroundu a extrémnějších subžánrů. Podle mě je to po všech stránkách naprosto profesionálně zpracovaná nahrávka s geniálními nápady a sugestivní atmosférou (netvrdím, že si člověk při poslechu musí nutně představovat, že leží v márničním chladícím boxu s identifikačním štítkem na palci). :-)

Navíc se ta hudba evidentně líbí i holkám:

https://www.youtube.com/watch?v=Gs4ZyEuk2FY

 

Stray
23.10.2021 08:22

Ono je to vlastně pro kapelu vítězství, když její příznivci chovaj náklonost k různým etapám její historie. Když dá někdo přednost starším deskám, byť se to mě může zdát v případě CARCASS hodně zvláštní, a někdo jinej naopak porovnává kvalitu jejich dvou největších bestsellerů. Dokonce existujou lidi, kteří ujíždí na Swansong.:-)