TURNSTILE - Never Enough

60%

„Ztraceni v iluzích, ztraceni v inspiracích…“ zpívali na prvním albu ústečtí UDG. Na jejich text jsem si vzpomněl při poslechu novinky baltimorských TURNSTILE. Se svým specifickým modelem melodického hardcore si za posledních 10 let vybudovali slušnou pozici nejen na nezávislé scéně, ale díky velice vydařenému albu „Glow“ z roku 2021 se jim povedlo proniknout až do nejvyšší ligy kytarové nezávislé scény. Album sbíralo nadprůměrně pozitivní recenze po celém světě, i já jsem díky němu právě přes zdejší web kapelu objevil. Letošní novinka byla proto spojena s velkými očekáváními. Už první singly ale naznačovaly, že bychom se raději měli připravit na razantní změny. Osmdesátkové synťáky a dlouhé pasáže bez kytar vzbuzovaly minimálně nejistotu, kterou nedokázala úplně potlačit ani důvěrně známá kytarová práce. Jak to teda celé dopadlo?

„Never Enough“ je jedním z těch alb, které na první poslech nezní vůbec špatně. Očekávání, zvědavost, otevřenost, to všechno ovlivňuje naše vnímání. A k tomu navíc i podvědomá touha, nebo alespoň fandění, aby album oblíbené kapely bylo skutečně dobré a potvrdilo, že máme dobrý vkus a dá se na nás spolehnout při doporučování kvalitní hudby. Ješitnost? No comment. Každopádně, každý další poslech začal odloupávat z alba další a další divné a zbytečné vrstvy, jako když čistíme nahnilou cibuli, až nám nakonec zůstane jen zdravé jádro. Ale bude to stačit k uvaření dobrého jídla?

TURNSTILE na své cestě postupně ladí svůj styl. Je to cesta, při které se kontinuálně obrušují hrany, zkvalitňuje zvuk, z undergroundu postupně procházíte k mainstreamu. S tím nemám nejmenší problém, naopak jim v tom tleskám. Dnes se však rozhodli vykročit směrem k experimentování, nebo posouvání hranic, chcete-li. Bohužel dominantní pocit, který z toho vzešel, je krize identity. Jakoby se kapela ocitla na rozcestí a sama nevěděla, kudy se vydat. Chvíli doprava, chvíli doleva, chvíli dopředu, chvíli dozadu. Nakonec se vlastně točí v kruhu. Skupina sice prošla jednou personální změnou, ale tomuto faktu bych tu změnu nepřisuzoval. Přece jen zakládající člen, kytarista Brady Ebert opustil TURNSTILE už v roce 2022. Ti pak několik let jeho pozici vyplňovali hostujícími kytaristy ze spřízněných kapel, až jí loni finálně zaplnili pohlednou Meg Mills. S ní se aktuální kytarové duo trochu transformovalo a do tvorby kapely přišel závan osmdesátkového glam/hair rocku, zhmotňující se v méně agresivních kytarových partech, doplňujících typické riffové staccato původní DNA skupiny, a taky ve výraznějších a více atmosféricky pojatých sólech. Zatím pořád dobrý, je to příjemný oživení tvorby, pohybující se jinak v relativně úzkých žánrových mantinelech. 

Z osmdesátek kapela čerpá inspiraci i z new wave nebo old school punk rocku. Fajn, nemám s tím problém. Kde ale už musím zvednout jedno (možná i obě) obočí a začít pokládat nepříjemné otázky jsou rozsáhlé ambientně-syntetizátorové pasáže. Ne že by něco podobného nikdy v minulosti nepoužili, už na „Glow“ se tam občas mihly. Ale je rozdíl, když s tím okořením zvuk, případně to použiju jako kratičké intro/outro, nebo když tomu dávám prostor, který si často uzurpuje polovinu songu. Jak jsem psal výše, napoprvé to bylo ještě zajímavé, ale postupně mě to začalo hodně, no řekněme obtěžovat. Minimalistické plochy, kde se nic neděje, jsou různě přilepované na jednotlivé písničky, a jejich největším „přínosem“ je dokonalé rozbití přirozeného flow alba. Sotva se song rozjede, plácne se tam několikaminutové nic, a to pak ne že spadne řetěz, to dostane rovnou i defekt na obou kolech, zaseknou se vám brzdy a řídítka nedrží směr. Takhle se nedá na kole jet, že? A to nás čeká ještě něco horšího. Ano, upadne nám sedák. Protože přesně tohle ucítíte, když se v písničkách rozezní mexické trumpety a pak i příčná flétna. Hardcore fanoušek hardcore hudby musí v tomto okamžiku plodit hardcore maggi v kostkách. „Dreaming“ v latino rytmu by byla suprová i bez těch trumpet. Skvělá je i old schoolově pojatá „Sunshower“ kombinující punk rock a hardcore. Teda její jedna třetina, protože pak se z toho stane nezáživná zvuková koláž s flétnou. To jako vážně? Nebo to naopak můžeme vidět jako triumf experimentu, posouvání hranic, objevování nových obzorů. Nechám to asi na vás.

Album má 45 minut. V tomto stylovém ranku je to dle mého názoru zbytečně moc. Živelné a úderné desce melodického hardcoru bohatě stačí 30-35 minut, které posluchače pohltí, ale zároveň nevysají do sucha. Tady je to právě neúčelně nastavované zmiňovanými instrumentálním pasážemi, a navíc ten materiál sám o sobě není tak vyrovnaný a natlakovaný, jak jsme byly zvyklý z předešlých nahrávek. Zejména pár songů ke konci alba je vysloveně mdlých.

Pojďme se ale podívat i na pozitiva. Produkce je špičková, zvuk fantastický. Když už se do toho kapela opře, tak lítají třísky. Titulní „Never Enough“ po ambientním intru nás obejme masivním zvukem, kterému dominují jasné a čitelné kytary a zejména dunivé bicí. Ty jsou perfektní na celém albu. Úderné, tvrdé, výborně nazvučené. Jenže, kromě intra má skladba i podobné outro, které se táhne bez pár vteřin téměř dvě minuty. Proč? Čeho tím chtějí dosáhnout? Podobně „Look Out For Me“. Parádní riff ve stylu RAGE AGAINST THE MACHINE, nadupaná rytmika, prostě song buldozer. Po dvou minutách mu upadne radlice a je totálně vykastrovaný do nějakého ambientního maglajzu. Songy pojaté v typickém TURNSTILE stylu jako „Sole“, „Dull“ nebo „Birds“ se sekanými agresivními riffy jsou důležitým pojítkem s minulostí, který přispívá k zachování kontinuity. Když už experimentovat, tak s rozumem. Hopsavá new wave „I Care“ je protkaná ostrými kytarovými ataky, jemnější „Light Design“ se blíží až k alternativnímu rocku dle vzoru FOO FIGHTERS, nebo temné disko „Seein´Stars“ s parádním kytarovým sólem a bublající basou. Velice zajímavá je i „Slowdive“ s atmosférou a rytmikou ranných TOOL.

Asi takhle. Kdyby mě nějaký blázen pustil do studia k TURNSTILE jako producenta, udělal bych krátkých proces. Vyházel bych nezáživné ambientní vatové výplně, pár songů přesunul na b-sides a hned by z toho byla slušná deska kolem 30 minut. Bohužel můj talent a schopnosti ještě Amerika neobjevila, takže se těmi 45 minutami musíte prokousat sami. Ale varoval jsem vás.

18.06.2025	Diskuse (5)	Tomáš