Last Hardrock Outsider

AGNOSTIC FRONT - The American Dream Died

Přiznávám, že mi vždy přišlo vcelku úsměvné ono ublíženecké žvatlání všech amerických hardcoreových kapel na téma nespravedlivého systému, zajímalo by mne, jak by se dotyční asi cítili a za jakými názory by si asi tak stáli, kdyby se narodili a vyrůstali kupříkladu na sídlišti kdesi v jihosibiřském Irkutsku? Myslím, že by měli zcela jiné starosti než se nechat pokérovat od hlavy k patě a nadávat policajtům. Nicméně oba původní členové AGNOSTIC FRONT, zpěvák Roger Miret a kytarista Vinnie Stigma představují značku, na kterou je léta spolehnutí, oba měli to štěstí, že byli vyvrženi na svět uvnitř New Yorku, města, kterému se říká - Velké shnilé jablko, a tak jsou dlouhá léta formováni tím, co je obklopuje. Stali se štítovou a zakladatelskou kapelou původního newyorského hardcore, vzniklého v prvé půli osmdesátých let, jedněmi z mluvčích scény, jejíž historie už pár let přesahuje dlouhé tři dekády. Jejich nová deska „American Dream Died“ nejenže vlastní naprosto skvělý a úderný název, ale ještě ke všemu patří k těm albům daného směru, která mě vlastně vcelku baví a to ačkoliv vlastně nejsem nějakým aktivním posluchačem ani sběratelem hardcoreové hudby.



Přiznám se, že jsem podobnou hudbu nikdy nějak dopodrobna neprozkoumával, takže jsem byl vcelku pozitivně překvapen menší mírou monotónnosti zdejších skladeb, a rovněž také celkovým švihem, jaké nové skladby těchto starých pouličních draků vlastní. Na hardcore staré školy má tohle album vcelku solidně ošetřenou zvukovou stránku, co si pamatuji na několik alb z konce osmdesátých a počátku devadesátých let, které jsem kdysi koštnul, neřekl bych, že právě AGNOSTIC FRONT byli přeborníky v dobrém ozvučení svých výtvorů, nyní je vše jinak a deska je skutečně velmi dobře zvukově ošetřena, zdejší skladby jsou energické, ale mají zároveň i onen lehkonohý rock´n´rollový esprit, který mne vždy imponuje podstatě více než nějaké hrubiánské podlazení zvuku či riffová valivost. Vlastně bych si tipl, že tahle nahrávka rozhodně patří k těm zdařilejším od této kapely, i když to raději ponechám spíše těm, kteří se v tomto oboru orientují zjevně více. Za mne tedy – nové věci příjemně poskakují, mají úderné slogany a nepůsobí ani trochu monotónně.


Album je plné nápadných sloganů a vlastní řádně jadrný sound, který charakterizuje vytažená baskytara a kytary, ve kterých je citlivě vyvážen poměr mezi ostrostí a jejich podlazením, tak aby posluchače nic nerušilo a všeho bylo přesně tak akorát. Jednou z největších hitovek je zde zřejmě „Never Walk Alone“, pozadu však nezůstávají ani další věci jako „Only In America“, „Test Of Time“ nebo zdrcující nářez „Police Violence“. Témata jsou samozřejmě předem zřejmá – takže znovu sociálně kritická, nebo tak trochu politikou rozvířená, emotivní rétorika, řešící převážně nejrůznější společenské neduhy a nespravedlnosti života ve velkoměstě, bezdomovectví, nezaměstnanost, policejní brutalitu, drogy a pocity sociálního vyhoštění. 


Stálice a vlastně jedna z nejstarších hardcoreových kapel newyorské scény je i po třiceti letech v laufu a předkládá album, o kterém se zřejmě bude brzy tvrdit, že patří k těm jejich lepším. Absolutním vrcholem je posléze naprostá pecka „Old New York“, kde se Agnostici snaží navodit jedovaté kouzlo starých časů, kdy tohle velkoměsto v sedmdesátých letech představovalo spíše zahnívající, chátrající a rozpadající se prohnilou houbu, stoku plnou slumů, vybydlených domů, chudinských oblastí plných přistěhovalců z latinské Ameriky a Karibiku, kde kvetla korupce, obchod s drogami a prostituce.


15.04.2015Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

rumcajs18.04.2015 19:03

Strayi, mám to podobně, ale poslední dobou mě HC docela chytl, hlavně kapely Madball a němečtí Punishable act. Pokud neznáš, doporučuj. AF jsou taky paráda.