Last Hardrock Outsider

M.O.D., BEAST WITHIN THE SOUND, CBF - Praha, Futurum, 3.prosince 2019

Na koncert M.O.D. jsem se vypravil spíše ze zvědavosti, než že bych byl velký fanoušek. Kapela do ČR nejezdí zrovna často a lákalo mě zažít ten staroškolský mix hardcoru a thrashe, který si o koncertní provedení vyloženě říká, i naživo. To za prvé. A za druhé byl plán slyšet naživo skladby i od S.O.D., které v Praze v plné sestavě asi hned tak nezažijeme.


Rolí první předkapely byli ten večer pověřeni pražští thrasheři CBF a hudebně nebyli špatní. Zejména kytarista měl rychlost a thrashové riffy, jak se říká, v malíku. Trojice si produkci nikterak nekomplikovala a musím uznat, že svižný a úderný thrash ji šlapal parádně, a když došlo na zpomalení a zemitější riffovačku, též to neznělo špatně. Problematický se mi ale bohužel jevil zpěv. Bylo slyšet, že kapela řeší spíš hudbu, ke které pak kytarista něco zaštěká, jen aby se neřeklo. V této souvislosti si dovolím poznamenat, že konkrétně toto je dle mého chyba většiny dnešních nových thrash kapel, a sice že neberou v potaz důležitost kvalitního vokálu a taky textu. Když to srovnám s legendami z přelomu 80/90´s, tak ti měli zpravidla zpěv i texty výborné a málokdo si dnes uvědomuje, že se prosadili i z tohoto důvodu.


Další na řadu přišli zkušení BEAST WITHIN THE SOUND a byl to určitě kvalitativní posun. Taktéž Pražáci měli zpěv v pořádku a silný, charismatický vokál k hudbě na hranici thrashe a metalcoru dobře pasoval. Bylo slyšet, že kapela je skladatelsky na vyšší úrovni, umí si navíc pohlídat i zvuk (dvě kytary zněly opravdu mohutně) a ví přesně, kudy vede její cesta. Členitější skladby, ve kterých se střídaly riffy i tempa, zvládali muzikanti s bravurou, a když se do toho kapela v těch rychlejších kusech opřela, to bylo opravdu výborné. Českou scénu, přiznám se, moc nesleduji, ale z toho, co jsem za poslední roky slyšel, mi přijdou BWTS jako domácí špička. Jediná výtka, která mi ten večer tak nějak utkvěla v mysli, byla, že kapela do sóla vždy zbytečně zpomalila a v ten moment to trošku spadlo. Kdyby kytarista zvládal sólovat i do těch fofr-temp, byl by to opravdu bezkonkurenční mazec. I tak ale vystoupení bylo parádní, hudebně určitě na vyšší úrovni, než hlavní hvězda.



M.O.D. samozřejmě o nějakých omračujících složitostech nejsou, to je jasné. Kapela vznikla v roce 1986 jako projekt navazující na ideu kultovního all star projektu S.O.D., který byl především recesí a jejich klon se od původních záměrů příliš nevzdálil. Jejich jednoduché thrashové riffovačky, roubované na hardcore rytmus zpravidla kratší stopáže, vybízejí samozřejmě spíše k tanci než k zadumanému poslechu a v tomto duchu to i ve Futuru probíhalo. Parket se hned v úvodu takřka úplně zaplnil, a byť se obecenstvo skládalo v drtivé většině z pánů 40+, tak kotel vařil, jak kdyby nám bylo dvacet. Pouze jedna kytara, která ale na přehrání pecek M.O.D. však v pohodě stačila, zněla mohutně a za vydatné podpory macaté baskytary a razantních bubnů dokázala sál ve Futuru zaplnit celkem masívním, úderným zvukem. Většinu pozornosti na sebe ale strhával principál (jediný původní člen) Billy Milano. Ten sice není žádný extra pěvec, ale zase má ony texty, o které se může opřít. Čišelo z něho sebevědomí, zkušenosti, a tak uvědomujíc si plusy své formace, jel na jistotu. Newyorčané hráli best of (co taky jiného..). Skladby „Get A Real Job“, „Arent You Hungry“ z debutu stejně jako pozdější „Fight“, „True Colors“, „In The City“ vyzněly přesně tak, jak jsem si představoval. Billy toho však kromě zpěvu mezi skladbami i dost nakecal, což vystoupení lehce přibržďovalo. Dočkali jsme se ale na druhou stranu i velkého počtu pecek z repertoáru S.O.D., konkrétně „Milk“, „Speak English Or Die“, „Kill Yourself“, „Milano Mosh“, „Pussywhiped“ a na závěr „United Forces“, čímž situaci zásadním způsobem vylepšil.


Koncert byl zábavný a z kapely šla energie. Pozitivní dojem jen pokazil těžko pochopitelný frontmanův incident. Billy Milano se v jeden moment nahnul nad první řady, nevím, jestli chtěl skočit do kotle nebo si jen plácnout rukou s fanoušky, nicméně stalo se, že jej někdo z první řady chytil za triko a zpěvák neváhal a dal mu pěstí. Ze strany zpěváka šlo o dost přehnanou reakci, kterou dotyčný nebožák odnesl šrámem v obličeji. No nic, je třeba si občas připomenout, že metal/HC scéna nejsou jen samý svatoušci a že mohou občas lítat i pěsti.


M.O.D. hráli něco přes hodinu a spolu s předkapelami to tedy bylo okolo dvou a půl hodin výživného crossover thrashe. Bylo zajímavé sledovat, že každá z kapel jej hrála trochu jinak, ale všechny varianty stály za to. Všechny tři kapely byly vyloženě koncertní záležitosti zakládající si především na živém hraní (..než kouzlení ve studiu) a dokázali zaujmout. Po cestě domů tedy vládla spokojenost.


06.12.2019Diskuse (0)Sicky