Last Hardrock Outsider

S.O.D. - Speak English Or Die

Předpokládám, že představovat kontroverzní STORMTROOPERS OF DEATH jako skrytý klenot metalové historie, by bylo nošením dříví do lesa. Tato osobitá odbočka zahrnuje kromě hlavního aktéra Scotta Iana, který obstaral kytary, také bubeníka Charlieho Benanteho a zpěváka Billyho Milana. Baskytaru měl zase jednou v rukách Dan Lilker. Zajímavostí je, že kromě Billyho Milana se zbylá trojice znala již od počátků fungování ANTHRAX, kdy v roce 1984 vyšel konečně jejich debut „Fistful Of Metal“, po kterém dostal (tak trochu nešťastně) Dan Lilker vyhazov od tehdejšího zpěváka skupiny Neila Turbina a to bez vědomí ostatních, což posléze tak dlouho štvalo Scotta Iana, až ho přizval k nahrávání debutu nekompromisní jednotky S.O.D., a tento manévr měl pro změnu za následek zlou krev s jeho nástupcem u ANTHRAX Frankem Bellem, který si myslel, že ho chtějí vyšachovat. Může to znít úsměvně, ale v roce 1985, kdy krátce po „Speak English Or Die“ vyšlo také veleúspěšné album „Spreading The Disease“, byl podobný tah tak trochu vabank. Strastiplná cesta ANTHRAX je však povídání na trochu jiný seriál.


Kdo by si myslel, že je S.O.D. plnohodnotná kapela s cílem vydat majestátní debut, bude pravděpodobně překvapen zjištěním, že veškerý materiál je v podstatě složen z několika sekundových riffovaček, kterými se Scott Ian bavil během nahrávání „Spreading The Disease“. O čemž také svědčí stopáž jednadvaceti skladeb a to pouhých pětadvacet minut, z nichž jen šest písní je delších než dvě minuty. Ono to ale vůbec nevadí, celý projekt vznikl jako pocta hardcore punkovým uskupením, v jejichž čele vždy hrdě stáli Ianovi oblíbenci AGNOSTIC FRONT a tak krátké, ale o to údernější songy jsou v podstatě tím pravým spojením klasického thrash metalu s tím nejtvrdším punkem, který na začátku osmdesátých let okupoval New York. Vůbec celý New York byl v té době velice plodným městem několika žánrů, které měly mezi sebou silnou rivalitu. Punkeři se nesnášeli s metalisty, do toho ještě vstupovali punkeři pomlčka skinheadi a do tohoto zmatku se chystal vstoupit tehdy ještě vizáží čistý metalista Scott Ian. Nebýt Billyho Milana, urostlého hardcore punkera hrajícího v té době baskytaru v jisté kapelce PSYCHOS, dostal by asi častokrát na budku. Tak moc Ian svému crossoverovému dítku věřil.



Proč to zmiňuji? Protože právě kvůli tomu, že S.O.D. dokázali spojit tyto dvě rozličné scény v jednu. Na jejich koncerty chodili jak metalisti, tak punkeři, a tak docházelo během koncertů k masivním rvačkám a kvůli textům se tam sdružovali i skinheadi, což bylo ostatně proti srsti všem zúčastněným, zejména Ianovi, který se nikdy netajil tím, že je žid. Hudba je sice jedna věc, ale velký díl úspěchu já osobně přikládám také textům, protože se nestává často, no vlastně vůbec, abyste se při poslechu toho nejtvrdšího metalu popadali za břicho. Pokud tedy fandíte černému humoru, který nejlépe charakterizuje hláška Dana Lilkera: „Texty nikdy nebyly myšleny vážně, chtěli jsme jen všechny nasrat!“. Korunu tomu nasazuje především xenofobní titulní věc „Speak English Or Die“, ve které se mimo jiné zpívá: „Co to máš za tečku na čele, to používáš k vidění?“ a podobně vtipné hlášky. Především tento song dal vzniknout fámě, že S.O.D. jsou skinheadská kapela, čemuž se samozřejmě nejvíce bránil Scott Ian, ale tu nejtěžší práci odváděl Billy Milano. Když na něj během koncertu plivali odpůrci rasismu, nebo na něj salutovali příznivci xenofobních myšlenek, s naprostým klidem je zrubal do krychličky a pokračoval v představení. Humor desky ale není až takto vyhraněný, v drtivé většině se setkáte s odlehčenými texty ve smyslu „Pre-Menstrual Princess Blues“ nebo „Fist Banging Mania“. O tom, že se kapela nebere ani na chvíli vážně svědčí několika sekundové nesmysly umístěné na závěr desky, které nemají žádné opodstatnění, řekl bych, že jsou až nad rámec všeobecné zábavy.


Když jsem předtím odbočil od samotné hudby, tak se k ní oklikou vrátím a začnu rovnou majestátním úvodem, ostatně „March Of The S.O.D.“ by se svým vláčným tempem neztratil na žádné desce ANTHRAX. To druhá „Sergant D & The S.O.D.“ už je jasná hitovka obsahující vše, co dělá debut S.O.D. kultem. Brutálně rychlé riffování, punkové odříkávání textu a bicí, které druhým songem započnou šílené tempo zadupávající do země i všeobecně uznávanějšího Davea Lombarda. Já si při této příležitosti prostě nemohu odpustit poznámku, že Charlie Benante se teprve v této kapele mohl konečně urvat ze řetězu a předvést svůj kvapík v plné parádě. A neplatí to jen pro bicí, jediné kytarové sólo na desce v písni „United Forces“ má na starosti také tento introvertní maník, který se svou povahou hodně vzdaluje svým italským předkům. Patrně největším hitem je „Milk“, jejíž předělávku si později přidali do svého repertoáru i ANTHRAX. A právě bicí jsou na songu samotném to výjimečné, takovou palbu byste velmi těžko někde slyšeli, ne nadarmo jsou bicí popisovány, jako jedny z prvních, kde slyšíme „Blast Beat“.


Je to zvláštní, ale kdyby Scott Ian táhl S.O.D. dál s plným nasazením, mohli dosáhnout mnohem většího kreditu, jejich existence byla totiž v osmdesátých letech stejně významná a inspirativní, jako tomu je u tvorby kapel z „Velké čtyřky“. Druhý a poslední počin vyšel, ale až po dlouhých čtrnácti letech, v úplně jiné době a situaci v metalovém ranku.


27.02.2015Diskuse (5)Kropis
kropacekmichal@gmail.com

 

Zetro
07.12.2015 10:54

Legenda a ich legendarny album aj ja som ho pochopil az neskor ale dnes uz ako za 100% nemozem

 

Stray
01.03.2015 07:58

Nejlepší skladby: "United Forces", "Freddy Krueger", "Milk" a "Pussy Whipped". "Speak English Or Die" je klasika, která nejenže ovlivnila vyznění ANTHRAX, kteří od "Among The Living" 87´ přitvrdili a zbavili se všeho, co by jen trochu připomínalo hejvík, ale ovlivnilo řadu kapel napříč americkou scénou konce osmdesátých let. Druhá deska "Bigger Than The Devil" na debut absolutně nemá. Já osobně bych si "Bigger..." sám od sebe už asi nepustil. Valič: Pak je vše v pořádku.

 

Demonick27.02.2015 11:26

K tomuto drahokamu som prišiel iba pred nedávnom (cca pred pol rokom), hoci som S.O.D. registroval už dlhšiu dobu. Zaobstaral som si teda originál (skutočne raritná vec, ktorú si veľmi cením!) a pustil sa do skúmania tohto thrash/HC/crossover kultu osemdesiatych rokov. Čo prvé udrie do uší je veľmi hutný zvuk s výraznou basgitarou, ktorý povyšuje songy na úplne inú úroveň. Tie, ako už bolo spomínané, sa pohybujú výhradne okolo jednej až dvoch minút. Viac ani netreba. Jedná sa totiž o neuveriteľný uragán plný nekompromisného riffingu, bubeníckej kanonády a hrubého vokálu. Tento debut obsahuje množstvo nezabudnuteľných vecí, ktoré sú žiaľ trochu nešťastne situované iba do prvej polovice cd. Ta druhá za ňou žiaľ citeľne pokrivkáva a to je trochu škoda. Namiesto zbytočných položiek ako "Fuck The Middle East", "Hey Gordy", "The Ballad", "Diamonds" či "Whats the Noise" mohli chalani radšej vystrihnúť jeden alebo dva dlhšie nárezy a hneď by bolo veselšie. I napriek tejto výčitke však nemôžem isť pod 9/10. Jednoducho kult! PS: M.O.D. vystúpia na Brutal Assaulte a playlist bude obsahovať aj mnoho vecí zo "Speak English..", takze hip hip huráááá :) ....PS2: gitarový riff uprostred titulnej skladby považujem za jeden z najlepších v histórií thrash metalu.

 

Valič
27.02.2015 10:12

Mě se recenze líbí, jen mi tam chybí aspoň letmá zmínka o kapele M.O.D., se kterou Billy Milano na tvorbu S.O.D. víceméně navazoval. Skladba Arent You Hungry? z jejich debutu byla původně napsána pro S.O.D., desku produkoval Scott Ian a její název byl původně určen pro druhou plánovanou desku S.O.D..

 

Stray
27.02.2015 09:33

Napíšu to tady, ačkoliv bych ti to mohl napsat někde bokem a to protože v tom mám i svůj osobní pohled na hudbu a fenomén S.O.D. celkově -> na můj vkus v tom článku až moc roubuješ S.O.D. na ANTHRAX. Já osobně jsem od doby, kdy jsem o této kapele poprvé slyšel (asi někdy v roce 89´) až snad do roku 1991 ani nevěděl, že S.O.D. je bočák členů ANTHRAX. V osmdesátkách bylo to album pomalu stejná událost jako Reign In Blood - v míře šoku, překvapení, nebojácnosti, posunu hranic.