Last Hardrock Outsider

SEPULTURA - The Mediator Between Head And Hands Must Be The Heart

Právě v těchto podzimních dnech odpověděla rázně brazilská stálice SEPULTURA na letní albovou emisi Maxe Cavalery a jeho SOULFLY, a sice vynikajícím nářezovým albem, které se bezesporu zařadí mezi to úplně nejlepší, co tito Brazilci složili v době, kdy u nich již působil za mikrofonem následník Maxe – obrovitý Derrick Green. Po nepříliš progresivním, ani příliš výrazném albovém zápisu, konkrétně předchůdci této novinky - „Kairos“, který ostatně působil jakoby byl zhotoven tak nějak z povinnosti, zde dostáváme neskutečně nadupanou sadu, která si svým zvířeckým zanícením nezadá nic ani s takovým přelomovým dílem, jakým bylo svého času opěvované album „Roots“. Kytarista Andreas Kisser a jeho kumpáni dnes přicházejí se svým zdaleka nejprogresivnějším a proč to i neříct - nejlepším albem od poloviny devadesátých let.


Tohle je nekompromisní groove metal v jeho pravém slova smyslu. Klasického thrash metalu se zde dočkáte jenom v určitých náznacích (třeba v „Obsessed“, „Tsunami“, nebo v démonické „The Vatican“ – tyto skladby ostatně patří k naprostým vrcholům), jenom jako jedné z řady ingrediencí utvářejících dílo, protože je zde všechno podřízeno neskutečně nadupanému výsledku bez ohledu na jeho stylovou čistotu. Emoce, vyvěrající z drážek nosiče, znázorňují rozpoložení samotných hudebníků prostřednictvím zvukové abstrakce a pestré palety agresivních zvuků. Ty utvářejí takto moderní a nadupané dílo, jenž je vlastně dokonalým reprezentantem značky – moderní tvář SEPULTURY. Hlavními jmenovately alba jsou tak divokost, pestrost, moderní a ničím nespoutaný přístup.


 

Technická stránka skladeb po mnoha letech opětovně ustupuje divokému hromobití, jenž vždy vyvěralo z prostor nahrávacího studia, kde zrovna působila SEPULTURA, tedy zejména v těch případech, když za mix pultem zrovna dlel expert z nejpovolanějších – Ross Robinson. Je otázkou, jakým způsobem tento producent dociluje intenzity nosiče, zdali během prací samotným muzikantům skáče po břiše, řve jim z deseti centimetrů do ksichtu, nebo zdali je během nahrávání nějak mučí? Jestliže se na některých předchůdcích zdálo, že už se kapela nastálo zabydluje v teritoriu jejich obvyklého thrashového pojetí, tedy někde mezi alby „Arise“ a „Chaos A.D.“ (tohle všechno stokrát jinak a přeci skoro stejně), dnes je opět všechno vzhůru nohama, protože „The Mediator Between Head And Hands Must Be The Heart“ se vykazuje podobnými vlastnostmi, jaké mělo onehdy legendární album, které šlo naprosto ve všem na dřeň – ano, mluvím o zdivočelém „Roots“, tedy svojským a naprosto bezbariérním přístupem k agresi a hudebnímu extrému. Jedná se tedy o věc, která rozhodně mnohé fanoušky potěší, zvláště pak ty co oblibují spíše hardcore scénu a nejrůznější příbuzné bordeloidní styly tvrdé hudby, tedy alespoň tu jejich část, kde se nehraje příliš na ortodoxní přístup, ale naopak, kde je veškerá snaha upotřebena na progresivní a ničím nespoutanou stránku věci.

 

Už od úvodních zvuků „Trauma Of War“ je zřejmé, že se toho od „Kairos“ hodně změnilo. Derrick Green chroptí jako smrtelně raněné zvíře, doprovázen děsivými skřeky z pozadí. Andreas Kisser předvádí na albu mnohem agresivnější hru než tomu bylo v nedávné době. Riffy jsou zde podlazenější, sóla chaotičtější, kolikrát složené jen ze změti kvílivých zvuků. Paulova baskytara je dnes rovněž více v popředí a její zvuk působí jako masivní stěna, dodávající albu na mohutnosti. „The Vatican“ je předznamenána ponurým varhaním intrem s chóry a dalšími proprietami patřícími ke křesťanství. Tahle skladba je jedním z vrcholů nahrávky. Myšlenka na nejtvrdší album SEPULTURY mi projíždí při jejím poslechu hlavou naprosto okamžitě, zvlášť když kolem mne posléze sviští rychlostí stáda rozzuřených bizonů. Bubeník Eloy Casagrande je skvělou náhradou za rovněž výtečného Igora Cavaleru, který řady SEPULTURY opustil již před albem „A-Lex“. Jeho styl hry nepostrádá agresi, drive, ani technickou vyspělost svého předchůdce. Současná SEPULTURA doslova potřebovala podobnou mladou krev.


V krvelačných skladbách jako „Manipulation Of Tragedy“, „The Bliss Of Ignorants“, a nebo v závěrečné „Da Lama Ao Cao“, dostávají prostor bonga a nejrůznější bubínky, které připomínají odkud kapela pochází, a co jí od pradávna reprezentovalo – lépe řečeno spojovalo se zemí svého původu. Kapitolou samou pro sebe je ponurá a atmosférická tryzna „Grief“, která připravuje půdu k explozi, a kde Greenův hlasový projev připomíná spíše někoho jako je Jaz Coleman z KILLING JOKE, aby songy jako „The Age Of Atheist“ a „Obsessed“ dílo zkázy posléze dokonaly.

 

Nebojím se tak tvrdit, že dostáváme jedno z vůbec nejlepších alb SEPULTURY. Z novodobé historie této stálice se mu může přiblížit snad jen dobře přijatý „A-Lex“. Ross Robinson tak naplnil očekávání a znovu dodal SEPULTUŘE mnoho energie a víry ve vlastní sílu a schopnosti. Každopádně, dle mého máme co do činění s jedním z nejlepších metalových děl, jaká letos vůbec vyšla.

 


04.11.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz