Last Hardrock Outsider

LIFE OF AGONY - The Sound Of Scars

Hned na začátek považuji za důležité uvést na pravou míru jednu mýlku, a sice ono časté spojování newyorkských LIFE OF AGONY se zatěžkaným skoro hácéčkem, které zahráli na sice úspěšném, ale pouze debutovém albu „River Runs Red“. Už od druhého alba „Ugly“ totiž kapela spěla ke spíše rockové poloze, kdy v jejím zvuku sice hráli vždy prim hutné kytary, stejně tak ale i zpěvné melodické linky. Tíživá nálada a výrazné riffy na albech určitě jsou, ale mít kapelu spojenou s až tolik tvrďáckým metalovým vyzněním není na místě. LIFE OF AGONY bych popsal jako klasický devadesátkový klubový rock. Soundtrack k době, kdy sekané kytary a houpavé rytmy vyznávala rebelující mládež v širokých kraťasech a songy namířené proti konzumní společnosti zněly rockovými kluby napříč světem. A tento dobový flow někde mezi ALICE IN CHAINS, UGLY KID JOE a třeba STONE TEMPLE PILOTS považuji za jednu ze dvou hlavních předností alba, potažmo celé kapely. Těch partiček, které by tento staro-školský groovy nu-metálek uměly zahrát tak, jako LIFE OF AGONY na aktuálním „The Sound Of Scars“ totiž už dnes moc není.



Krom uvedeného je pak zásadní zcela jistě také zpěv, který během diskografie doznal docela zásadní proměny. A tím nemyslím jen té fyzické, kterou zpěvačka prošla, ale především vývoj v jejím hlase. Když poslechnete první a poslední desku, tak je tam posun jako hrom a dnes je naprosto jednoznačné, že je Mina Caputo tou hlavní personou, která kapelu táhne. Hlas má jistý a její chytlavé pěvecké linky se snadno ukládají do paměti. Nepůsobí přitom však tuctově a kupodivu zní na novince (vzhledem k okolnostem) i vcelku optimisticky. Textově se dle očekávání jedná o zpověď osudem zkoušeného člověka. Je jasné, že Caputo má v tomto ohledu o čem zpívat a na celkovém vyznění je to znát. On je totiž rozdíl, jestli zpěvák zpívá, jen proto, aby ve skladbě nějaký hlas byl, anebo chce opravdu něco sdělit. A právě tato přesvědčivost frontmance nechybí. Od minulého alba pak nastala změna na bubenické stoličce, a sice odešel Sal Abruscato, na jehož místo nastoupila Veronica Bellino. Přestože dnes za škopky sedí žena, jsou parádně nakopnuté a proti místy docela těžkopádným kusům z minulosti uhánějí aktuální pecky vpřed s nepřeslechnutelnou lehkostí.


Správný výraz pro to, co se na albu odehrává je asi nu-metal, nicméně můžeme užít i obecné značky crossover anebo také heavy rock. LIFE OF AGONY hrají tvrdě, kytary i bicí jsou o razanci, nicméně se nesnaží posluchače za každou cenu utlouct ani zahltit. Některé pasáže nechávají schválně více vzdušné a často kladou důraz na melodie. Výsledkem je tak příjemně poslouchatelné, akorát tak tvrdé album, které je i po zvukové a produkční stránce velmi dobře ošetřené. Jediné, co mi tak na kolekci vadí, jsou zbytečné, skoro dvouminutové introdukce po každé třetí skladbě. 


Ano, dá se říct, že hudba současných LIFE OF AGONY je z jistého pohledu nekonfliktní a jednoduchá, přesto mě však album baví, a to především proto, že jsou na něm hity. Vlastně většina skladeb jsou jednoznačnými singly, které by v devadesátkách určitě bodovaly. Třeba „Lay Down“ je pecka, při které máte už při prvním poslechu pocit, že jde o notoricky známou věc. Stejně tak ale působí i „Black Heart“, „Scars“ nebo „Stone“. Ty věci prostě fungují na první dobrou, kupodivu ale nezevšední ani po měsíci. Prostě univerzálně použitelné, energické vypalovačky, které jsou však dostatečně inteligentní na to, aby je kritik jako já nemohl jen tak odzívnout.


05.11.2019Diskuse (3)Sicky

 

Kelly
06.11.2019 20:25

Konnie: líp to popsat nešlo :-) Točím to už několik dní a líbí se mi to čím dál víc. Tam není nota navíc.

 

Konnie
06.11.2019 11:06

Souhlasím, že hudba je to svým způsobem jednoduchá, ale díkybohu za to... :-)
Právě to mě na tom baví, že vím o co jde, že na první dobrou můžu říct líbí - nelíbí. Nemusím hodinu poslouchat a špekulovat "co tím chtěl básník říci". Narozdíl od některých hudebních počinů, které se tváří hrozně vážně, "inteligentně" a cool, schovávají se za překombinovaností a složitými aranžemi...
Je to tak "průhledné" a zapamatovatelné, že za měsíc, dva, tři si budu pořád pamatovat, co na tom albu bylo. Ale to ukáže čas... já věřím, že i za rok mi to "naskočí", když se řekne Sound of Scars... je to právě ta "jednoduchost", jako v životě - to hlavní a nejdůležitější je vždy prosté a jednoduché...

 

Kelly
05.11.2019 20:23

Poslouchá se to pěkně, s bubenicí jsem si vzpoměl na naší Veroniku Lukešovou-Mrázovou. Ale to provzdušnění soundu jim prospělo. Je tam od všeho kousek a dohromady to neskutečně šlape.