Last Hardrock Outsider

G//Z/R - Plastic Planet

Moc dobře si pamatuji na první seznámení s tímto albem. Doporučil mi ho jeden známý poté, co jsme probírali kvality desek „Demanufacture“ od FEAR FACTORY a „Stomp 442“ od ANTHRAX. Prý se jedná o skupinu původního basáka z BLACK SABBATH Geezera Butlera a se zmíněnými nahrávkami má hudebně mnoho společného. V té době mi bylo bouřlivých šestnáct let a nedokázal jsem si představit, že by mě mohla oslovit hudba nějakého kníratého „bigbíťáka“ ve věku mého otce. Na druhou stranu účast zpěváka Burtona C. Bella z FEAR FACTORY, který se na desce „Plastic Planet“ podílel právě jako vokalista, byla velkým lákadlem. Netrvalo tedy dlouho, CD jsem si půjčil v půjčovně(!), pirátsky nahrál na kazetu a tu jsem pak protáčel ve walkmanu značky AIWA stále dokola.


Opusťme ale vlastní zážitky a soustřeďme se na to, co polovina devadesátých let znamenala pro Geezera Butlera. Dotyčný opět nebyl součástí domovských BLACK SABBATH. V jeho případě se nejednalo o nic nového. Od vzniku „Sabatů“ se za ním zavřely dveře již několikrát, aby se ovšem po různě dlouhé přestávce znovu otevřely. Nyní ale nebyly důvodem jeho odchodu jen osobní třenice s jinými členy, ale i rozladění z hudebního vývoje této vadnoucí legendy. Dotyční se podle Butlerova názoru snažili přiblížit aktuálnímu trendu inklinací k uvolněnějším a lehčím liniím. Gezzer by oproti tomu rád viděl „Sabaty“ opět jako jednu z vůdčích heavy kapel, která staví na osvědčených těžkotonážních riffech podpořených moderním soundem. Po nahrání alba „Cross Purposes“ a povinném absolvování následného turné se tedy z BLACK SABBATH odporoučel. Jistotu a zázemí nalezl nedlouho poté u Ozzyho Osbournea. V rámci angažmá u Madmana se samozřejmě nedalo mluvit o možnosti většího vlivu na tvorbu, na pořad dne se tedy dostal jeho sólový projekt.


Z čistého nebe ovšem nespadl. Vycházel z občasného jamování se synovcem, kytaristou Pedro Howsem, který žil v Birminghamu a hrál v několika uskupeních lokálního významu. Už v roce 1985 s pomocí dalších hudebníků natočili krátké demo, které se tehdy nedočkalo žádného pokračování. Nyní se dali opět dohromady a začali s tvorbou nových skladeb. Jak základů jednotlivých písní přibývalo, pomalu přišel čas poohlédnout se i po zbytku kapely. S bubeníkem si Geezer příliš starostí dělat nemusel, oslovil svého kolegu z Ozzyho doprovodné skupiny, Deena Castronova, známého hlavně z JOURNEY. Odzbrojující metalovou hru pak předvedl zejména na znamenité sólovce Martyho Friedmana „Dragons Kiss“. Dotyčný na nabídku spolupráce kývl. Se zpěvákem to už bylo horší. Žádný prozatím nesplňoval představy kapelníka, což se ovšem změnilo ve chvíli, kdy se k jeho zkušeným uším dostalo promo „Demanufacture“ od FEAR FACTORY. Hned bylo jasné, že hledaný hlas je na světě a Burton C. Bell je tím pravým! Mladý zpěvák s nahráváním nadšeně souhlasil, menší peripetie nastaly jen při výběru volného termínů v nabitých kalendářích. Datum nahrávání se nakonec podařilo sladit. Burton přiletěl do Británie a zamířil rovnou do studia.



Nahrávání proběhlo nejrychleji, jak bylo možné. Důvodem spěchu byla blížící se turné hlavních kapel většiny zainteresovaných. Hned na začátku musím bohužel konstatovat, že určitý shon a zbrklost se na konečné nahrávce nepříjemně projevily. Celkové aranžmá skladeb působí někdy dost nedbale, ve stylu „nasypat to tam na první dobrou, přihodit pár samplů a víc se s tím nemazat“. Je pravda, že devadesátá léta byla hodně rychlá a živelná, ale tady by se větší pečlivost vyplatila. Kupříkladu až na dvě výjimky chybí na albu klasická kytarová sóla. Možná se jednalo o záměr udělat jednoduché našlapané „punkové“ album, ale skupina se tím zbavila důležitého výrazového prostředku. Některé písně působí dojmem, že kolem projel nasupený vlak, který měl tolik naloženo pod kotlem, až zapomněl zastavit na nádraží. Druhé negativum si nedostatek času vybral u Burtona. V rychlejších a tvrdších sekaných pasážích předvádí svůj tradiční obrovský rozsah a pestrý vokální rejstřík, tam problém není. Ale s pomalejšími „sabatovskými“ melodiemi jako by si nevěděl úplně rady. Stylizuje se do poloh, které mu nejsou zcela vlastní. Lze z nich vycítit velkou inspiraci Ozzyho táhlým frázováním a také obdiv k hloubce vokálu Petera Steela. Je pravděpodobné, že kdyby měl na přípravu více prostoru, zněl by jeho hlas v těchto částech jistěji a více originálně. To ostatně naznačuje i závěrečná ukolébavka „Cycle of Sixty“, ve které překvapuje vokální projev svou decentností, až křehkostí.


Ve finále se ale Geezerovi a spol. podařilo naplnit původní záměr. Vydal desku, která zněla veskrze současně, přesně zapadala do ranku tenkrát nesmírně populárního crossoveru, tj. nesla se na vlnách thrashe, hardcoru, heavy metalu, industriálu, dokonce i gotiky, ale přesto nepostrádala originalitu. Ta plynula samozřejmě z hudebních kořenů samotného principála, který dokázal do aktualizovaného pojetí tvrdé hudby nenásilně vměstnat magii klasických BLACK SABBATH. Na „Plastic Planet“ se tak potkává soudobý metalový trend s pevnými rockovými základy z minulosti. V jednotlivých položkách jsou pak tyto dvě základní ingredience dávkovány s různou intenzitou. Za nejlepší bych označil skladby, ve kterých se oba zmíněné vlivy projevují vcelku rovnoměrně. Mezi takové patří úvodní „Catatonic Eclipse“, „Giving Up The Ghost“ nebo „Sci-Clone“. Tady úřaduje mnohdy až panterovská agresivita a údernost ruku v ruce s melodickými vyhrávkami a refrény. Tak nějak podle měli Geezera nejspíš znít BLACK SABBATH na konci 20. století. K jednodušším vypalovačkám se řadí skladba „Drive Boy, Shooting“, která svými riffy a typickou rytmikou připomíná „Chaos A.D.“ od SEPULTURY. Další podobnou groovy záležitostí je titulní „Plastic Planet“ připomínající tentokrát FEAR FACTORY, a to nejen zpěvem Burtona, ale i onou typickou mechanickou strojovostí. Ještě experimentálnější „The Invisible“ by se zas určitě neztratila na žádném albu CLAWFINGER, převážně kvůli skočným rapovým pasážím. Naopak do druhé misky s hudebním kořením si nejvíce sahá monumentální „Seance Fiction“. Jde o typickou „sabatovskou“ hymnu s hutnými táhlými riffy a drtivou basou. Jako jediná si totiž od začátku do konce ponechává jen svůj retro háv. Osamocená, ale pevná stojí symbolicky rozkročená přesně v polovině alba.


Žádná větší koncertní podpora „Plastic Planet“ se nekonala, ostatně nebyla ani plánována. Škoda, většina skladeb rozhodně potenciál pro živé hraní měla a jejich prezentaci si třeba na proslulém Dynamo Open Air dovedu představit. Projekt tedy zůstal primárně studiovou záležitostí a Geezer vydal pod jeho hlavičkou ještě další dvě pokračování. Jak to ale u podobných uskupení bývá, stejně silná sestava už se ani na jednom z těchto dvou následovníků nesešla. Album „Plastic Planet“ si i díky tomu uchovalo do dnešních dnů punc jedinečnosti a originality.


30.09.2020Diskuse (5)Hivris

 

seventh
04.10.2020 14:55

Dík Hivrisi za připomenutí další skvělé devadesátkové desky, kterou jsem kdysi na kazetě ve svém walkmanu od Aiwy zbrousil do totálního zašumění :-) Ať si říká kdo chce, co chce, devadesátá léta byla v tomhle super. Byla to doba experimentů a posouvání hranic. Staří pardálové se nebáli experimentovat a spolupracovali s o generaci mladšími muzikanty. A vznikala z toho vynikající alba jako je tohle.
Když už jsme u těch vedlejších projektů členů Black Sabbath, napadá mě další a možná ještě lepší album: Fused z roku 2005, na kterém Tony Iommi spojil síly s Glenem Hughesem. Skvělé hudební nápady, moderní a průrazný zvuk, Iommiho proklatě zatěžkaná kytara a Hughesův dokonalý hlas (ten chlap má zlato v hrdle) dělají z téhle desky jeden z nejzajímavějších projektů roku.

 

jirka7200
01.10.2020 13:43

Desku jsem před XX lety vlastnil. Dnes jsem si ji připomenul a je to taková zvláštní kombinace Black Sabbath a Fear Factory. Mám raději každou kapelu zvlášť. :-)

 

stefanos
30.09.2020 21:21

Haha, tohle si pamatuju z časopisu Bang!, že se o tom psalo, do teď jsem to neslyšel a vlastně takovýho je víc, třeba na mě čekají úplný skvosty :) Lépe řečeno určitě, bohužel se to nedá naplánovat, která ta neslyšená věc bude fungovat, když to zmlsaná svině potřebuje :/

 

afro
30.09.2020 13:11

Díky za recenzi. Já k desce přišel podobně. Doporučil mi ji kamarád, velký fanoušek Black Sabbath a já si ji půjčil (půjčovna za OD Kotva) vlastně jen kvůli B.C. Bellovi. No a nelitoval jsem. Jinak moje pocity z desky poměrně kopírují komentář kolegy Valiče, i když hodnotím výše. ;-) Plastic Planet 9/10, Black Science 10/10 (výborný vokál), Ohmwork 8/10, ale hodnocení je už trochu zaprášený, protože jsem ty desky neslyšel roky...

 

Valič
30.09.2020 10:05

Alba Plastic Planet a Black Science jsem kdysi koupil někde v bazaru. Nedávno jsem je chtěl prodat, ale když jsem si je chtěl naposledy pustit, zjistil jsem, že se mi vlastně celkem líbí. Za lepší desku považuji propracovanější Black Science. Jak je uvedeno v recenzi, Plastic Planet působí trochu uspěchaně a nedotaženě. Taky mi na něm moc nesedí Castronovův styl bubnování. Určitě je to skvělý hudebník, ale k tomuto pojetí metalu se moc nehodí (to je ale pouze můj osobní dojem). Desce bych ale každopádně slabších 80% taky dal (Black Science silnějších 90%).