Last Hardrock Outsider

SEPULTURA - Schizophrenia

Nahrávka nesoucí ve svém názvu jméno jedné z nejzákeřnějších duševních chorob znamenala pro mladé Brazilce první poměrně velký úspěch, první zapsání se do paměti mnoha sběratelům extrémní hudby po celém světě a konečně definitivní průlom z brazilského metalového undergroundu do vyšších pater scény. Za krátko podporováni silnou vydavatelskou stájí (Roadrunner Records) měli tedy všechno před sebou. Toto vydavatelství neváhalo díky nahrávce ani minutu a po nadějných Brazilcích hbitě sáhlo. Tah, jenž se nakonec ukázal jako nejúspěšnější v celé kariéře této dnes již zaběhlé firmičky. Dále jde o první věc nahranou v klasické sestavě s Andreasem Kisserem u šestistrunky, který přinesl do řad SEPULTURY tolik potřebnou dávku kvality. SEPULTURA měla však na své straně jednu obrovskou výhodu, fanoušci si jí ihned oblíbili a vzali kapelu v širším měřítku za svou. O tuto čtveřici sympatických jihoamerických mladíků začal být po celém světě zájem.



Ponurý záhrobní sound, který i přes veškeré své neduhy způsobené nedostatečnou finanční injekcí a technickými vymoženostmi tehdejšího jihoamerického undergroundu (nahrávalo se v pouhém dvanáctistopém studiu – v malé chatrči poblíž Belo Horizonte), mne stále i po téměř třiceti letech od svého vzniku nepřestává fascinovat. Je v něm obrovská dávka vzdoru, touhy, víry a poctivé metalové práce – zkrátka srdeční záležitost, která pro mne slouží jako exemplární příklad toho, že velké věci nevznikají jen s podporou tučného balíku peněz. V této necelé třičtvrtěhodince nekompromisního thrashingu je sděleno víc nosných nápadů a zásadních žánrových momentů, než by dokázalo předložit mnoho jiných kapel za celou svou kariéru. Textově SEPULTURA na albu „Schizophrenia“ sice stále ještě reprezentuje soudobou „gore“ tématiku, která se však k této ponuré nahrávce velmi hodí. Ta jakoby v sobě zhmotnila starodávné obřady vyznavačů amazonských kultů se zlověstným duněním vycházejícím z primitivních slumů hornického města Conselheiro v horské provincii Minas Gerais, vyhlášené svojí problematickou životní úrovní.


SEPULTURA té doby představuje ideální spojení thrash metalové rychlosti a agresivity, ozdobené jiskrnými spletencemi sól zručného Andy Kissera, s raně death metalovou atmosférou reprezentovanou tehdejšími americkými současníky. Stačí si poslechnout smrtelné riffopalby „To The Wall“, „Escape To The Void“ nebo závěrečný nářez „R.I.P. (Rest In Pain)“ a musí vám být jasné, která kapela psala historii extrémního metalu konce osmdesátých let nejsilnějším písmem. Ukázkou kytarové brilance je rovněž instrumentálka „Inquisition Symphony“. Za stěžejní skladbu celého kompletu, který drží pohromadě jako jednolitý celek nasáklý atmosférou hnusu a zvrácenosti, však považuji song „Septic Schizo“ s opravdu chorobným textem a Maxovým nelidským řevem. Album, které pro mne spolu s následujícím „Beneath The Reamains“ představuje nejen absolutně vrcholné dílko v kariéře SEPULTURY, ale možná i thrash metalového žánru konce osmdesátých let. Skupina se sice do dnešních dnů stala legendou, zbohatla, zažila období vrcholů i pádů, taktéž prodělala několik personálních změn, mnoho stylových a zvukových reforem, ale na jejich vysokorychlostní léta opravdu hnilobného thrash metalu nikdy nezapomenu.


Recenze již dříve zveřejněna na metalopolis.net


10.01.2015Diskuse (6)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

DarthArt
11.01.2015 14:11

Já Schizophrenii poslouchal někdy po vydání Arise, z kazeťáku a s blbým zvukem :) Stejně tak Morbid Visions a to první EP-čko. Asi převážily Beneath a Arise, na které jsem tehdy přísahal. S Chaos A.D. se mi Sepultura začala vzdalovat a pak už jsem ji tak moc nesledoval (Roots ještě jo). Tak třeba přišel čas se k ní vrátit... nakonec je to paráda, že se vždycky objeví nějaký skrytý drahokam, který člověku unikal mezi prsty a teď má šanci si užít to kouzlo poznávání (jestli to ovšem zabere:)

 

Stray
11.01.2015 11:22

Já mám Schizophrenii výš než Arise, samozřejmě ne kvůli zvuku a produkci, ale kvůli nápadům, atmosféře a příjemnému pocitu z každého poslechu.

 

Valič
11.01.2015 08:29

Já jsem to přesně takhle poslouchal, ale zase až taková "kultovka" to pro mě není. Další dvě řadovky se mi líbí o dost víc (i když Arise jsem ze začátku vůbec nemohl přijít na chuť). Pokud ale vezmu v úvahu dobu vydání a podmínky za jakých vznikalo, jedná se určitě o hodně dobré album.

 

Stray
10.01.2015 23:03

On je rozdíl přístupu, kdys to album poslouchal, určitě jsi ho neposlouchal zhruba v roce 1989 ze starého kazeťáku blbě nahrané, protože kdyby jo, byla by to pro tebe kultovka a nepozastavoval by ses nad zahuhlaným archaickým zvukem. Byla to bomba!:-)

 

DarthArt
10.01.2015 22:24

Zajímavý, mě Schizophrenia nikdy moc nevzala. Ještě to pořádně nazkouším, třeba zabere!

 

Demonick10.01.2015 18:50

Kiežby dnes 17, resp. 18 roční sopľoši nahrávali podobné dosky. Niekoľko nezabudnuteľných skladieb (inštrumentálka "Inquisition Symphony" je veruže nadpozemská!), ale to pravé ešte iba malo prísť - 7,5/10.