Last Hardrock Outsider

SEPULTURA - Machine Messiah

Brazilská SEPULTURA vlastně dvacet let zápasí s předsudky posluchačů uvyklých na bratry Cavalery a řekněme si to rovnou, pokud se u nich za mikrofonem už nikdy neobjeví Max, bude se s touhle věcí potýkat do konce svých dnů. A přitom řada alb novější etapy má velmi solidní úroveň a i naživo to kapele velmi dobře šlape, tak kde je tedy nějaká spravedlnost? Tu v něčem jako hudební byznys nehledejte. Podstatné je, že Brazilci stále cítí zapálenost pro novou hudbu, nebojí se výzev, mají stále vysokou úroveň a zkrátka pokračují nejlépe jak umí.

 

 

Kdysi v oné druhé polovině devadesátých let došlo k řešení rozkolu mezi Maxem a zbylou trojicí velmi nešikovným způsobem a po odchodu původního lídra se dostali vytrvalci okolo Andrease Kissera do křeče, jakoby si ani neuvědomovali, jak velký ohlas do té doby SEPULTURA na metalové scéně způsobila. Celá věc působila tak, jakoby úplně bez rozmyslu sáhli po prvním řvoucím týpkovi, který jim zkřížil cestu. Obrovitý Afroameričan Derrick Green si sice postupem let získal respekt a řada pozdních alb prostě své kvality definitivně prokázala, ale je pravda, že ten šok z nástupu někoho, kdo se vizuálně ani trochu nepodobal frontmanovi tehdy jedné z nejpopulárnějších metalových kapel světa, a ještě ani nehrál na kytaru, prostě hodně lidí rozdýchává ještě dneska. Nedivím se jim, METALLICA by během pár měsíců také asi nebyla schopna nahradit Jamese Hetfielda, kupříkladu nějakým tlustým Asijatem, že jo? Chci zkrátka říct, že přes Derrickovi kvality a velké pensum práce, které pro SEPULTURU za těch devatenáct let odvedl, to prostě tenkrát byl velký hazard se značkou.

 

 

A proto je dobré obě části historie této kapely oddělit, neposuzovat novější alba podle těch nejstarších, ale prostě jen hodnotit v rámci éry od roku 1997. Po nařezaném předchůdci „The Mediator…“, a ještě chvíli před tím po poměrně konzervativním albu „Kairos“, dostáváme zřejmě jednu z těch úplně nejrůznorodějších nahrávek, pod jaké se kapela kdy podepsala. Novinka je natolik zvláštní, že nemůžu říct, zdali můj současný názor neprodělá v dohledné době ještě nějakých změn. Kvalitu tam cítím, nápady však spíš v aranžích než ve svalovině songů. Nemám tedy pocit, že by právě ona stylová rozháranost a barvitost byla zrovna této grupě kdy nějak ku prospěchu. I když jak se to vezme, Andreas Kisser je letos k neudržení a sóluje snad nejzběsileji, co si jej pamatuji, takže uvidíme.

 

 

Album startuje šokujícím způsobem, pomalá a táhlá titulní skladba, ve které Derrick Green skutečně zpívá, působí spíš dojmem, že chce posluchače uspat než nabudit, song se táhne do délky šesti minut a je prvním, který upozorní, že tentokrát to nebude žádná tradiční deska, což je poznat nejen z decentního užití orchestrálních aranží, ale hlavně z formátu úvodního songu, který jde úplně mimo osvědčený styl SEPULTURY. Následující „I Am The Enemy“ sice značí výrazné přitvrzení, ale je zjevné, že letos nedostaneme naprosto žádnej old-school thrashing, druhá skladba má totiž onu houpavější groovy patinu novějších post-rootsovských etap. Asi nejvydařenější věcí je rozeskákaná „Phantom Self“, zde se dostávají od začátku do popření ony orchestrální ozdůbky, zejména pak blízkovýchodní motivy, které obohacují Kisserovi kytarové party, zejména pak tanec mezi exotickými zvuky a právě Andreasovou kytarou v závěru songu nemá chybu. Je zjevné, že ona otevřenost letos SEPULTURU obzvláště baví a užívá si neprozkoumaných území, neboť jí to instrumentálně dobře šlape a i nadále se nebrání mísení klasicky metalových nástrojů s orchestrací, otázkou zůstává, jak s podobnou otevřeností naloží letitý posluchač?

 

 

Výborná je rovněž rytmika Paolo Jr./ Eloy Casagrande, ale ani Derrick Green není zrovna někým, kdo by působil jako slabina, naopak v závěrečných skladbách jako je nářez „Vandals Nest“ nebo pozvolna kypící a vrcholně apokalyptická „Cyber God“ se krom řevu srdnatě rozezpívá. Není však v kapele rozhodně sám, kdo letos bortí pravidla a překračuje hranice. Novinka stojí celkově na více vyhrávkové instrumentaci a Kisserova osamocená kytara se vyloženě vyžívá v reji melodií a v prazvláštních hadích sólech, což je případ jak bagroidní „Alethea“, tak ďábelsky kosmopolitního tance „Iceberg Dances“. Hodně barvitým kouskem je „Sworn Oath“, kterému neschází agresivita ani nápady v podobě skloubení vynalézavé Kisserovi hry s velkolepými vstupy orchestru, ten vlastně prochází většinou zdejších songů. Že je dnes kapela nakloněna spíše stylu z alba „Roots“ než všemu, co vešlo ve známost před tímto albem, potvrzuje na podlazených riffech stojící „Resistence Parasites“, byť v závěru se skladba překvapivě zlomí do rychlejšího thrashového tempa a Kisser znovu sóluje jako o život, což můžeme brát jako upozornění, abychom si nebyli s žádným závěrem zas až tak jistí. Ano, deska je v oné hardcore/metalové složce hodně podobná „Roots“, ale zatímco dvacet let stará fošna hledala inspirace u kmenů jihoamerických indiánů a primitivismu, současná bouře je konfrontována s multi-kulturním velkoměstským mraveništěm a její groove je zdoben spletenci nejrůznějších muzicírujících trhovců. Zvláštní album, akorát nevím, zda-li mne bude bavit a nebo jej budu brát jako takovou odbočku, kterou si zrovna mockrát nepustím, na závěry je prostě pořád ještě brzy, každopádně poslouchat SEPULTURU doprovázející šílené rejdění svého kytaristy, to je, myslím, zcela nová situace.


16.01.2017Diskuse (33)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Kelly
18.01.2020 20:16

V současné době udělá desku každá kapela, která si to umane. Doma na koleni s krabičkama, s PC, dokonalé nástroje, efekty. Posluchač kouká, čeká - a nic. Perfektní, sterilní - nikde emoce, srdce, radost, upřímnost. Jedni z tuctu. Ale když vyšlo Morbid Vision a pak Schizophrenia, kluci v děravých džínách ze slumu na předměstí Belo Horizonte, chudí jak kostelní myši, s vypůjčenou aparaturou a sestřelí celý metalový svět - to byl pro všechny svátek. A ta strašně dlouhá doba, než vyšlo Beneath The Remains, diskuze ve škole, jaké bude další album - to šíleně krásné čekání 2 roky a pak výbuch sopky, to nejde ani popsat. Ten náš hlad po těch pár kapelách, to objevování nových bandů, ježdění na burzy kazet do Krčského lesa, rozhánění policajtama.... Neberte to jako stížnost, ale hudebních překvapení oproti tunám nových kapel, je jako šafránu. Jdu si pustit Voivod - War And Pain.

 

Pekárek
18.01.2020 13:19

Někdo by třeba podepsal i tu Schízu;). Jinak pro mě podnětná diskuse. Znovu jsem si přečetl i tu recku. Do alba půjdu.

 

Meres
18.01.2020 13:03

Aha, som to nejak prehliadol :D

 

Stray
18.01.2020 12:44

Meres: promiň, ale - umíš číst?

 

Meres
18.01.2020 12:08

Schizophrenia lepšia než Justice a South?! :O

 

Stray
18.01.2020 00:16

Kelly: I když se snažím respektovat Derrickovu éru a mnohá novodobá alba SEPY označuji jako povedená, tak musím jedině potvrdit...TLESK TLESK :-), to zjevení co způsobili na scéně nahrávkou Schizophrenia je neopakovatelné, to nedostihl ani trojblok MASTODON Leviathan-Mountain-Skye, nikdo nevěděl jak ta kapela vypadá, ale v metal-groundu to vřelo, následovníci Reign in Blood objeveni, říkal jsem si Brazilci a představoval jsem si nějaký negerský holohlavý stokilový vzpěrače jak do toho tvrdě buší, hovno, sympo-týpci dlouhý hára, hubený, prostě thrash jak tenkrát kapely v Německu a USA, Beneath the Remains bylo zjevení, dalece nejlepší thrashová deska své doby, z mého pohledu lepší než Justice a South. nebylo pochyb, pak už se to ale stalo spíš trendem a byť desky měly větší profesionalitu....ten attack proti konformitě a pohodlí zmizel.

 

Kelly
17.01.2020 23:54

Sorry jako, Sepultura bez Maxe NENÍ Sepultura. Kdo zažil dobu jejich prvních dvou fošen ví, co s námi ta hudba v té době dělala. A každý další jejich zářez byl zjevením pro všechny zúčastněné - jak kapely, tak fanoušky. Podobně nenapodobitlení, jako Vouvod. Měli se po odchodu Maxe přejmenovat. HOWGH!

 

Widl
17.01.2020 13:24

Já to mám se Sepulturou trochu rozpolcený. Miluju starý desky do Arise a pak zase tvorbu od The Mediator výše. Ostatní desky mě nebaví :) U mě je hlavní výhrou pro Sepulturu mladý Casagrande, který dokáže velice barvitě uhrát všechno co si Kisser vymyslí. Bicí jsou úderný a přitom hodně groovy, hravý. MM see povedla a baví mě dodnes. Jsem zvědav na novinku.

 

zdenos
16.01.2020 14:12

simon- ano, je to dobrá deska, mě v roce 2017 mile překvapila. Na novinku jsem zvědavý, ukázka je taková kombinace -thrash-core-apocalyptica styl :)

 

Simon
13.01.2020 13:27

Pre mňa výnimočný a skvelý album stále a možno čím ďalej tým viac aj po tak dlhej dobe od vydania. Zaraďujem ho k mojim najobľúbenejším Schizophrenia, BTR a Arise. Tieto klasiky milujem a sú jediné od Sepultury, ktoré nemajú ani jednu slabú skladbu, to znamená že ma bavia od začiatku do konca bez výnimky a možno aj v tomto poradí ako sú. Machine Messiah (vrátane výborných dvoch bonusov) môžem jednoznačne zaradiť na rovnakú úroveň ako tieto skvosty. Celý album má skvelý zvuk a atmosféru, výborné riffy, dokonalé frázovanie, primeraná agresivita, no proste paráda. Už sa neviem dočkať čo nám prinesie Quadra.