Boomer Space

MACHINE HEAD - Of Kingdom And Crown

Dost pravděpodobně jedna z nejočekávanějších metalových nahrávek druhé poloviny roku 2022 je zde a sklízí pochvalné reference. V souvislosti s „Of Kingdom And Crown“ od oaklandských MACHINE HEAD mě tedy v prvé řadě napadá slovo „ambiciózní“, což je ovšem pozitivní jev pouze pokud se umělci daří ony kypré parametry ambic jeho díla po okraj naplnit i dobrými nápady. V tomhle ohledu jsem však na vážkách. Výsledek se totiž dostavil pouze z poloviny, což se budu snažit osvětlit níže v textu své recenze. 


Deska z formálního pohledu, především pak svou stylizací, budí dojem skutečně velké záležitosti, skladby jsou roztaženy do delších ploch, potvrzují technickou vyspělost kapely a snad i její nadhled získaný dekádami fungování v popředí metalové scény – ano, jde o jakýsi návrat k progresivnějšímu metalovému nastavení, jaké bylo kalifornským vlastní v časech jejich stěžejních děl. Stejně tak zvuk budí dojem velkoleposti. Co však hapruje, jsou skutečné živiny nápadů a nosné linky skladeb, ty totiž nenaplňují velká očekávání v takové míře, jakou považuji za potřebnou. Nevím, dost možná je chyba u mne.


Stejně jako většina posluchačů, i u mne tahle kapela, po řadě skvělých dávných alb, v předchozí desetiletce budila spíše rozpačité pocity – příklon k akustickým rozjezdům, dlouhým spirituálním úsekům a celkově jakési Flynnově dosebezahleděnosti, jenž se projevovala i v rámci koncertů MACHINE HEAD. Kapela mne začala v polovině minulé dekády odrazovat, a přitom jsem byl jejich fanouškem od prvního alba a dokonce s nadšením přijímal i jejich módní nu-metalové období na přelomu milénia, které se zrovna nesetkávalo s pochopením. Tvrdím, že pokud se někdy MACHINE HEAD zadrhli, stalo se tak až s deskou „Bloodstone And Diamonds“, přičemž následná „Catharsis“ krizi ještě prohloubila. Nyní je z jejich výrazu poznat mnoho nadějí, ovšem zatím stále pouze nadějí.



Po takových albových skvostech jako „The Blackening“ a „Unto The Locust“ jsem opravdu nečekal podobně strmý pád, k jakému došlo před necelou dekádou. S novinkou, která dozajista má všechny předpoklady stát sebejistě na novém startu lepších zítřků, však bohužel nedostávám úplně to, co bych si asi tak představoval od kapely, která by měla americkou scénu táhnout. Možná je to dlouhými pozvolnými rozjezdy skladeb (spíše ne), možná několika slabšími kusy v rámci tvrdších fází (to spíše), dost možná i určitou přímočarostí v rámci těchto dravějších fází, ale „Of Kingdom And Crown“ u mne prostě budí dojem tak trochu nevyrovnané kolekce, kde se střídají nadějné vály se songy do počtu, které by se kdysi dávno, pokud pominu poslední krizovou desetiletku, neměly šanci u MACHINE HEAD vůbec dostat na řadový nosič.


Ponuře zabarvené majestátní kusy, kde se pozvolné akustické rozjezdy vyvíjejí k dramatičtějším, avšak nepříliš komplikovaným úsekům, se zde střídají s přímočarými tvrďárnami. Na každém z těchto dvou pólů aktuálního rozpoložení kapely dovedu nalézt to podnětné. Nejepičtějším kusem „Slaughter The Martyr“ vlastně deska začíná, jakoby tím Rob Flynn chtěl dát světu najevo, která z poloh jeho aktuální tvorby je tou nejdůležitější. V pořádku. Jde o vcelku povedenou věc, ale ne zas až tolik, abych na ní stavěl náladu celé desky. 


Nebýt lidovkově melodického nápěvu v slokách skladby „No Gods, No Masters“, kde Flynn kýčovitě vyzpívává totožný tónosled kytar, považoval bych osobně právě tuhle věc za stěžejní na celé novince. Přesně tady jsem se zamýšlel nad tím, co nedávného mě novinka MACHINE HEAD svou náladou vlastně evokuje. Muselo to být něco opravdu velkého. Nakonec jsem přišel na poslední desku od IRON MAIDEN, neboť i rozvážná suita „Senjutsu“ stavěla z podobných schémat a rovněž nakonec nešlo o zrovna stěžejní kolekci britských legend. Třetí velkolepý kus „Arrows In Words From the Sky“ nakonec novinku MACHINE HEAD uzavírá a stejně jako dvě výše zmíněné písně, má větší ambici, než posléze skutečně nabídne. Nejde rozhodně o špatný song, ale já znovu postrádám nějaký impuls či jiskru, která by mne podpořila v přesvědčení, že jde o bombu na první dobrou, vracející MACHINE HEAD na piedestal. Tento pocit vlastně nemám u žádné zdejší skladby.


Dejme tomu, že se povedla tradičně narvaná groovy/thrash machineheadovská jízda „Choke On the Ashes Of Your Hate“, držící praporec tvrdosti a nervního pojetí starých dobrých devadesátek hodně vysoko. Stejně tak způsobné dodržení principů populárního metalcoru v podobě rychlého ultra-trilkového nářezu „Become The Firestorm“, hlásícího se ke kapelám jako TRIVIUM, může leckoho potěšit. MACHINE HEAD právě zde jasně deklamují, že forma pro ně byla vždycky víc než obsah, ale budiž, pro někoho je držení prstu na tepu doby prostě nezbytné. 


S „Unhallowed“ konečně přichází bez spekulací povedený metalový song. Dokáže se vyhnout plytkosti a zároveň má líbivý potenciál amerického metalového mainstreamu – poutavé zpěvové linky, příjemná akustika, bytelný groove a riffy co umí dodat energii, ne každému z upřednostňovaných bohů současného metalu se tohle daří. Bohužel, písně jako „Kill the Enemies“, „Bloodshot“ či „Rotten“ mě zkrátka ničím nezaujaly. Jde o tvrdší věci, které se tak nějak slévají v koloritu obecné metalové agrese a chybí jim nadstavba. Průserovou skladbu „My Hands Are Empty“ opanovává jakási spirituální indiánská zpívánka, táhnoucí se celou délkou této čtvrté a vlastně i nejhorší epické skladby z alba „Of Kingdom And Crown“.


Po personálním veletoči, jenž se udál před několika lety, se zdá být sestava ustálena. Roba Flynna dnes v kapele doplňují ještě baskytarista Jared MacEachern, který zde byl již u minulého alba a jako jediný jeho realizaci přežil, tak nově také polský kytarista Waclaw Kieltyka a bicman Matt Alston. Což o to, tahle omlazená sestava budí dobrý dojem, vždyť i deska se se svou náladou vrací k váženějším dílům, na jaké byl fanoušek kdysi zvyklý. Bohužel právě onu temnou majestátní náladu dokážu vnímat jen z prvního plánu. Chybí magnet nutící se na nahrávku těšit a opakovaně si jí pouštět. Při bližším zkoumávání nacházím spíš další skladatelské a dramaturgické prostory určitého prázdna.  I tak řemeslně atraktivní záležitost.


Můj osobní top 4 alb MH:


1.Unto the Locust (2011)

2.The Blackening (2007)

3.The Burning Red  (1999)

4.Burn My Eyes  (1994)



31.08.2022Diskuse (7)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Smolik
01.09.2022 16:24

Ale ten melo zpěv v Before The Firestrom je hroznej

 

Jirka Čáp
01.09.2022 14:58

Stray: Já dnes po cestě do práce, kdy jsem album poslouchal právě přemýšlel o tom, které skladby jsou nejlepší a jak tak koukám, shodli jsme se stoprocentně. Ale ani o ostatních nemůžu říct, že by mě nebavily vůbec. 70% je v pohodě.

 

Stray
01.09.2022 13:12

Povedené skladby nakonec dle mého: Slaughter The Martyr, Through The Ashes of Your Hate, Before The Firestorm, Unhallowed, No Gods No Mastres a Arrows In Words From the Sky...tedy šest ne vyloženě bombovních, ale docela ucházejících. To je pořád nějakých 38minut z celkových 56ti. Jo ta 70% je dle mého asi přesná.

 

Smolik
01.09.2022 11:37

Vcelku trefná recenze, byť bych asi povedenějších skladeb našel více. Proč ale z vyloženě mizerné My Hands Are Empty byl snad první klip, to opravdu nepochopím.

Můj top5:
1. Burn My Eyes
2. The Blackening
3. Through the Ashes of Empires (hned si vzpomenou na Imperium, to je dokonalá MH skladba)
4. Unto the Locust
5. The More Things Change...

 

Jirka Čáp
31.08.2022 16:23

Já dám Top 5:
1. Burn My Eyes
2. The Burning Red
3. The Blackening
4. The More Things Change...
5. Through The Ashes Of Empires
S hodnocením novinky souhlasím.

 

afro
31.08.2022 14:47

Je to takový snaživý, ale poslechl jsem si to dvakrát a nemám moc chuť na další poslechy, resp. to na mně moc nefunguje. The Blackening tak beru jako posl. vzedmutí, protože pak už mi připadá, že ego R. Flynna se úplně utrhlo ze řetězu a je to celý takový přehnaně velkolepý a dle mého náhledu i křečovitý a nudný. Jo a gratuluju si, že jsem neslyšel Catharsis. :-)


Top 4 (to jsem ještě nikde neviděl, ale vlastně dobrý, protože zbytek tvorby mi připadá výrazně slabší :-))

1. Burn My Eyes 10/10
2. The Blackening 10/10
3. The Burning Red 9/10
4. The More Things Change... 8/10

 

Petro Fialenko
31.08.2022 14:44

Z desky mám o dost lepší pocity než z předchozích dvou. Třeba 70%, třeba 80% měně ani víc. Každopádně z kapel, které mám ve stejném družstvu mě nyní víc baví Soulfly, vlastně jsem začal znovu objevovat zapomenutou Soulfly discografii. Podobné Machine head nadšení se nekoná. Nicméně myslím, že Flynn ještě překvapí, věřím, že jednou ubere z nabubřelosti, vypustí indiánské houkání a ještě nám ukáže. Nyní lze potvrdit, že naprostý kolaps byl zastaven a novinku nelze zatratit, naopak, myslím, že se k ní i vrátím … i když za dva dny Blind Guardian …