Last Hardrock Outsider

OPETH - Pale Communion

Přízračné album nahráli letos švédští mágové progresivní metalové hudby, jen co je pravda. Nemůžu si pomoci, „Pale Communion“ je podle mého definicí všeho, o co se Michael Akerfeldt již nějaký ten rok zpátky pokoušel. Jeho cesta letos dospěla konečně ke kýženým vrcholkům, protože nové skladby, které OPETH předkládají, jsou prozatím tou nejdokonalejší výpravou do světa art-rockové platformy silně ovlivněné hudbou sedmdesátých let. K výsledku kapele opět trochu dopomohl Steven Wilson, se kterým již seveřané spolupracovali na několika předchozích deskách, nicméně nikdy nedosáhli natolik působivého výsledku. Letos byl tento Brit znovu přítomen a dlel zejména nad mixem, aby se tentokrát v roli producenta nacházel výhradně samotný šéf Michael Akerfeldt. OPETH se podařilo vykouzlit sbírku mnohem více obdařenou melodickými zpěvovými linkami, jenž zde ospale proplouvají a vykreslují ornamenty jako sluncem ozářené zářijové mraky na modrém nebi. Jejich snové obrazy se plynule zjevují a prolínají, takže desce rozhodně nechybí hodně nadpřirozené zabarvení. Silně fatalistický nádech podtrhují i texty častokrát čerpající z náboženských témat. Pokud jste kdy byli fanoušky Michaelova skladatelského přerodu, kdy se již zhruba deset let odhodlával vymanit z ponurých deathmetalových hrobek kamsi na světlo, budete letos dozajista spokojeni, protože až nyní do toho šel se vší vervou a navíc mu nechyběly skutečně zdařilé songy. Ze současných OPETH definitivně přestal dýchat chlad a vše si dokonale sedlo, což považuji za jejich největší devízu, protože konečně mám pocit, že prvotním zájmem byla tvorba příjemně poslouchatelných songů.


 

Skladby jsou sami o sobě nástrojově hodně pestré, byť už tolik metalově nebouří a vykazují se zejména širokou škálou kytarových zvuků (duo Akerfeldt/ Akesson), které v kombinaci s výraznými klávesami Joakima Svalberga utvářejí skutečně hřejivější instrumentální podklady, než tomu bylo u OPETH kdykoliv v minulosti. Velmi často dochází na upřednostnění akustického vyznění, které je dozdobeno právě klávesovými plochami a celou řadou kytarových vyhrávek, zvuků a nejrůznějších sólíček. Tím zdaleka nejvýraznějším posunem je však zpěv, protože Akerfeldt předvádí svůj dosud nejlepší výkon a působí v mnoha momentech naprosto strhujícím dojmem, tak třeba když v závěru „Voice Of Treason“ svým srdnatým hlasem vynáší píseň až kamsi na úpatí království nebeského, běhá z toho mráz po zádech.  

 

O tom, že v současnosti již zcela zanevřel na deathmetalový chropot, prozradilo mnohé již z minulého alba „Heritage“, nicméně na něm se nenacházely zdaleka tak působivé a bezesporu melodické linky. Letošní písně jsou vyvrcholením cesty, na které bylo „Heritage“ jen jakousi mezistanicí, zdaleka nedosahující tak dokonalého výsledku. Rozmanitý Michaelův hlas posunuje už tak hodně propracovanou instrumentální složku mnohem dál. Řekl bych, že právě díky poutavým melodiím mnohdy umocněným sbory, je „Pale Communion“ dozajista nejsnadněji poslouchatelným albem OPETH právě pro všechny ty, kteří kdykoliv v minulosti měli s poslechem jejich hudby tak trochu problémy. Začalo se totiž zjevně hrát na krásu a právě ty prvky, které kdysi tvorbu OPETH udržovaly spíše v mantinelech alternativní hudby, se definitivně začaly vytrácet. Prvotním zájmem je dnes čarokrásná píseň, které nebude chybět, jak mystické zabarvení, tak silná melodická katarze.


 

Ačkoliv je celá sbírka takřka dokonalá od svého začátku až do úplného konce, za nejsilnější momenty považuji první dvě skladby „Eternal Rains Will Come“ a „Cusp Of Eternity“. Druhá položka „Cups Of Eternity“ byla logicky zvolena za pilotní singl a platí za jeden z nejchytlavějších songů, jaké kdy Švédové napsali. Mystické vyznění dokreslují chytlavé linky ve slokách plující nad nabasovaným podkladem, ke kterému se později připojují kytarové zvuky v podobě jakési meluzíny, zde jemně dokreslované klávesami, aby se místo refrénu objevil krátký a jadrný chór, jenž jakoby symbolicky hudební svět OPETH definitivně opatřil zlatavými barvami od dopadajícího slunce. Skladba má silný náboženský podtext a působí opravdu velkolepě. Už předcházející „Eternal Rains Will Come“ však vrhne posluchače díky své poklidnosti a zvuku hodně ovlivněném hammondy do nádherných art-rockových hájemství. I zde Michael dokáže vykouzlit opravdu poutavé melodie. Nejdelší skladbou je „Moon Above, Sun Below“, která dosahuje téměř deseti minut. Jde o atmosférickou kompozici, do které se posluchač dostane (díky absenci chytlavějších linek) o poznání obtížněji než v případě prvních dvou skladeb, ale po několika posleších objevuje i její krásu. Song prochází mnoha fázemi a působí jako další z pohádkových výprav současných OPETH. Čtvrtá „Elysian Woes“ charakterizovaná akustickou kytarou má hodně společného právě s alby jako „Damnation“ a „Heritage“. Skvělá je její druhá a o dost nadpřirozenější část, kde Akerfeldt znovu lká svůj snový žalozpěv a posouvá tak píseň zaplaťpánbůh na vzduch. Zajímavé je, že novinka, ačkoliv zcela postrádá onen hrubě metalový ráz starší tvorby, má svým vyzněním blíže ke „Ghost Reveries“ než k oběma výše zmíněným mrazivě komorním dílům.

 

Najazzlá instrumentálka „Goblin“ je pro mne zjevně nejslabším článkem kolekce, nicméně následná „River“ už vše znovu vrací do pohádkového světa, jakému se tak rád oddávám. Znovu  se do popředí dostávají akustické kytary, tentokrát trochu hozené do jižanského amerického stylu, znovu ten táhlý Michaelův hlasový projev a znovu klávesy, dohromady vše jakoby opěvovalo nekonečnou panenskou přírodu, jenž se před umělci zrovna rozprostírala. Na téhle skladbě je nejlepší závěrečné vygradování v její poslední minutě. Následuje poměrně minimalistická měsíční mantra „Voice Of Treason“, kterou charakterizuje prapodivný rytmus s občasnými vstupy synťáku. Skladba se však ve své druhé půli umě vypořádává s ustáleností a ohromě se rozzáří, znovu máme zde co do činění s jedním z nejlepších Michaelových pěveckých partů. Skvělá záležitost. Závěr obstarává ponurá „Faith In Others“, což je neuvěřitelně sugestivní záležitost, jenž celé dílo dokonale shrnuje a působí jako mocný pomník, ke kterému po dvaceti letech putování OPETH se smířením v srdcích přicházejí, aby k jeho úpatí položili svou zlatou pečeť a mohli se konečně ohlédnout za svou dlouhou cestou. Nejlepší deska OPETH, magická záležitost.


01.09.2014Diskuse (11)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Sam08.12.2016 05:15

Nádherný album, ktorý som v dobe jeho vydania hrozne nedocenil. Práve po vydaní Sorceress som sa k tomuto kúsku vrátil a odvtedy ho neviem prestať počúvať. Sorceress ma zatiaľ nejak viac nezaujal, ale to sa možno stane keď vydajú ďalší album.

 

prasezlesa28.10.2014 10:42

Ta deska mě šíleně nudí. Jo, jedna věc je fajn - má dobrý zvuk, zcela oproštěný od loudness war. V dnešní době vzácnost. Ale ta hudba je tak nudná.. Fakt nevidím moc důvod, proč dneska poslouchat zaprděné Opeth, co už prakticky nikam nesměřují, když je tolik zajímavějších kapel jako třeba Mastodon, Baroness, Kylesa..

 

Pekárek
18.09.2014 14:40

100% pochvala, žádná provokace! Měj se

 

Stray
14.09.2014 17:20

Pekárek: Dík za pochvalu, nejsem si však jistej, zdali v tomto případě nešlo o provokaci.:-)

 

Pekárek
14.09.2014 00:11

Pěkná recenze, díky ní jsem urychlil koupi:).

 

Brinth10.09.2014 21:43

a nie najskôr LED ZEPPELIN?A podľa mňa skvelý album, ale iritujú ma niektoré primitívne reakcie metalových fanúšikov volajúce po death metalovom návrate a kritizujúce album už len z princípu, že nie je metalový.

 

Stray
04.09.2014 15:22

Je to velmi dobrá rocková deska od OPETH, dospělá a definitivní. Jinak abych doplnil vzkaz od V., tak dvacetiminutový song, kde se nachází hned sedmnáct minut instrumentálních, přesně vystihuje to co mi vždy vadilo. Jinak mám rad spoustu art rockovejch kapel - třeba KANSAS (v letech 1975-82). Je ale pravda že YES, GENESIS a JETHRO TULL prostě nedám. Každý fanoušek rocku, který měl v roce 1977 rozum, už dávno poslouchal spíš DAVIDA BOWIEHO, TALKING HEADS, RAMONES a PATTI SMITH.

 

Carloss
03.09.2014 15:09

Jo někomu se nový Opeth líbí a někomu zas ne jak to čtu na netu.Mně se líbí moc a i když hrajou něco jiného tak jsou to pořád Opeth.:)

 

V.
02.09.2014 09:26

Stray: Já mám progresivnější odnože rocku 70. let celkem rád, ale ty "pidlikačky", nekonečné improvizace a nezáživné dlouhé instrumentální pasáže taky moc nemusím. Myslím, že je to i jeden z důvodů, proč velká část posluchačů začala v druhé polovině 70. let ztrácet o tyto žánry zájem. Hodně kapel tenkrát prostě ztratilo soudnost a vycházela třeba dvojalba se čtyřmi dvacetiminutovými kompozicemi, které byly pro "normální" posluchače naprosto nestravitelné. Většina desek, které mě z této oblasti baví, vyšla v letech 1970 - 1974. Co se týče Kryla, toho jsem poslouchal asi před 20 lety, ale hlavně kvůli skvělým textům.

 

Stray
01.09.2014 19:51

Ono je to trochu jinak. Nemám rad jazz, bezmyslenkovity pidlikacky a vše co narušuje plynulost poslechu. Taková ta folk rocková pisnickovost mne vždy bavila, tedy pokud byla vystlána hradbami smyčců nebo klavesovyma plochama. Prostě pokud to znělo teple. Nesmí tam byt taková ta komornost, třeba ticho a housle, to me štve taky. Nekdo mi jednou řekl, ze by se mi líbil Kryl tak nevím.:-)