Last Hardrock Outsider

OPETH - Praha, Roxy, 29.října 2014

Jak tedy začít? Vlastně šlo v mém případě spíše o návštěvu ze zvědavosti než cokoliv jiného, protože i když se mi hudba OPETH v podstatě líbí a mám radost z jejich vývoje především na poslední řadovce „Pale Communion“, nepovažuji tuhle kapelu za něco, co bych nějak extrémně toužil na živo sledovat a opájet se tím. Přesněji řečeno, jejich hudební styl není úplně mou krevní skupinou, navíc Michael Akerfeldt je na mně prostě až moc inženýr, tím samozřejmě nechci říct, že by mne snad imponovali nějací vypatlanci, ale přeci jen když jdu na metal, je to kvůli něčemu jinému než o sledování týpka, který procítěně přivírá oči, kdykoliv se skladba překlene do trochu melancholičtější pasáže. Prostě Michael není žádný dravec, což i ona nedozírná moudrost, která šla ten večer v Roxy z pódia, zářila snad ještě intenzivněji než žlutavé náboženské symboly a obrázky, jenž muzikantům kryly záda.


 

Předkapelou se pro ten večer stali francouzští ALCEST, na které jsem před koncertem slyšel jenom samé chvalozpěvy, nicméně už z první skladbou mi bylo jasné, že se v mém případě naprosto míjejí účinkem. Dlouho jsem totiž neslyšel zbytečnější hudbu. Uvědomil jsem si, že není nic směšnějšího než sledování kapely, která si prakticky drží extrémní metalovou image (dlouhé vlasy až po zadek) a přitom hraje natolik unavenou a nezajímavou hudbu, že by s ní mohli leda tak uspávat batolata v přípravce jeslí. Neskutečná nuda hrající si na umění byla  plná mdlých, pomalých a nanejvýš nezáživných songů, vedle kterých by na mne působila i tvorba britských ufňukánků z COLDPLAY jako frišná a nadupaná záležitost plná vlajkových hitovek.

 

Dvojhodinovka s OPETH naopak překvapila výtečně vystavěnou dramaturgií, kdy byly tři novější kusy doplněny o povedenou skládanku z dalších devíti skladeb, putujících nenásilně napříč téměř celou kariérou těchto seveřanů. Vše samozřejmě zahájily skladby z nového alba a sice hned úvodní dvě věci „Eternal Rains Will Come“ a „Cusp Of Eternity“, aby se posléze dostalo i na dravější a progresivněji laděné songy s přechody mezi civilním zpěvem a deathovým chropotem.

 

Zvuk byl v podstatě ideální a nepřekvapoval kolísavostí, ani moc přeřvaný, ani příliš matný, takže koncert před zaplněným Roxy (ovšem žádná velká tlačenka, na BOLT THROWER bylo v září o něco více lidí) nakonec budil dojem spíše nějakého poslechového večera kdesi ve veřejném obýváku, což mne v podstatě vyhovovalo. Švédský kvintet působil velmi vyrovnaným dojmem, kde každý muzikant plnil pouze svou specifickou úlohu, aby za žádných okolností nedocházelo k tomu, že by rušivě vyčníval nad ostatní. Michael to se svými typickými průpovídkami tentokrát příliš nepřeháněl, naopak šlo vždy jen o takové krátké, věcné a vtipné doplňky, kdy měli posluchači trochu času začít se koncentrovat na novou kapitolu.

 

O samotném koncertu bych vlastně hlavně řekl, že byl velmi vkusně vyvážen ve všech jeho aspektech. Komplikovanější a tvrdší skladby se zde střídaly s melancholickými, dlouhé s kratšími, a taktéž minulost s přítomností. Skutečnost, že Akerfeldt opravdu nezapomněl pořádně zařvat, potvrdila záhy robustní duchna „The Moor“ z alba „Still Life“, nebo o něco později i vcelku překvapivě zařazená „Advent“ z pradávné placky „Morningrise“. Odlehčení přišlo znovu s novinkovou „Elysian Woes“, aby se záhy začalo brát hlavně z nejslavnějšího období těsně po přelomu milénia. Koncert výborně gradoval ve dvojici drtivých rozsáhlých kompozic - „The Grand Conjuration“ z alba „Ghost Reveries“ a titulce z „Deliverance“, takže myslím, že většina návštěvníků nakonec musela odcházet spokojena. 

 


01.11.2014Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz