OPETH, THE VINTAGE CARAVAN - Praha, Fórum Karlín, 19.září 2022

Když vydáte ambiciózní album jen pár měsíců před vypuknutím celosvětové pandemie covid, může se vám nakonec také stát, že vám okolnosti umožní vyjet tuto desku koncertně propagovat s více než dvouletým zpožděním. Něco podobného se totiž stalo švédským legendám progresivního metalu OPETH, kteří až na podzim roku 2022 v celé řadě zemí zcela poprvé prezentují skladby z alba „In Cauda Venenum“ (2019). Pánové to zkrátka dříve nestihli. Na matičku Prahu připadl tedy datum pondělí 19.září 2022, který si jistě s předstihem zaškrtl v kalendáři nejeden příznivec neprvoplánově vedené metalové hudby. Místo akce, jmenovitě Fórum Karlín, se ukázalo vzhledem k počtu příchozích značně naddimenzované. Mám pocit, že osazenstvo by k prasknutí zaplnilo spíše Roxy.

Zmíněná deska „In Cauda Venenum“ reprezentuje onu pozdní, art-rockovější, zádumčivou retro stránku tvorby OPETH a v době realizace proslula především tím, že byla nazpívána ve dvou verzích – se švédskými texty a s anglickými. Ačkoliv vlastním obě verze, v rámci článku budu užívat názvů skladeb připadající pouze k oné anglické (pro mne určitě té poslouchanější) verzi. S touhle věcí však souvisí můj hlavní poznatek týkající se vystoupení zkušené severské kapely v Praze, kterou jsem mimochodem viděl již počtvrté. Dost dobře totiž nechápu, proč se OPETH stále nemohou oprostit od své deathmetalové minulosti. Proč na férovku fanouškům nesdělí – „už jsme prostě jinde“. Proč se neodváží přehrát ve valné míře songy z aktuální desky, či maximálně ze tří posledních alb, ale naopak prapodivně svůj set rozprostírají takřka po celé diskografii. Jakoby se kapela nedokázala zcela oprostit od nánosů minulosti vězící v metalovém extrému. Jakoby seveřanům scházela jistota pro obhájení nové cesty. Vážně vám přijde jejich starší tvorba až tak podstatná? A proč vlastně o tomhle mluvím právě u OPETH, když průřez diskografií zkrátka hraje celá řada jiných kapel? Protože rozdíl mezi jejich starou tvorbou a pojetím aktuálnějších nahrávek je diametrálně odlišný. Protože mám kapelu za velmi talentovaný soubor s čím dál zajímavějším pojetím vlastní cesty a věřím, že na to hrát hlavně aktuální songy, bez ohlížení se do dávné minulosti (tedy až kamsi k přelomu milénia), tahle kapela prostě má. A za třetí to hlavní, protože mě jejich vystoupení poprvé prostě ani moc nevtáhlo. Ano, to je ten důvod. Ten koncert pro poloprázdný sál (zhruba tisícovka) okolo mne v rámci emocí skoro nedotčeně proplul.

Koncerty OPETH dnes až tak prapodivně promíchávají diskografií, že jsem nebyl schopen se na jejich živě prezentované songy vlastně dlouhodobě naladit. Když už se zdálo, že mohu být lapen, následovalo něco, co dojem z předchozí věci spíše znegovalo. Kapela totiž až na tři skladby z aktuálního materiálu – „Dignity“ a dvě fenomenální hymny „Heart In Hand“ a „All Things Will Pass“, hrála stylem - (počínaje rokem 2001) co album, to jeden song. Což o to, OPETH potvrdili pověst skvělých muzikantů, kde souhra všech přispěla k muzikantsky obdivuhodnému výsledku, za kterým byl dobře šlapající koncert se skvělým zvukem. Upoutal rovněž i leckterý individuální moment. 

Klávesák Joakim Svalberg dost často vokálně vypomáhal Mikaelu Akerfeldtovi. Frontman byl údajně nachlazen, což bylo spíše poznat na méně přesvědčivých growlech, zatímco jeho čistý hlas vyzníval bez větších problémů. Ostatně právě klávesák se mě jevil jako o dost důležitější součást celku, než za jakou jsem jej dosud měl. Souhra Akerfeldta s kytaristou Fredrikem Akessonem byla dozajista obdivuhodná a gentlemanská, s rovnoměrným dělením v rámci stěžejních partů. Nováčkem byl u OPETH za bicí soupravou sedící Waltteri Värrynen, finský muzikant, jenž před pár týdny zběhl z řad britských PARADISE LOST. Nyní má skvělého parťáka ve zkušeném Martínu Mendézovi, což je ve svém ranku extra-třída. 

Věřím, že si návštěvníci koncert OPETH užili, ačkoliv já osobně, přes veškerou perfekci řemesla kapely, rozhodně nebyl stržen děním. To mne zmatňovaly spíše rušivé dozvuky starých etap jejich tvorby v podobě skladeb, o kterých jsem si myslel, že už je Švédové nechají u ledu. Nejstarší písní byla jednadvacet let stará „The Leper Affinity“ z alba „Blackwater Park“, kromě ní zazněly však i věci jako „Reverie/Harlequin Forest“ („Ghost Reveries“), „The Lotus Eaters“ („Watershed“) či v přídavku uvedená „Deliverance“ ze stejnojmenného alba. Došlo i na mnou vítané pozoruhodnosti - „Moon Above, Sun Below“ („Pale Communion“), „Hope Leaves“ („Damnation“), „Nepenthe“  („Heritage“) či mou veleoblíbenou hymnu „Sorceress“ ze stejně nazvané skvělé desky. Jako jo, určitě to asi byl perfektní koncert, jen já si představoval průřez od roku 2014 do současnosti a ne ty alibistické návraty až kamsi skoro do devadesátkového nesmyslu. Holt jsem zpovykaný bastard.

Jako předkapela se ten večer představila islandská trojice mladíků z THE VINTAGE CARAVAN a v jejich podání šlo o sympatické hardrockové retro, inklinující svým výrazem a zvukem k rockové módě raných sedmdesátých let. Ačkoliv dostali tito seveřané hodně prostoru a přehráli v průběhu padesáti minut nějakých osm svých skladeb, nemohu se zbavit dojmu, že jsou stále grupou až druhé kvalitativní kategorie, neboť jim to zkrátka hraje o poznání méně a to nejen než hlavním hvězdám z OPETH, ale i než leckteré kapele, které se podobné výsady doprovázet mistry ani omylem nedostane. THE VINTAGE CARAVAN se můžou sebevíc stylizovat do pozic rockových střelců Schenkerovsko-Blackmoreovského dávnověku, ale u mne jsou stále jen mírně nadprůměrnou kapelou, které zkrátka chybí nejen výrazné skladby, ale i potřebná muzikantská vyspělost. Vcelku dobré, ale kdybych je promeškal, nic by se také nestalo.

23.09.2022	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz