Last Hardrock Outsider

CONTROL DENIED - The Fragile Art Of Existence

Za patnáct let se dá v životě dojít poměrně daleko, nebo také nikam. Chuck Schuldiner sice na cestě metalového kytaristy a skladatele nedošel nesmrtelnosti (kdo taky?), ale soustředné kruhy, které jeho vpád na hladinu rockové scény vytvořil, budou mizet velmi, velmi pomalu. Představoval stále jasnější kometu na metalovém nebi. Bohužel jen takovou, co jednou proletí, aby pak už navždy zmizela v hlubinách vesmíru. O síle jeho hudby a velikosti odkazu svědčí nejlépe asi fakt, že ústřední pojem „kovové“ lyriky, zkoncentrovaný do slůvka „smrt – death“, samostatně nikdy neposloužil za název žádné další, byť jen trochu relevantní metalové kapele. A bude tomu tak snad ještě dlouho, ledaže by se někdo toužil kolosálně zesměšnit. Schuldinerova tvorba působí lineárně a vyváženě. Lineární růst zpravidla fascinuje. Dobře dělá lidem i souměrnost, popř. rovnováha; třeba mezi talentem a mírou jeho naplnění. Progresy a vyváženost v hudbě floridské legendy vnímají či alespoň podvědomě cítí snad všichni metalisté, kterým DEATH alespoň v nějaké své fázi učarovali. Řada fanoušků se díky tomu upřímně snažila nebo dosud stále snaží obsáhnout vše, co Chuck vytvořil. Jak se k jednotlivým položkám v jeho diskografii nakonec staví, je věc druhá. Za zbytečné lze proto považovat věčné diskuse ohledně toho, která deska DEATH je vlastně nejlepší. Pokud se však jedná o tvůrčí vrchol, ten je zřejmý. Ční zde album „The Sound of Perseverance“, spojené pupeční šňůrou s labutí písní „The Fragile Art of Existence“, realizovanou již pod hlavičkou CONTROL DENIED. Uvedená alba se totiž nalézají na samém konci zmíněné, lineárně stoupající umělecké dráhy, vydlážděné, což podtrhuji, obřímím úsilím jednoho výjimečně talentovaného hudebníka o dokonalost. Za nejlepší pak může být vzhledem k onomu – opět podtrhuji, v čase konstantnímu – úsilí považováno jakékoliv z alb na této dráze. Debata na téma nejlepšího alba DEATH tudíž nutně skončí toliko u osobních preferencí. Pokud někdy v budoucnu zadáte takové téma ke zpracování počítači, měl by po chvíli kleknout, v lepším případě odkázat na nemožnost posouzení s ohledem na extrémní množství proměnných a málo vstupních údajů. Vyloučeno ovšem nebude ani inteligentnější podlézání tazateli, neboť sestavení jeho profilu na základě různých sítí známých dat a metadat bude oproti analýze podobné hudby a jejímu zasazení do všech možných kontextů triviální záležitostí.



S odstupem času mě na muzice floridského deathmetalového zázraku nejvíce přitahují absolutní stylová čistota a emoce. Jejich povaha jde ruku v ruce se Schuldinerovým osobnostním a uměleckým zráním. Každé album je emocemi každopádně naplněno jako včelí plástev medem. Kouzlo nadčasovosti hudby DEATH souvisí i s nimi a jejich štědrým dávkováním. Nejpozději na „osudovém“ „Symbolic“ dospěl Chuck do stádia, kdy už mu jeho kmenový žánr nemohl nabídnout žádný další prostor pro jejich adekvátní vyjádření, neboť složil dokonalé skladby a vtělil je do dokonalého alba. Ostatně, „Symbolic“ se považuje za deathové veledílo zejména proto, že ho natočili DEATH. Podle jedinečné melodické stránky a vokálu je na něm bezpečně poznáte, i když se o death metal už dávno nejedná, což se zakrývá vznešeným přívlastkem progresivní. A byl to právě vokál, který Chucka limitoval nejvíce. Kytary mu přestávaly stačit. Zamýšlel navíc oslovit i posluchače, kteří se přes absenci čistého zpěvu nedokázali přenést. V dobových rozhovorech přitom zmiňoval své heavymetalové kořeny a aktuální poslech QUEENSRŸCHE, CRIMSON GLORY, ale kupř. také PRIMAL FEAR. Dema z roku 1996, později vydaná ve formě bonusů na reedici „The Sound of Perseverance“, jasně dokládají nový směr, který už počítal výhradně s čistým zpěvem. Progresivní evoluce deathmetalové ikony měla nabrat na obrátkách. Název DEATH se najednou stal zátěží, od které se sice bylo možno odstřihnout umělecky, ale nikoli komerčně, a to minimálně do etablování nového projektu. Po ukončení spolupráce s Roadrunner, ke které došlo za časů totálně roztříštěné a znejistělé metalové scény, bylo však možné komerční potenciál spatřovat jen v deathmetalovém originálu s velkým jménem, nikoli v originálním přístupu. Muselo to být jasné nejen obchodníkům z Nuclear Blast, ale prakticky každému, kdo se v mainstreamu metalového undergroundu pohyboval, tedy i hlavnímu hrdinovi našeho příběhu. Jako v oné pohádce s Dařbujánem; předčasné uložení smrtky k ledu by přinejmenším významně ztížilo důstojnou realizaci dalšího zásadního kroku. Výsledkem byl obchodní kompromis, který ovšem v Chuckově podání nabral podobu umělecky nekompromisního progresivního nářezu „The Sound of Perseverance“. Od něj pak již konečně vedla přímá cesta k nahrávání vytouženého debutu CONTROL DENIED. Novou evoluční fázi mohla přerušit snad už jen smrt…


Album „The Fragile Art of Existence“ nestartuje tam, kde poslední album DEATH skončilo. Přestože bylo napsáno shodným rukopisem a ve shodnou dobu, jde o odlišnou, resp. novou kapitolu. Ubylo agrese, nikoli však metalové tvrdosti. Přítomnost floridské smrtky je stále výrazně cítit. Určitý paradox spočívá v tom, že právě její pozdně progresivní dotyk ještě více humanizuje a intelektualizuje melodický power-thrash, který se zde nalézá, a zároveň mu dává žádoucí hloubku. Hned s prvními nebeskými tóny „Consumed“ se ocitáte ve světě neomezených možností, zkrátka ve světě progresivních DEATH; konkrétně někde mezi „Symbolic“ a jeho následovníkem. Nezměnil se ani přístup ke zvuku, který navzdory určité syrovosti a nezanedbatelné tvrdosti zaujme až akustickou přehledností a čistotou, prostě další z výjimečných prací producenta Jima Morisse. Dotyčný se zde po zvukové stránce snaží spojit metalovou tvrdost a pompu se sušším jazzovým vyzněním. Někdy až doomově laděná atmosféra se dá krájet, podobnost s NEVERMORE je nabíledni. Schuldiner zjevně usiloval o téměř stejný koncept, aniž by přitom sázel na prvoplánovou kytarovou tvrdost. Úkolem vokální linky už nebylo emoce pouze chrlit, resp. vyřvávat. Náležitě disponovaný zpěvák je měl za pomoci melodií a ve smrtícím kytarovém víru sám utvářet. Výsledné sdělení mělo i díky tomu vyznívat důrazněji a závažněji. Pro tento účel potřeboval opravdu výrazného až silového vokalistu. Jak sám opakoval, někde na pomezí hlasových možností R. J. Dia a Roba Halforda. Jednoduše někoho, kdo bude mít v krku jedinečné hlasivky, obalené aktivní vrstvičkou plastické trhaviny, a současně bude ochoten potit krev. Od uvedeného požadavku nemínil ustoupit. Prvním kandidátem se stal Warrel Dane, a to ačkoliv nastíněnému profilu příliš neodpovídal. K vokálním linkám modelovaným ještě v roce 1996 se totiž jeho charismatický projev hodil evidentně nejlépe. Schválně si zkuste poslechnout například „When the Link Becomes Missing“ a představte si zde jeho hlas. Ke hvězdné spolupráci bohužel nakonec nedošlo. Podle verze Danea se tak stalo z důvodů jeho vytížení v NEVEMORE. Zmařené příležitosti Warrel později velmi litoval. Osobně bych si za mikrofonem CONTROL DENIED dokázal představit i Geoffa Tatea, jakkoliv zmíněná možnost nebyla a ani nemohla být ve hře. Šanci nakonec dostal v podstatě neznámý Tim Aymar. Zpěvák, v jehož hlasivkách se nenalézá ani stopa popu, pouze obrovská síla, která musela „absolutnímu“ metalistovi Schuldinerovi učarovat. Pusťte si jakýkoliv moment na albu a vždy ji ucítíte. Tim se naprosto vcítil do původních demoverzí, které v provedení z roku 1997 začaly znít o dost řízněji, tj. zřejmě tak, jak byly zamýšleny.



Sestava CONTROL DENIED krystalizovala od roku 1996. Kromě bubeníka Richarda Christyho a kytaristy Shannona Hamma, kteří v ní figurovali zhruba od roku 1997, se nahrávání prvního alba nakonec zúčastnil i starý známý Steve DiGiorgio, jehož hra výsledný zvuk obohatila o nesmírně funkční baskytarovou ekvilibristiku. Steve v rámci svých partů neustále vyráží na odvážné výlety, z nichž se ve vhodném okamžiku vrací zpět k základnímu rytmu. Některé „last moment“ návraty napětí a dynamiku skladeb ještě umocňují. Podobně uvolněná a jedinečná je i o chlup střídmější hra pana „více je někdy více“ Christyho. Táhnou-li ti dva třeba jen chvilku za jeden provaz, namátkou tak jako ve famózní „Breaking the Broken“, můžete během poslechu prožít slušný groovy orgasmus. Co dodat ke kytarám? Na nejvyšším možném levelu hrají metal se všemi jeho ctnostmi i nectnostmi. Posluchač se stejně jako v případě „The Sound of Perseverance“ stává svědkem progrese, která lahodí uchu i duši a zároveň je příslibem progrese další. Schuldiner svou typickou kytarovou hru stále posouval a Hamm mu svými šesti sólovými zářezy skvěle sekundoval. Jakmile nastoupí kterákoliv ze sólových kytar, dějí se věci, kterým Aymar nemůže konkurovat, i kdyby se stavěl na hlavu, což lze také považovat za jediný nedostatek desky.


Není však jen zdánlivý? Kytary, resp. celá instrumentální stránka alba je prostě drtivá, vokální „pouze“ vynikající, přičemž na zpěváka se moc nejede. Sám proti čtyřem mimořádně kreativním muzikantům nemá Tim šanci, ale nikdy se nevzdává. Pokud chtěl jít Schuldiner od počátku touto cestou, tedy složit a otextovat něco, co se blíží metalové ódě na existenciální zápas normální lidské bytosti, plný společenského tlaku, odcizení, strachu, pochyb, bolesti a beznaděje, dnes a denně podstupovaný v záři věčného světélka naděje a se špetkou víry, pak se domnívám, že výsledek je stoprocentní. Bez melodického a velmi variabilního vokálu „zápasníka“ formátu Aymara by ho nikdy nedosáhl. Osud tomu chtěl, aby sám tvůrce zakrátko podstoupil jednu z jeho nejtěžších forem. Navíc tu finální. Poslech vypjaté čtvrté sloky v „Consumed“, neskutečně sladěného refrénu v trýznivé „Breaking the Broken“, kytarových jatek a mrazivého závěru v „Expect the Unexpected“, instrumentální pasáže ve „When the Link Becomes Missing“ a mnoha dalších momentů (o geniální titulce nemluvě), mě naplnil poznáním, že uvedený souboj musel vyhrát na celé čáře.


Závěrem několik poznámek. Při přípravě recenze jsem se samozřejmě seznámil i s fragmenty připravovaného druhého alba a také s vyjádřeními všech možných „pozůstalých“ ohledně možnosti jeho nahrání. Myslím si, že právní, resp. obchodní stránka věci nehrála s odstupem času zas až takovou roli a byla navíc před delší dobou vyřešena. Jestliže však skutečně neexistují demoverze s dotaženějšími vokálními a dalšími party, nedávaly by snahy o hledání a realizaci původního záměru vůbec žádný smysl. Bez urážky, tady nejsme u VOIVOD a jejich pohrobků „Katorz“ a „Infini“. Punkový přístup se zde nemůže uplatnit. Každá upřímná snaha o dokončení snad ještě mocnějšího díla, než představuje debut, by nutně narazila na absenci původní vize zesnulého (výlučného!) tvůrce a řešení ohromného množství detailů, přičemž význam každého z nich by mohl být zásadní. Nač zažívat enormní tlak a komplexy při zpětném pohledu na úroveň předchozí tvorby? Nač přistupovat k mravenčí práci předem odsouzené k pádu do kreativní pasti, v horším případě k tvorbě nějakého polovičatého zmetku? Uvažovat by bylo možné snad jen o využití nahraných – a mimochodem vynikajících – instrumentálních podkladů či nápadů v rámci nového projektu, ale proč vlastně!? Znovu se obracím k jedné, tentokrát televizní pohádce, konkrétně k povzdechnutí pronesenému hercem Jiřím Kemrem: „Pro pár špinavých zlaťáků, pro falešnou slávu...“; nebo snad z jakési piety? Nechme to být, Chuck si svou Nedokončenou zaslouží. Zdá se, že v roce 2016 nakonec všichni zainteresovaní dospěli ke shodnému závěru a prostřednictvím prohlášení správce pozůstalosti DEATH, právníka Erica Griefa, kapitolu „When Man and Machine Collide“ definitivně uzavřeli.


Věnováno Michalu Hrčkovi. V roce 1990 jsi mi pustil „Spiritual Healing“ a něco se změnilo. R.I.P.


11.08.2019Diskuse (8)Pekárek
hackl@volny.cz

 

Sagi
13.08.2019 08:55

Ještě k tomu případnému posmrtnému dotočení dvojky: fakt by záleželo, kolik už materiálu bylo zaznamenáno a kdo a s jakým přesvědčením by se vrhl na dodělání. Když zemřel Warrel Dane, vypadalo to, že Shadow work nevznikne, ti mladí brazilci si s tím dali ale neuvěřielnou práci a hle, je tu skvělá deska, žel medii opomíjená

 

Mbody
13.08.2019 06:59

Skvele napisane,v ceskej kotline aktualne nemas konkurenciu.Tesime sa na dalsie rozbory :)

 

Pekárek
12.08.2019 21:11

Díky všem za názor, event. pochvalu:). Ano, píšu většinou hutně, takže třeba i blbě:). Pokud jste vydrželi do konce, máte můj respekt:) Jsem rád, pokud si tam každý alespoň něco najde, nebo zapřemýšlí. Psát více bohužel nemohu. Takhle to je myslím i pr CD nejlepší.Další recka bude normálnější:)
P.S.Konečně jsem si také přečetl Strayovu recku na Symbolic (schválně jsem to odládal) Je moc fajn. Jsem rád, že jsme se protli. Profil tak dostal padnoucí tečku.

 

Megoš
12.08.2019 20:04

Pane Pekárek, recenze těžká, musel jsem si ji přečíst několikrát za sebou, ale jo. Díky za tu spoustu drobných informací o vzniku celého alba atd., super.
Co se týká alba: pro mě o hodně strávitelnější než Sound... a to hlavně v bubnech, ty jsou zde podle mnohem lépe zahrané. Basová linka by stála za samostatnou kapitolu, Steve je prostě bůh.

 

Sagi
12.08.2019 19:29

V mé paměti zůstal Aymarův vokál slabinou alba, působil na mně nejednoznačně, někde mezi melodikou a Chuckovým skřehotem.

 

Meres
12.08.2019 12:21

s týmto CD som sa ešte nezoznámil, ale recenzia, alebo skôr rozbor tejto nahrávky je fakt luxusný. Je potreba, aby Pekárek písal viac! :)

 

Michal Zeman
11.08.2019 19:23

Jasně!
Michal by měl radost... Díky za něj

 

J.Rose
11.08.2019 14:34

Vyčerpávající rozbor, obohacený o spoustu zajímavostí. Super čtení. Večer si to přečtu znovu a je asi jasné co mi ke čtení bude hrát :-)