Last Hardrock Outsider

OPETH - In Cauda Venenum

Jestli něco odhaluje nová deska švédských mágů, pak nejen špičkové muzikantské řemeslo a s ním související vyzrálost, ale hlavně nemalé umělecké ambice aktuální sestavy. Mikael Akerfeldt a jeho spoluhráči k nám nyní vysílají tóny přímo z lůna svého ďábelského hradu. Mnohdy vzbudí žhavé emoce, mnohdy znějí až příliš libozvučně, zvláště pak na někdejší temné těleso, od kterého by se dle někoho slušelo více strašit. Ne každý z jejich dlouholetých příznivců je dnes může okamžitě pochopit a docenit. Tohle všechno zodpoví až čas. Je to vlastně přirozené, vždyť vykázat se podobně propracovaným a nadžánrovým materiálem, kde je vybroušen k dokonalosti prakticky každý tón, muselo dát sakra fušku. Navíc odzpívat to celé kromě anglické verze rovněž ve švédské mateřštině, to všechno hovoří pro skutečnost, že se OPETH dosud nikdy na žádný vydaný album tak nesoustředili jako právě na tento. Vlastně i z tohoto pohledu však musím dodat rovněž cosi překvapivého a výše uvedeným větám bohužel  protiřečícího. Ono se totiž, i přes výše zmíněné ambice, nepodařilo po skladatelské stránce složit desku dramaturgicky stejně svěží jako v případě dvou předchozích alb – „Pale Communion“ a „Sorceress“, proč tomu tak je, se vlastně můžete dočíst níže.


O tvorbě OPETH z poslední dekády se tvrdí, že není tak progresivní jako jejich bouřlivé časy plné progresivního death metalu, ale naopak že tato vychází ze sedmdesátkového art-rocku a hardrockových klasik a že je prakticky pouze retrem, byť osobitě dělaným. Na mě působí současnost pestřeji, je v ní zachyceno širší spektrum stylů a celkově aktuální tvorba působí vyzráleji, což jde samozřejmě ruku v ruce se stárnutím a hráčskou vyspělostí hudebníků. Z čarovného alba „In Cauda Venenum“ je cítit nejen ona barvitost a propracovanost, ale rovněž i s tím související umělecká nadstavba. Svým způsobem deska připomíná magický kotlík, kde se vaří cosi neobyčejného z velkého množství hudebních ingrediencí, které pospolu buď zachutnají a nebo naopak ne. Máme zde co do činění se songy působícími nadžánrově, velký podíl zvukové složky totiž stojí na klávesách a smyčcových aranžích. V určitých momentech lze totiž tvrdit, že se „In Cauda Venenum“ dotýká až scénického pojetí rockové hudby. Možná to někoho i překvapí.



Zmíněná scéničnost nových skladeb by sama o sobě nebyla vůbec špatná. Co mně však mírně překáží, to zde tkví pouze ve skladatelské rovině, kdy bezchybnou první polovinu díla postupem času vystřídá ne až tak dominantní, za to hravě sebestředná a mírně najazzlá druhá polovina. Asi jsem od OPETH čekal větší zastoupení rockové vygradovanosti a přímočarosti, tak jako tomu bylo v prvních dvou vypuštěných skladbách „Dignity“ a „Heart In Hand“ (promiňte, budu užívat anglické názvy skladeb, neboť anglickou verzi díla jsem přijal jako tu svou), které, přes onu orchestraci a záplavu teskných kytarových tónů, dokonale reprezentují onen, na epická sedmdesátá léta vysazený směr (se vzory u celé řady rockových dinosaurů, DEEP PURPLE počínaje a třeba EMERSON LAKE AND PALMER konče). 


Předchozí deska „Sorceress“ byla zkrátka méně bezútěšná, byla písničkovější a vlastně i pro běžného metalového posluchače mnohem hitovější. Letos se na něco podobného nehraje a materiál vyznívá poněkud záhadněji. Asi jako večerní procházka středověkým městem plným klikatých, úzkých uliček, křivých domečků, úsporně osvětlených příbytků a houfů podivných postav. Nabízí se i srovnání s procházkou čarodějným lesem, který jako by vypadl z pohádek bratří Grimmů a to i se všemi bytostmi, které se zde ukrývají. Někdy je zkrátka té zdobnosti a detailů (dokonce jsem někde v oné línější fázi nahrávky zaslechl i klarinet) až moc.


Možná právě díky strukturální propracovanosti a zacílení na proměny mezi neopakujícími se částmi skladeb to celé nevyzní tak chytlavě jako u předchozích dvou řadovek, možná že právě díky tomu jsou oslabeny hlavní nosné linie většiny nových skladeb. Svým způsobem se OPETH vrací až kamsi k „Heritage“, ale výsledek prezentují v propracovanějším a dospělém módu, procítěněji ve smyslu empatie a schopnosti vystihnout náladu songu a to už při samotném nahrávání ve studiu. Je zde i mnohem větší přesah mimo rámec rocku a ehm, ...metalu, zejména druhá strana díla se jaksi rozmělňuje do podivné směsi blouznivých art-jazz-rockových či orchestrálně rockových fragmentů a je v ní velmi obtížné udržet si coby posluchač stoprocentní koncentrovanost. Tohle se týká zejména trojice songů -  „Universal Truth“, „The Garroter“„Continuum“, které na mne působí jako vzájemně se (společnou neprostupností a podobně zjemňujícím charakterem) negující částice. Zkrátka a dobře, bez těchto tří skladeb bych desce možná neváhal dát takřka plný počet. Největší hitovka desky „Heart In Hand“ však již zopakována nebude.


Velmi důležitým nástrojem jsou zde klávesy, které se v nových skladbách dostávají prakticky na level kytar. V epických rockových kusech, jako jsou právě dva na portálu youtube s předstihem vypuštěné singly, je zvuk hammondů ještě v souladu s kytarovými riffy. Jejich spojením dochází k zajímavému orchestrálnímu soundu, který budí dojem zde ojedinělé hardrockové hymničnosti. S trojkou „Next Of Kin“ dochází na určitý obrat, tedy ještě větší umocnění progresivních prvků (včetně symfonické orchestrace) a s tím související přesah atmosféry nad melodiemi. Skladba přes abstraktnější vyznění a pohádkovou pestrost patří vlastně k vrcholům desky. Hlas Mikaela Akerfeldta snad nikdy nebyl vzdálenější tvrdším metalovým směrům, zpěvák se za poslední roky opravdu znatelně posunul a už zcela rezignoval na hrubé party a deathmetalový growl. Na celé desce nic podobného prakticky není slyšet a je to tak dobře. O co mu dnes jde především, je síla prožitku a schopnost čistého zpěvu na více způsobů.



Z úplně jiného soudku než předchozí songy pochází nádherná „Lovelorn Crime“, neboť z počátku její tempo udává komorní part piána a sice v doprovodu neuvěřitelně procítěného Akerfeldtova nápěvu, který působí tak dojemně, jakoby snad šlo o nějakou národní hymnu, během které by bylo nezbytné chytnout se za srdce jako uslzený sportovec na stupních vítězů. Struktura právě této skladby však cosi vypovídá i o charakteru celého letošního alba, protože místo aby song rostl a gradoval, po srdnatých slokách prakticky přicházejí spíše melancholičtější mezihry a dojemné bridže na místo mocně vygradovaných refrénů. Přestože „Lovelorn Crime“ považuji za jednu z nejlepších skladeb na desce, jsou v ní ukryty i zcela nejpříkladnější důkazy toho, proč budu předchozí dvě řadovky OPETH hodnotit vždy o něco výše než tuto novinku. Ta nechuť k rockové přímočarosti je u OPETH letos vážně velká. Následná „Charlatan“ je vlastně jedním z nejprogresivnějších kusů celé kolekce a rovněž také nejvášnivějších. Song vypovídá hodně o současném hledání nových cest a o faktu, že OPETH se touží stále posouvat. Důkazem nemusí být zrovna ono procházení songu skrze několika neopakujících se částí, ale i jeho kouzelná jedovatost. Po několika slabších kusech, které jsem představil výše v textu, a mezi kterými se leckterý posluchač jaksi ztratí (včetně hadích klarinetích pasáží střídajících se zde s orchestrálními), dojde na velkolepé finále, které zde představuje poslední skladba „All Things Will Pass“, což je jakási všechno shrnující overtura, která zejména ve své závěrečné fázi celý velkolepý projekt vygraduje a to skrze mocné vyhrávky a líbivé vícehlasé zpěvy (ty prostupují vlastně celým albem a prosvětlují jej).


„In Cauda Venenum“ dál rozvíjí retro styl OPETH z poslední dekády a je prošpikováno znamenitě aranžovanými detaily, ať už jde o dominantnější orchestraci, rytmiku, mocichtivé klávesy, nebo skoro až gilmourovsky hladivé kytary. Akerfeldt dnes sice asi není úplně v té nejlepší skladatelské formě (uvidíme co přijde dál, sám jsem zvědav, jaký na tohle album budu mít názor s odstupem pěti let):-), ale rozhodně se nachází na vrcholu co se týče vývoje zpěvu. Je rovněž nejzapálenější do úkolu posunout hudbu OPETH mimo hlomozně metalový rámec a opatřit jí jemnější patinou. Celé album neuvěřitelně zdobí právě vícehlasy a všemožné instrumentální prvky, které bych za jiných okolností přisoudil spíše jiným hudebním stylům než metalu. Odvážná deska, která vyžaduje velkou spoustu empatie a času na vstřebání ...


16.10.2019Diskuse (31)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
21.10.2019 22:35

Chvílema si tu připadám jako Anthony Hopkins ve filmu Bounty.:-) A přitom do cholerismu a zatvrzelosti mám snad nejdál.

 

Stray
21.10.2019 19:47

Odmazal jsem ten dnešek, sice mě to přijde jako zásah do lidskosti webu, ale budiž. O death metalu jen vážně... pevně věřím, že příště beze mě. :-)

 

Alda
19.10.2019 21:59

Chlapi, tak... já jsem odkojený Radegastem, však mám Nošovice 16 km od baráku!
Ratar z čepu jsem dnes měl poprvé, a úplně v klidu, nějak extra hořký mi nepřišel... samozřejmě se snažím poznávat i jiné chutě, ale tak nějak je všechno "sladké", minulý týden Krušovice a Platan..néééé, ochucená voda :-)
Mile mě překvapilo pivo Kanec - Břeclav, doporučuji.
Pain Of Salvation jsem poslouchal kdysi, hlavně CD Remedy Lane

 

Pekárek
19.10.2019 20:53

Ja dokážu pít jen klasický ležáky, resp. dobré desítky. Ostatní mě moc opíjí. Naposled jsem si na Plzni pochutnal v jednom certifikovaným podniku v Kroměříži. Návštěvu Plzně plánuju už hodně dlouho.
Jinak Opeth, potřeboval by producenta. Slyšel jsem jen ukázky. Poslední tři alba vůbec...

 

Stray
19.10.2019 20:18

Byl jsem na Spilce dvakrát v životě, fakt, vždy jen na vánočním večírku svého tehdejšího pracoviště, jako chlap co jde na pivo, tam žádnej místňák dobrovolně nepřijde, to je prakticky jídelna pro zájezdy, navíc vcelku stranou centra.

Mě nechutnaj většinou ani IPY a APY, speciály a svrchně kvašený piva z malých pivovarů, stejně jako Radegast zanechávají totiž hnusně hořký šlem na patře a bolí po nich hlava. Jako žít v Ostravě, tak zemřu někde na ubytovně přikován v křeči k lůžku, v depresi a v horečkách.:-) Stejně když jsem o tom tak přemýšlel a poslední desetiletku prakticky často cestoval po Republice, tak jsem zjistil, že bych nemohl žít jinde než v oblasti ohraničené na západě Šumavou, na východě Vltavou, na severu Plzní a na jihu Českým Krumlovem. To je domov, co je kolem už ne.

 

Pekárek
19.10.2019 19:36

S tím Ratarem to zní fakt dobře. Ryze hořkou si dám rád. Ale Plzeňák odkojený Spilkou, třeba jako Stray, se asi nedojme:)

 

Stray
19.10.2019 19:35

Názor na diskografii OPETH je každého posluchače individuální věc. Třeba já nepobírám a ani nevlastním jejich první tři řadovky, nedokázal bych si u těch alb totiž odpočinout, zarelaxovat - tenhle typ hudby - dlouhatananánské songy, progresivní metalový charakter na bázi doom/deathu, growl, hm...trochu mě to připomíná styl, s jakým v půli devadesátých let debutovali třeba taky PAIN OF SALVATION, a tento styl nemám rád.

Říkáš RATAR? A že je to ještě hořčejší než Radegast? tak takové pivo bych nevypil, mě totiž přijde nechutně přehořčelej už ten normál Radegast. :-) Obávám se, že by mě zkameněl jazyk a na patře bych cítil těžkou pachuť právě vytěženého černého uhlí. :-) Ne, tohle ne.

 

Alda
19.10.2019 18:44

Stray-ovi: dle mě je zákrok na křečových žilách opravdu ... lehčí ... zákrok.. takže pohoda.
DEATH OK, C.D. neee... ale to už bylo psáno v diskuzích k DEATH... a nej DEATH desky jsou ty, kde je growling :-)!!!!
OPETH - můj vztah k nim je...neutrální...mám akorát CD Ghost Reveies, kde střídá oba hlasy, a je to ... slušné.. první půlka dost záživná.. pak to jde dolů.
OPETH-In Cauda Venenum = sorry, nuda... prostě OPETH nejsou má krevní skupina.
A líbí se mi, jak s Tebou buď souhlasím, anebo vůbec: = v TV sleduji pravidelně TdF... a ano.. přenos má někdy tři hodny... a pořád se tam něco děje... zatímco nový OPETH.. jsem poslouchal v autě...musel jsem to vypnout... na kole... musel jsem to vypnout, raději jsem si pustil STEEL PANTHER, což Tě jistě (ne)potěší, to má aspoň nějaký drive a nějakou dynamiku.
Psáno po požití tří čepovaných Ratarů :-)))))))))
Radegast přichází s revoluční novinkou v segmentu světlých výčepních piv pod názvem Radegast Ratar. Typickou hořkou chuť dodává této exkluzivní novince chmel Polaris, díky němuž se Radegast Ratar může pyšnit celými 50 jednotkami hořkosti. To je o 14 jednotek více než u Radegast Ryze Hořká 12 a dokonce o 20 jednotek více než u Radegast Rázná 10. Jedná se tak opravdu o pořádnou porci hořkosti pro pravé chlapy!

 

Stray
19.10.2019 10:11

Alda: Dík. Jde o vytržení podkožní křečový žíly, která se táhne od kotníku po tříslo, prej je to jedna z těch lehčích operací, zajímavý, že si to zatím vůbec nepřipouštím, jako bych si snad šel do sámošky pro jogurt.


Jasně, ohledně death metalu trochu přibarvuju, chci aby ty komenty byly aspoň trochu vtipné, už to není můj svět, ale já třeba do teď mnohem radši DEATH než CONTROL DENIED, takže asi nic nebude tak horké jak se zdá. Jen se nedokážu emočně naladit na ty, co ten styl dopodrobna sledujou a sbíraj. To ěm přijde stejný jako sledovat v televizi závody v silniční cyklistice (prakticky jim tam můžou pouštět tři hodiny minutovou smyčku kde jede peloton). :-)

 

Konnie
19.10.2019 10:07

Stray: :-)))) neboj, operuje se bez pyžama! .-)))