Last Hardrock Outsider

EXCALIBUR - Mýtus o Artušovi ve fascinujícím zpracování

Milí filmoví fandové! Pokud jste pamětníci jako já, jistě si vybavíte některé zásadní audiovizuální vrcholy z odříkaného „Západu“, které hýbaly českou společností za minulého bolševického režimu. Zrovna teď si vybavuji pět z nich. Ať to byl Spielbergův E.T. - Mimozemšťan, kdy si lidé navzájem sdělovali a doporučovali, jaký to byl „doják“ a mít figurku Ítýho, koupenou kdesi na Matějské pouti,  bylo skoro povinností každé české rodiny. Byl to britský seriál Já, Claudius, o kterém lidé na autobusových zastávkách cestou do práce vášnivě diskutovali a byli šokováni scénou, kdy Caligula požírá plod svého nenarozeného dítěte. Byl to určitě Sandokan, kdy jste viděli na ulicích měst skoro každého druhého Čecha s tričkem vousatého bojovníka, natištěném neuměle kdesi ve východních fabrikách. Patří sem určitě i Scottův Vetřelec, který provázely pověsti o tom, jak někteří diváci šokovaně odcházeli se vyzvracet před kino, když byli konfrontováni se scénou vycházení vetřelčího zárodku z břicha jedné z postav. A pak – ano – byl to Boormanův Excalibur, uváděný v roce 1981 na 70mm panoramatickém formátu, dlouhé týdny dopředu beznadějně vyprodán, o kterém se bavili i učitelé na naší Základní škole (můj osobní zážitek coby studentíka).



Excalibur…. Hodně bych se divil, kdybyste tento film dosud neviděli, nebo aspoň o něm neslyšeli a nevěděli nic o artušovském mytickém podhoubí. Pokud opravdu ne, asi jste dosud vyrůstali někde na širokých mongolských stepích, nebo byli vychováváni vlky někde hluboko v Karpatech. Excaliburu nešlo uniknout. Přesto, že filmových a seriálových adaptací artušovského mýtu je bezpočet, sám jsem jich na filmové databázi napočítal přes čtyřicet a to určitě není konečné číslo, tak právě Boormanova verze z roku 1981 nad nimi ční neochvějně, a do dnešních dnů se na tom nic nemění. Nespočívá slepě na zaprášených stránkách starých knih, není to otrocká adaptace, ale výživné vyprávění, plné vášní, páchnoucí špínou rytířů, jejich potem a krví, břinkotem železných ostře nabroušených zbraní, plná kouzel, bojů, čisté lásky a hanebné zrady. Asi nečekáte, že vám popíšu, byť i jen zhruba, děj filmu, že ne? U méně známých filmů tak v poslední době činím, ale tady myslím, že bych nosil dříví do lesa, tyhle stránky navštěvují lidé sečtělí, kterým určitě legenda o rytířích kulatého stolu není cizí. Tak si teda pojďme přiblížit pozadí vzniku filmu, které je téměř stejně zajímavé, jako film samotný.



Vraťme se do konce 60.let, kdy John Boorman, tehdy již známý tvůrce dvou chlapáckých filmů (z nichž Tarantinův milovaný Point Blank s Lee Marvinem mohu s klidem doporučit), pojal touhu natočit svou verzi legendy o králi Artušovi skrze pohled kouzelníka Merlina a se svým čerstvým scénářem navštívil pohlaváry studia United Artists. Těm se scénář líbil, překvapili ho však velkorysou nabídkou: „Co kdybyste místo toho zrežíroval Pána prstenů?“ Do té doby si na to nikdo netroufal, Tolkienova kniha byla v podstatě považována za nezfilmovatelnou, ale Boormana tahle nabídka nadchla a začal pracovat na scénáři se svým kamarádem Rospo Pallenbergem, který byl takovým jeho pracovním dvojčetem až do konce 80.let. Boorman pracoval horečně na Tolkienově adaptaci, byly zhotoveny koncepty, nákresy brnění, kulis, vybrány lokace pro natáčení, ale když představil svoji rozdělanou práci studiu, v pozici výkonného ředitele United Artists  byl již jiný člověk, který shledal nápad zfilmovat Pána prstenů za finančně příliš riskantní. Boorman totiž nenašel způsob, jak „umenšit“ rozsah knih, aby tak vznikl jeden jediný film a ne celá trilogie, což by bylo velice finančně náročné.



Přesně tak to cítil i zbytek Hollywoodu, kterému nevoněla představa svěřit velké finance nepříliš známému režisérovi a projekt tak šel ke dnu. Do té doby jsme se museli spokojit pouze s animovanou verzí Tolkienova opusu od nekonvenčního Ralpha Bakshiho, jehož pojetí mnozí zatracují a jiní na něj nedají dopustit.  Ale když renomé Boormana v průběhu 70.let vzrostlo, zkusil režisér opět nabídnout svoji verzi Artušovy legendy a studio Orion Pictures po „návnadě“ sáhlo. Ba co víc, sáhlo i po rozpracovaných konceptech k Pánu prstenů, jehož použitelné prvky využili při natáčení Excaliburu. Shodě náhod tak můžeme děkovat vlastně dvakrát – za vznik Excaliburu a pozdějšímu natočení Tolkienovy adaptace v podání šikovného Novozélanďana. Když Boorman o 20 let později viděl hotovou verzi Pána prstenů od Petera Jacksona, prohlásil něco ve smyslu, že je šťastný, že se k natočení Pána prstenů nedostal, protože teprve až nynější technologie umožňují vznik takto náročného projektu, a lépe než Jackson by to nenatočil. Dvakrát hurá pro nás!



Jak jsem již uvedl, vím zhruba o 40 filmových a televizních verzích Artušovy legendy, z nichž většina vznikla až po úspěchu Boormanova filmu začátkem 80.let. Do té doby to byly takové řídké pokusy, z nichž jeden mělo na svědomí dokonce studio Walta Disneyho. Z těch „předboormanovských“ pokusů bych chtěl zmínit dva – Lancelot od jezera od Roberta Bressona a zejména (!!!) Percival Galský (Perceval le Gallois), vizuálně velmi svébytný počin Erica Rohmera z roku 1978. Rohmer totiž celý film pojal jako raně středověké obrazy a rezignoval na jakoukoliv proporčnost. Stromy jsou placaté, vyrobené z jednoho kusu překližky a stejně vysoké jako lidé, herci stojí před hradem, který je jen o málo vyšší, při dialozích vidíme tváře herců zásadně z profilu, zatímco jejich těla jsou natočená čelně k divákovi. U nepřipraveného diváka to může vzbudit úsměv, je to nezvyklé, ale je to pozoruhodné. Když k tomu připočtu dobové písně, je výsledný dojem takřka perfektní. Ale jak je z názvů patrné, tyto a ostatní verze vždy zpracovávaly určitý fragment legendy. Boorman se jí odvážil zpracovat v celé její šíři – od „Temného věku“ vlády Uthera Pendragona až po skonání Artuše samotného. Epicky, přehledně, byť trochu zkratkovitě, v celých dvou hodinách a dvaceti minutách.



Artušova legenda je pravděpodobně nejdéle trvající mytický cyklus v anglickém jazyce. Ačkoli neexistuje žádný jasný důkaz, že Artuš někdy skutečně existoval, historici předpokládají, že mohl být vojevůdcem, kterému se podařilo spojit velkou část Británie po rozhodující bitvě nad Sasy v 5. století. Je tady hodně „kdyby“, nicméně to během staletí nebránilo, aby si lidé z generace na generace předávali zkazku o rytířích kulatého stolu, o moudrém panovníkovi a jeho mocném meči Excalibur. Příběh Artuše samozřejmě zaznamenávaly i kroniky klášterních pisálků. Poprvé ve Walesu kolem 10. – 11. století, kdy Geoffrey Monmouth ve své knize Historia Regum Briattaniae (Dějiny britských králů, 1136) vytvořil podle vyprávění prostých lidí fantazijní popis panování Artuše. Zde je již přítomná čarodějka Morgana, nevlastní Artušova sestra (ve filmu v podání Helen Mirren) a její bastard Mordred, který na konci propíchne Artuše, Excalibur je zde pojmenován jako Caliburnus a v příběhu se nevyskytují žádná kouzla a magie, byť Geoffrey jako první do příběhu uvedl i samotného Merlina, coby jakéhosi alchymistu a kořenáře. O 40 let později jistý Chretien de Troyes ve svých svazcích představil rytíře Lancelota, Percivala a Svatý grál, jež je ústředním prvkem poslední třetiny filmu. Trvalo dalších zhruba sto let, než francouzský básník Robert de Boron představil romantický koncept meče v kameni. Ale byl to až Thomas Malory, jehož román Artušova smrt (Le Morte dArthur) z roku 1485 spojil Artušovy legendy do jednoho souvisejícího celku, jak je známe dnes a ze kterých filmaři čerpali. Právě i Boorman, jehož scénář se přímo opírá o Maloryho román.



Boormanův přístup k látce je dvojí – silně tradiční a svým způsobem moderní. Např. skrze scénu souboje Lancelota s Artušem ukazuje na tehdy tradiční pojetí společnosti, jež byla hnána ideály rytířství. Ano, ty krásné ideály oddanosti a čestnosti, nad kterými by tlouklo vzrušením srdéčko i Mirka Dušína a tady to není jiné. Postavy, zejména Lancelot samotný, zde pronášejí vzletné proslovy o cti, že by z toho s prominutím jeden – slovy Amadea Mozarta – sral mramor, ale to není výtka, je hezké něčemu takovému uvěřit a podlehnout, když podobný pocit pro čest a spravedlnost tak v dnešní společnosti citelně chybí. Moderní přístup pak Boorman ukazuje zejména skrze postavu Merlina a jeho představitele Nicola Williamsona. Jeho Merlin otřásá nějakým blbým klišé zobrazení čaroděje coby postavy ve špičatém klobouku a dlouhém bílém vousu. Pohybuje se mezi jakousi komickou uštěpačností a usedlou moudrostí. V jeho a Boormanově pojetí čaroděj není ani tak mocná persona (i když pár vychytaných triků tady předvede), ale spíše takový stárnoucí sarkastický glosátor, který si uvědomuje, že nadcházející čas je pomíjivý a jeho už nebude třeba, ani jeho kouzel. Viz krásný dialog s Artušem – „Mé dny jsou sečteny. Bohové minulosti jsou navždy pryč. Tohle je doba člověka. Je to tvoje doba, Artuši. Jsou i jiné světy. A tento už není pro mě.“. Boorman zde jasně naznačuje, i skrze posvátný Svatý grál, který má křesťanskou symboliku, že za Artuše již končí romantická doba pohanských lesních bůžků a čarodějů s hadem na ramenou, ale přichází velký zlom ve společnosti – křesťanství už pomalu klepe na dveře. Zatímco ostatní postavy v příběhu jsou možná až příliš černobílé, Merlin a Morgana takové nejsou, procházejí nějakým složitým vývojem a pozorovat hlavně Merlina je divácký požitek. Zejména když roztáhne ruce a přivolává „dračí dech“ se slovy Anal nathrach, orth’ bháis’s bethad, do chél dénm“. Jeho kouzlo má i anglický ekvivalent, který překládat nebudu, protože v originálním jazyce má krásný básnický nádech„Serpents breath, charm of death and life, thy omen of making.“. Že potom následuje legendární soulož v brnění, to asi každý z vás ví :o)



Ale i kdyby vás myšlenky o rytířské cti a křesťanského uzurpátorství nezajímaly, jsou tu pořád krásné obrazy kameramana Alexe Thomsona, ze kterých nespustíte oči. Film je plný vášnivých barev, vše je natočeno ve svěží, pestré irské krajině, kde se střídají hluboké lesy a holé pláně. Kde je plno mimořádných obrazů rytířů ve zbitém zlatém pancíři, kde za cvalu rytířských koní padají jabloňové květy na zem a kde jedna bitva proti nádhernému rudému západu slunce střídá jinou, třeba při obléhání hradu, nebo v noci, jen za světla pochodní. Po právu byl Thomson za svoji práci nominován na Oscara. Vše pak perfektně dokresluje padnoucí hudba  - tu od zkušeného Trevora  Jonese si asi těžko zapamatujete, ale ty hudební pasáže od Richarda Wagnera a jeho motivy z oper Tristan a Isolda, Parsifal a Zlato Rýna, ty tu sednou jak prdel na nočník. Emocionální scény dokáže Wagnerova hudba DOKONALE uvozovat, to ví i Lars von Trier, kdy v jeho Melancholii doprovází Wagnerova hudba úvodní vizuální obžerství a vlastně celý film. A věděl to dobře i Boorman. A když v závěru při jízdě Artuše vstříc boji s bastardem Mordredem zní Carmina Burana od Carla Orffa, leze vám mráz po zádech. Za zmínku stojí i krásná angličtina tehdejší britské herecké špičky (s dabingem se VŮBEC, ale vůbec neobtěžujte, kazí to zážitek) a hvězd let následujících. Vedle již zmíněné Helen Mirren tu figurují hlavně pozdější jistota vedlejších rolí  Gabriel Byrne, dále startrekovský „kapitán Picard“ Patrick Stewart, nebo všemi milovaný „Oskar Schindler“ a hvězda generických akčních filmů Liam Neeson v jeho rozkošné roličce vzpurného rytíře Gawaina, který obviní královnu z cizoložství a vyzve Lancelota na souboj (byl to jeho první filmový štěk v kariéře).



Tak co napsat závěrem? Má smysl tuhle nádhernou pohádku pro dospělé vůbec doporučovat, když jste jí stejně všichni viděli? Tak snad jen upozorním na jeden vtipný moment. Jsem prostě zlomyslný rarach, tak to je a snažím se na každé věci najít nějaké šprťouchle, něco co vyloudí úsměv na rtu. Takže tady to máte – zkuste si zhruba ve 37. minutě stopáže rozkrokovat obraz a na několik sekund tam uvidíte komparzistu, jak po hradbě běží v brnění a popotahuje přitom z cigára :o) To víte, čekání na správný záběr je ze strany chudáků komparzistů nekonečné, proč si to nějak nezpříjemnit, že ano? :o)


Filmu zdar a za týden zase nashle.


Hodnocení: 100%



06.02.2019Diskuse (26)Lima
fulci@seznam.cz

 

Valič
09.02.2019 16:45

DarthArt: Já sice nepatřím k nějakým velkým fanouškům divadla Sklep, ale některé jejich scénky mě celkem pobavily:

https://www.youtube.com/watch?v=rrukx10KjII

...prince jsem nesehnal, tak místo něj přijel kapitán Morgan. :-)

 

DarthArt
09.02.2019 15:37

Si to přesně dovedu představit - tě tím svým přesvědčivým překotným způsobem namotivuje jít to zapnout, že se to zlepší, a on místo toho se znovu objeví Merlin s plechovou hlavou a zdrogovaným pohledem jak beze smyslu vykříkuje: "dračí dech - budoucnost nevidíš - vepsána je, vepsána - zkoumej, hledej - nedívej se na mě, já nic nevidím - chce se mi spát, už tisíc let". A v průběhu třetí hodiny filmu si říkáš: "Proč jsem to, já debil, dávno nevypnul?" To dobře znám, ale "Excalibur" mi naopak ohromně sedne.

 

Stray
09.02.2019 13:17

DarthArt: A přesně jako ty u Sklepáků si já připadám u tohohle filmu, tedy jako kdyby mě 20 cm širokej mozek někdo cpal do 8 cm široký plechovky. Plno zpitoměle významných pohledů a proslovů na téma časů co přijdou, válek, míru, přátelství, hrdinství, oddanosti i dračího nebezpečenství. Zvěrstvo, pánové, zvěrstvo! Kdyby mě Lima během telefonátu (ano, nejsem velkej kecal do telefonu, ale od doby co tyhle stránky mají tým, tak velice rád rozmlouvám s jednotlivými hráči) nevrátil naléhavě k dosledování díla, tak bych na to neměl sílu. :-)

 

Valič
09.02.2019 12:55

Já jsem Excalibur viděl až někdy během devadesátých let a přiznám se, že mě tenkrát zase až tak moc nenadchl a to jsem měl jinak kvalitní historické, dobrodružné nebo fantasy filmy celkem rád. Možná bych ho měl teď po letech zkusit ještě jednou, třeba bych ho dnes hodnotil pozitivněji (nebo by mi naopak taky připadal jako "debilita", čert ví). :-)

 

DarthArt
09.02.2019 10:01

Spíš člověku sedne nebo nesedne atmosféra toho či onoho filmu ... většina lidí okolo mě třeba miluje divadlo Sklep, a já to nejsem schopen sledovat dýl než pět vteřin - mám z toho pocit jako by mi někdo omotal kolem hlavy igelitku, mlátil mě štachldrátem přes chodidla a řval na mě, že jsem podřadná, omylem narozená nula. :) Opravdu hrozný!

 

Stray
09.02.2019 00:00

Tak jsem se nakonec kousnul a dojel jsem to slavné dílo :-), zrovna to skončilo. První půlhodina je opravdu příšerná, pak se to trochu zvedne, když na rytířském příběhu dedukuji alegorii koloběhu života. To teatrální patetický pojetí mě nadšením nenaplňuje, navíc vyobrazené nástrahy postupujícího života, slavné dny, léčky, zrady, nenaplnění i hořké konce na mě působí depresivně. O tom, kdy se co posralo, že se člověk ocitl tam kde je, já tedy vůbec nesmím přemýšlet, to bych se z toho musel zbláznit, to je mnohem snažší rovnou všechny hodit do jednoho vlčího pytle a mít za sráče, co po mě jdou. :-)

 

DarthArt
08.02.2019 22:28

Tak to je chyba někde v připojení - Excalibur je kult! Naprostý!

 

Stray
08.02.2019 20:20

Film Excalibur jsem musel zhruba po dvaceti minutách vypnout, strohý a patetický žvásty těch postav mě přiváděly k šílenství. Působí to na mě jako debilita, sorry. Už vím, proč jsem ten film do teď neviděl.

 

Japko
08.02.2019 05:42

Nesečtělý ignorant z pošty v Jablonci glosuje: toto dílko mám rád. Je fajn, že jsi o tom napsal. Upřímně - tolik filmových vazeb jsem si neuměl ani představit. Klobouk dolů.

 

Pekárek
07.02.2019 12:00

Jj, to je pecka:)