ČETA - Sžíravá introspekce v bouři vietnamské války

Prozradil ho lesk v očích a ten všeříkající pohled, který během několika vteřin udělal v nastalém okamžiku jasno. Ústí nenasytné hlavně si vybíralo místo na jeho těle, ale on nespouštěl oči z té upřeně hledící tváře. Děsivé tváře zbrázděné nemilosrdnými doteky války. Byli tam jen oni dva, stojící proti sobě, obklopeni divokou přírodou a vzdálenými výkřiky štěkajících zbraní. V momentě, kdy si uvědomil neodvratný konec, odumřel jeho vlastní úsměv a náhle byl opět tím malým chlapcem, co se po ulicích amerického zapadákova prohání s partou na kolech. Prožil znovu svou první lásku i útrapy školních let. První auto, první bouračka. První pivo a nepříjemná paní kocovina. Lékařská vstupní prohlídka, výcvikový tábor, Vietnam, džungle a chladný pohled jeho bratra ve zbrani, co nyní stiskl spoušť. Úderník splní povel a útočná puška M-16 vyšle pozdrav smrti. Kořist padá k zemi a bezcitný predátor opouští místo činu.

Bolest v obrazech

Válka ve Vietnamu je jedním z nejznámějších vojenských konfliktů novodobých dějin. Varovné signály budoucí bouře s sebou přinesl Ho Či Min už v roce 1945, kdy se v zemi draků ujal prezidentské funkce. V dlouhém, táhnoucím se konfliktu sehrálo později svou nezanedbatelnou úlohu angažování armády Spojených států amerických. Klíčové bylo v tomto ohledu devítileté období mezi léty 1964 – 1973. Období, které se navždy vepsalo do dějin, vědomí a srdcí miliónů lidí. Byla to válka, co podkopala základy neochvějné hrdosti Američanů a stala se jejich největším traumatem 20. století. Nejen vojensky a politicky, ale také morálně a lidsky. Je samozřejmé, že tato historicky významná událost zanechala nesmazatelnou stopu i v tváři popkultury. Potřebu se vyjádřit a reagovat cítilo či stále cítí nepřeberné množství hudebníků, spisovatelů, politiků a pochopitelně i filmařů. A právě poslední jmenované odvětví nás bude zajímat.

Je přirozené, že drtivá většina filmové produkce zabývající se válkou ve Vietnamu pochází právě z USA, přičemž se některá konkrétní díla a jejich tvůrci dokázali zapsat nesmazatelným písmem do zlatého fondu kinematografie. Prvním opravdu významným příspěvkem byl Lovec jelenů (1978) od Michaela Cimina. Intenzivní drama vypovídající o trvalých šrámech na duši, které na lidech extrémní prostředí bojiště může zanechat. Bizarní plavba proti proudu řeky Mekong až k samotným branám šílenství, to je Apokalypsa (1979) Francise Forda Coppoly. Za zmínku stojí jistě i akční klasika Rambo (1980) se stejnojmenným hlavním hrdinou. Sylvester Stallone tímto snímkem přivedl k životu své druhé, slavné alter ego. Málomluvný veterán se zjizvenou duší byl natolik populární, že Sylvestra věrně doprovází do dnešních dnů. Zapomenout se nedá ani na Olověnou vestu (1987). Předposlední režijní počin geniálního vizionáře Stanleyho Kubricka se dá s chirurgickou přesností rozdělit na dvě poloviny, kde každá dýchá jinou atmosférou a rozdílným tempem narace. Pokračovat by jsme mohli opravdu dlouho, neboť i devadesátá léta mají ve svém zásobníku několik cenných příspěvků na dané téma.

Své filmové putování tentokrát zastavíme v roce 1986 a zaměříme se na film Četa. Jeho tvůrce, věčný provokatér a dráždič amerického svědomí Oliver Stone se totiž od drtivé většiny jiných, mnou jmenovaných filmařů v jedné podstatné věci odlišuje. Válečné peklo si zažil na vlastní kůži. A to teď nemluvím o čištění latrín za jídelnou na periferii výcvikového tábora, ale opravdové bojové střety v hlubinách vietnamské džungle. Všechny své neradostné zážitky z Vietnamu se Stone pokusil vtěsnat do zmiňovaného snímku a celek podtrhnul osobitým umem režijního řemesla. Výsledkem je cenami ověnčené dílo a klasický zástupce válečného filmu, byť se tehdy premiéra neobešla bez menší kontroverze. Ostatně i to je jeden ze specifických rysů v tvorbě tohoto režiséra. Jeho filmy obecenstvo, a společnost obecně, vždy spíše rozdělovaly a jitřily vášnivé emoce. Je snímek J.F.K. (1991) paranoidní a historii překrucující dílo, nebo jím režisér pouze pootevřel dlouho zavřené dveře? Jsou Takoví normální zabijáci (1994) chytrou provokativní satirou, nebo jde o nebezpečný film, mající devastující účinky na psychiku mládeže?

Protichůdné reakce vždy vyvolávala i samotná osobnost režiséra, který má v oblibě svými politickými postoji a palčivými názory přilévat olej do ohně, což však nikdy nedělal pro laciné získávání pozornosti, ale především ze svého vlastního přesvědčení. Vleklé strasti s drogovou závislostí, veřejné kritizování americké zahraniční politiky a rýpání se v citlivých záležitostech. Ano, Oliver Stone si označení kontroverzního člověka jistě zaslouží. Pro jedny horlivý pochlebovač současných diktátorských entit a pro druhé především politicky nekorektní režisér, hrdě stojící za svými filmy. Osobně ho vnímám jako umělce, který se vehementně vyhýbá zavedeným hollywoodským postupům. Umělce, co ke svým dílům přistupuje po svém, bez bázně a hany z budoucích reakcí a finančních zisků. Pojďme si tedy Olivera Stonea a jeho stěžejní filmový opus trochu blíže představit.

Zlatá klec

William Oliver Stone se narodil 15. září 1946 v New Yorku. Celé dětství a dospívání strávil na Manhattanu a později ve Stamfordu v Connecticutu. Jeho matka Jacqueline Goddet pocházela z Francie a otec Louis Stone se s ní seznámil během druhé světové války, kdy se na straně spojenců prodíral nacisty zamořenou Evropou. Malý Oliver v dětství rozhodně nestrádal, neb jeho otec coby úspěšný burzovní makléř a ekonom rodinu štědře dotoval. Oliver, vyrůstající v přepychu už od dětství, velice rád četl, a to literaturu všeho druhu. Měl rád příběhy, psal neustále nějaké povídky a vášnivá četba jakoby prorokovala jeho budoucí cestu úspěšného scénáristy. Coby mladý student navštěvoval nejprve elitní Trinity School v New Yorku a později na přání rodičů přesedlal na přípravnou akademii Hill School v Pensylvánii. Stone trávil pravidelně a velice rád část letních prázdnin ve Francii, se svými prarodiči z matčiny strany, díky čemuž umí dodnes bezvadně francouzsky.

Idylu bezstarostného života utnul velice nečekaný rozvod jeho rodičů v době, kdy mu bylo téměř patnáct let. Jako jedináček nesl tuto nepříjemnou nástrahu osudu velice těžce a vztahy mezi ním a oběma rodiči záhy ochladly. Možná i díky tomu jsou problémové rodinné vztahy součástí některých jeho filmů. Po dokončení studií na Hill School si troufl na slavnou Univerzitu Yale, kde však vydržel pouhých šest měsíců a poté vypadl. Důvod? Náročné studijní martyrium a jeho neutuchající zájem o literaturu a psaní povídek se jaksi neslučovalo. Navíc se psal rok 1965 a osmnáctiletý Stone stále častěji upínal zrak k daleké Asii. Jeho dobrodružná duše chtěla víc. Jako dobrovolník vyučoval v Saigonu šest měsíců studenty středních škol angličtinu na Free Pacific Institute v jižním Vietnamu.

Poté chvíli pracoval na palubě velké obchodní lodi, se kterou absolvoval i plavbu přes Tichý oceán. Staral se především o úklid paluby a zastával pomocné práce v kuchyni. V této době si hlavně třídil myšlenky a přemýšlel o budoucím životě. Sám, daleko od všech a hlavně od rodičů. Po návratu zkusil opět štěstí na Yale a vypadl podruhé. I přes jeho vysokou míru inteligence a vrozený smysl pro povinnost se nedokázal plně odevzdat náročnému studiu a nevěděl, jakým směrem se má dále vydat. To už se ale pomalu blížil rok 1967 a Stonem stále silněji zmítal znepokojivý vývoj událostí ve Vietnamu, kde už tou dobou operovalo více jak tři sta tisíc vojáků USA. Jeho přesvědčení a míra patriotismu dosáhly vrcholu a Oliver v dubnu roku 1967 vstoupil do služeb armády, splnit svou občanskou povinnost. Bojovat za zájmy své země ve válce, o které nevěděl vůbec nic.

Hrůzy zeleného pekla

Po pětiměsíčním drilu v prostorách výcvikového tábora stanul Stone 16. září 1967 na horké vietnamské půdě a započal svou sedmiměsíční službu vlasti. První týdny strávil u pěšího pluku, 25. pěší divize a později byl převelen k 1. jezdecké divizi, kde se účastnil dlouhých průzkumných hlídek na velké vzdálenosti. Oliver Stone ze svého přesvědčení o konání správné věci velice brzy vystřízlivěl. Účastnil se otevřených bojových střetů i nekonečných pochodů divokou džunglí. Viděl umírat své bratry ve zbrani, utrpení civilního obyvatelstva, pochopil nesmyslnost celé válečné mašinérie a pocítil na vlastní kůži, co je to dotek smrti. Bojovníky Vietkongu byl dvakrát zraněn v akci, přičemž vážné zranění v podobě průstřelu krku se mu málem stalo osudným.

Frustrace, zmar, děsivé výjevy, ale i noční můry plné vybuchujících nášlapných min pod vahou armádní obuvi se mu navždy vpálily do hlubin mozkových závitů. Neutuchající řež, stesk po domově a opakující se dlouhé pochody, kdy se každý krok mohl rovnat smrti, ho doháněly k samotným hranicím psychického kolapsu. Poprvé se tu také dostal k drogám, ve kterých hledal alespoň chvilkový únik z reality a rozhodně nebyl jediný. Drogy v jeho životě sehrají ještě zásadní roli a budou ho s přestávkami pronásledovat po celý život. Vietnam v něm také zanechal prvotní zárodky antipatií vůči establishmentu a silně ovlivnil jeho budoucí politické myšlení. Současné označování Olivera Stona za krajního levičáka je dle mého názoru trochu nepřesné a řekněme, že výraz antiamerikanista vystihuje nedílnou součást jeho osobnosti daleko lépe.

Pomalý start

Po návratu do vlasti se okamžitě vrhnul na studium filmové teorie a definitivně tak rozhodl o své budoucnosti. Konkrétně se zapsal na prestižní Univerzitu v New Yorku. Za zmínku jistě stojí, že dnes uznávaný režisér Martin Scorsese byl jedením z jeho prvních profesorů a měl na něj nemalý vliv. Svůj pobyt na univerzitě dokončil s bakalářským titulem v kapse. Stone uměl skvěle psát a byl si toho vědom, zajímal se však i o filmovou režii, se kterou měl doposud pouze teoretické zkušenosti. Pochopitelně, že jako začínající umělec cítil potřebu vyjádřit svůj postoj k dlouhé a nesmyslné válce, do níž se nechala vtáhnout jeho zem i on samotný. Zatím byl ovšem pan nikdo a vzletné, ambiciózní plány mohl spřádat pouze ve své hlavě. První vlaštovkou byl jeho krátkometrážní film Last Year in Viet Nam (1971). Slušný pokus, potvrzení dřímajícího potenciálu a předzvěst budoucích věcí.

Následovalo několik let temna, kdy si Stone psal víceméně do šuplíku a živil se vším, co mu osud přihrál do cesty. Taxikář, prodavač či poštovní poslíček. V roce 1973 od něj malá koprodukční společnost koupila jeden scénář a následně mu nabídla i režii. Výsledkem byl dnes polozapomenutý a veskrze průměrný horor Seizure (1974). Poté se Stone utápěl v deziluzi, vykonával podřadné zaměstnání, které z duše nenáviděl, a propadal frustraci. Se svou první ženou Najwou Sarkis se v roce 1977 rozvedl. Krach manželství se dá přičíst jeho tehdejší výbušné povaze, neuspořádanému životnímu stylu a také občasným drogovým záletům. V tomto nejistém období dokončil i velice osobní scénář s pracovním názvem Četa. Do něj promítl všechny své válečné zážitky a pocity hořkosti, jež ho v sedmdesátých letech provázely.

Bohužel o scénář, do kterého vkládal Stone velké naděje, nejevil nikdo zájem. Ty důvody byly především tři. Lovec jelenů, Apokalypsa a Návrat domů (1978). Filmová studia se doslova topila v záplavě témat zpracovávajících válku ve Vietnamu a mladý tvůrce se o slovo hlásil v nesprávnou dobu. Svůj scénář si tedy zatím nechával pro sebe a neustálé jej piloval. Roku 1977 vyšla kniha s názvem Půlnoční expres, ve které spisovatel Billy Hayes popisuje své neuvěřitelné zážitky z tureckého vězení, do něhož se dostal za pašování drog. O částečně autobiografický román projevil zájem nedlouho po jeho vydání Hollywood. Post režiséra získal tehdy ještě ne moc známý Brit Alan Parker a o adaptaci scénáře se měl postarat Oliver Stone. První velký úspěch byl téměř na dosah.

Jednou nahoře a podruhé dole

Film Půlnoční expres (1978) zapůsobil a strhnul k sobě pozornost. Pro Olivera Stona to byl Oscar za nejlepší adaptovaný scénář a pro Alana Parkera zajištění raketového startu kariéry. Vůbec poprvé se také na hlavu scénáristy snesla ostřejší kritika. Stone některé pasáže obsažené v knize tak trochu přibarvil a vyšrouboval na maximum, což se příliš nelíbilo zastupitelům turecké vlády. Film byl obviněn z hanobení tureckého lidu a do roku 1992 se v zemi nesměl promítat. Sám autor knihy Billy Hayes se snažil nastalý mezinárodní skandál zmírnit a reagoval slovy: „Tou knihou jsem nechtěl říct, aby jste nechodili do Turecka, ale aby jste nebyli stejní idioti jako já a nepašovali drogy.“ Oliver Stone přispěchal s dodatečnou omluvou, ale valivý tok dějin se již nedal zastavit.

S ukořistěným Oscarem nabylo jméno mladého filmaře na váze a jeho mnohaleté úsilí začalo konečně nést plody ovoce. V první pětiletce osmdesátých let ho čekal jeden režijní počin a dvě významné scenáristické zakázky. Vkročení do nové dekády se bohužel pro Stona neslo ve znamení těžkého průměru, neboť horor Ruka (1981) byl v jádru všelijaký, jen ne dobrý. Tímto kouskem snaživý filmař díru do světa rozhodně neudělal, byť si k němu napsal i scénář. Nečekaný režijní nezdar, finanční debakl a pocit zklamání se Stone rozhodl vyřešit za pomoci kokainu, který si ho pomalu omotával okolo prstu. Jeho raná kariéra připomínala jízdu na horské dráze a po každém dosaženém vrcholu následoval sešup dolů. Tou dobou se na obzoru objevil kultovní italsko-americký producent Dino De Laurentiis a Oliver Stone získal zakázku na sepsání scénáře pro chystaný fantasy projekt. Šlo opět o adaptaci, tentokrát na motivy povídek slavného amerického spisovatele Roberta E. Howarda. Výsledkem byl legendární film Barbar Conan (1982).

Následovala úspěšná spolupráce s režisérem Brianem De Palmou, na konci které stál dnes už kultovní nářez Zjizvená tvář (1983). Je celkem paradox, že příběh pojednávající o vzestupu a pádu drogového barona napsal Stone během svého vlastního boje s návykovými látkami. Z obou žánrově rozdílných filmů se staly hity a dnes jde o výstavní zboží kinematografie osmdesátých let. Po celou dobu se Stone snažil udat a zafinancovat i svůj srdeční scénář. Díky dvojitému úspěchu a neustálému pohybu na filmové půdě si získal nejednu cennou známost, leč bohužel, Četa zůstávala stále bez povšimnutí. Karta se začala trochu obracet během prací na snímku Rok draka (1985) režiséra Michaela Cimina. Stone napsal scénář za menší honorář než obvykle a doufal, že Cimina přesvědčí ke spolupráci na svém vysněném válečném projektu. Jenže tu byl opět problém.

Michael Cimino na začátku kariéry vzplanul jako zářící pochodeň a film Lovec jelenů (1978) ho katapultoval ke hvězdám. Ovšem v osmdesátých letech na svých zádech nesl tíhu jednoho z největších finančních propadáků všech dob, Nebeská brána (1980). Ona příslovečná pochodeň tak rázem zhasla jako sirka uprostřed deštivého lijáku. Cimino o realizaci Čety projevil zájem a distribuci byl ochoten zajistit již zmiňovaný Dino De Laurentiis, horší to ovšem bylo s financováním. Rok draka si nebyl schopen vydělat ani na náklady a jméno kdysi slavného režiséra přestávalo přitahovat pozornost producentů. Nekompromisní mašinérie Hollywoodu z Michaela Cimina učinila muže jednoho filmu a Oliver Stone se začal smiřovat s možností, že snímek Četa patrně nikdy nevznikne. Světlo na konci tunelu bylo ovšem blíže, než si myslel.

Spása na obzoru

De Laurentiis začal shánět vhodnou osobu, která by Četu zafinancovala a Oliver Stone zatím odcestoval na Filipíny, kde si dopředu vybíral vhodné lokace pro potřeby budoucího filmování. Hodlal také co nejrychleji natočit i nízkorozpočtový snímek Salvador (1986) vypovídající o občanské válce v maličké středoamerické zemi EL Salvador. Šlo o další projekt, jenž měl zoufalému režisérovi zajistit finanční zisk, který by vzápětí vložil do Čety. Samozřejmě se věci zkomplikovaly. Salvador měl problém s rozpočtem a uprostřed natáčení jednoduše došly prachy. Stone si vzal hypotéku, aby byl vůbec schopen film dokončit. Náhle však přišla spása v podobě muže jménem John Daly. Člověka z produkční společnosti Hemdale Film Corporation. Dino De Laurentiis dodržel slovo a našel toho pravého. Daly si scénář Čety zamiloval a ne jen to. Automaticky přispěl finanční injekcí a projekt Salvador zachránil. I s osobním vkladem režiséra tak snímek vznikal za necelých pět milionů dolarů.

Ač na Salvador pěla kritika většinou chválu, po komerční stránce nešlo o žádnou slávu. Tento fakt však snímku ani v nejmenším neubírá na kvalitě a nadčasovosti. James Woods v roli špičkového novináře uprostřed válkou zmítané země opravdu září a Oliver Stone předvádí jistou režijní ruku. John Daly se finančním neúspěchem rozhodně nenechal odradit a do Čety jeho společnost nasypala šest milionů dolarů. Projekt dostal konečně zelenou. Režisér měl během předprodukce hlavní slovo ve výběru herců a už od začátku mu bylo jasné, že autenticita bude stěžejním bodem filmu. Potřeboval tak herce, co zvládnou drsné podmínky v divoké přírodě a ostrý vojenský výcvik. O hlavní roli zelenáče Chrise Taylora projevil zájem Johnny Depp. Režisér si ale pro své alter ego představoval někoho trošku staršího a Depp ve filmu získal podstatně menší roli. Finální volba nakonec padla na Charlieho Sheena, potomka slavného herce Martina Sheena. Morálně založeného seržanta Elliase ve filmu ztvárnil Willem Dafoe a seržanta Barnese, z něhož válka učinila monstrum, připadla Tomu Berengerovi. Nastal čas přemístit se na Filipíny.

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti

Oliver Stone byl ve skvělé kondici a své temné démony držel pevně pod zámkem. Konečně se mu plnil sen, doslova vydupaný ze země. Politické otřesy ve Filipínách sice oddálily cvaknutí první klapky, ale nešlo o nic dramatického. Natáčení započalo začátkem února 1986, trvalo celkem padesát čtyři dnů a filmovalo se výhradně na ostrově Luzon. Ihned po příjezdu nechal Stone podrobit téměř celé herecké osazenstvo třítýdennímu vojenskému výcviku pod vedením instruktora, jímž byl veterán z vietnamské války jménem Dale Dye. Ten si ve filmu střihnul i menší roli kapitána Harrise. Dye se s výcvikem opravdu nepáral. Nutil herce absolvovat mnohakilometrové noční pochody džunglí, střílel jim nad hlavami slepými náboji kdykoliv usnuli a citelně jim redukoval zásoby jídla. Výjimkou nebyly ani fingované noční přepady, kdy kolem tábora začala explodovat filmová pyrotechnika doprovázená hlasitou střelbou. Ke konci výcviku uměli herci kopat zákopy, perfektně ovládat zbraně a citelně se zvedla jejich fyzická výkonnost. Navíc je společný intenzivní zážitek stmelil a upevnil vzájemné vztahy.

Armádní techniku a vybavení zajistila filipínská armáda, protože americké straně ve scénáři vadily některé citlivější pasáže, které Oliver Stone pochopitelně odmítal změnit. Bojovníky Vietkongu hráli skuteční vietnamští uprchlíci, jež na Filipínách našli své útočiště a nový domov. Režisér měl po svém boku vskutku výborného a dodnes vyhledávaného kameramana Roberta Richardsona. Současný držitel tří Oscarů s pomocí Olivera Stonea nastartoval svou kariéru a jeho bravurní obrazovou práci můžeme krom Čety obdivovat ve filmech jako: Pár správných chlapů (1992), Casino (1995) nebo Tenkrát v Hollywoodu (2019). Richardsonův cit pro propracované záběry a brilantní užití zpomalovaček režisér využil do posledního filmového okénka. Především díky precizní kamerové práci jsou bojové scény v Četě tak přehledné a působí celistvým dojmem. Popisovat a chválit naprosto famózně nasnímanou pasáž, v níž umírá jedna z hlavních postav, by bylo nošením dříví do lesa. Ikonická, emočně vypjatá scéna, zakončená odevzdaným gestem v podobě rukou vztyčených k nebi, patří mezi nejsilnější okamžiky filmových dějin.

Pro režiséra šlo o nesmírně citlivé natáčení, plné vracejících se vzpomínek. Jeho touha po bezchybné řemeslné dokonalosti tak byla opravdu vysoká. Na place si nebral servítky a z herců doloval maximální výkony, což bylo především pro mladé pušky, jako Charlieho Sheena či Foresta Whitakera velice náročné a stresující. Některé záběry se musely opakovat i patnáctkrát, než byl šéf spokojen. Film se natáčel celkem netradičním chronologickým postupem. Důvodem byla snaha o docílení emoční konzistence všech herců. Když tedy nějaká postava v ději zemřela, bylo to definitivní, bez jakýchkoliv pozdějších dotáček. Daný herec si zkrátka sbalil věci, opustil plac a do konce filmování už se s kolegy nesetkal. Tímto tahem se urychlil i proces postprodukce. Chronologické natáčení totiž v mnohém usnadňuje práci střihači, který nemusí jednotlivé kusy filmu sestavovat do pořadí, v jakém mají být prezentovány ve finální verzi. Střihač Claire Simpson se tak soustředil především na přesnou návaznost obrazů a gradaci vypjatých momentů. O kvalitě výsledného produktu nelze pochybovat. Film jako celek drží skvěle pohromadě a svou funkci plní na sto procent.

Válka bez patosu

Nával melancholie nás jako přílivová vlna smete už v prvních záběrech. Mladí rekruti vstupují na vietnamskou půdu. Ostré sluneční paprsky se boří do jejich těl a písek, zvířený těžkou vojenskou technikou, dráždí jejich oči. Jeden ze zelenáčů Chris Taylor po nějaké chvíli zaostří a před sebou zří vojáky, kterak z valníku sundávají těžké černé pytle, o jejichž obsahu nemá smysl polemizovat. Celou scenérii umocňuje tklivá smyčcová tryzna Adagio for Strings od skladatele Samuela Barbera. Zelená masa noviců se začne pomalu přesouvat z prostor vojenského letiště do tábora. Cestou si je dobírají mazáci a Chris se mimoděk střetne s pohledem veterána, ploužícího se kolem jako mrtvá schránka bez duše. Je umouněný, plný podlitin a v očích má vepsanou veškerou bolest světa. Jakoby tím pohledem Chrisovi předával krutou depeši o neodvratném osudu, který jej čeká.

Ani se nenadějeme a už jsme s četou na nekonečném pochodu uprostřed nehostinné džungle. Vlhkost ovzduší sto procent, nesnesitelné dusno a všudypřítomná únava. Rozpraskané puchýře na chodidlech se louhují v tělní tekutině sražené uvnitř těžké vojenské obuvi. Maskovací blůza se lepí k tělu a potem slepené prameny vlasů, skryté pod vojenskou helmou M1, připomínají kluzké hadí ocásky. Nováček Chris je na dně. Dehydratace, únava a sedřená kůže na dlaních od neustálého máchání mačetou, co si svým otupělým ostřím razí cestu skrze husté stěny zeleného pekla. Rozkládající se mrtvola příslušníka Vietkongu opřená o strom. Nasládlý pach smrti se mísí s vlhkým vzduchem. Chrisovi se motá hlava, ozvou se žaludeční křeče doprovázené zvracením. Padá vyčerpáním k zemi a v tu ránu se do jeho krku začnou pouštět krvelační mravenci. Tohle je zlý sen!

Úvodních deset minut filmu by se dalo popsat slovem prozření. Mladíček plný ideálů a odhodlání opouští ve své nažehlené zelené blůze letiště a neví, co ho čeká. První obrazy v džungli představují ostrý kontrast. Na Chrise se lepí první špinavé nánosy války doprovázené vnitřními pochybnostmi. Jednotlivé hodiny se slévají do jednoho odporného celku. Celodenní pochody, kopání zákopů, noční hlídka, tři hodiny spánku, a tak stále dokola. První otevřený střet s nepřítelem svou intenzitou připomíná brutální vytržení ze spárů letargie. Vědro ledové vody, chrstnuté do obličeje.

Oliver Stone kašle na patriotismus a klasické hrdinské archetypy. Členy čety nevykresluje jako neohrožené prince na bílém koni, nýbrž jako bandu obyčejných zmatených lidí, bojujících nejen na válečném poli, ale převážně se svými vlastními démony. Snímek zprostředkovává jedinečnou perspektivu války obecně a té vietnamské obzvlášť, především proto, že Stone sám ve Vietnamu sloužil a filmové médium používá jako prostředek k vyjádření vlastních zkušeností mladého vojína. Ve filmu je tím mladíkem právě postava Chrise Taylora. Učiněná nevinnost a naivita nacházející se mezi dvěma mlýnskými kameny.

Těmi jsou seržant Elias a seržant Barnes. Ten první si snaží zachovat jisté morální hodnoty, humanitu a skrze občasné drogové povyražení zmírňuje surovou tvář reality, překypující smrtí a bezohledným násilím. Naproti tomu Barnes už překročil Rubikon. Válka z něj učinila chladné, vypočítavé monstrum a zohyzdila jeho tělo i duši. Svým chováním si navíc vysloužil cejch jedné z největších sviní filmového plátna. Jak Chris postupuje cestou lemovanou bezútěšnými kulisami zmaru a válečného běsu, mění se střídavě i jeho náklonnost k oběma seržantům, kteří navíc svým vzájemným názorovým rozporem vtloukají klín doprostřed čety.

Psychologický rozpad uvnitř jednotky, kdy jedna polovina mužů stojí za Eliasem a druhá za Barnesem, eskaluje během přepadení malé vesnice plné civilního obyvatelstva. Chuť po pomstě za padlého bratra a nával agrese si vybírá svou daň na nevinných obětech, přičemž psychopatický Barnes je oním okem tornáda, hybnou silou, skrze níž vojáci ventilují svůj nahromadění hněv. Oliver Stone se nebojí střílet do vlastních řad, předkládá nám nekašírovanou realitu a část historie obnažené na kost. Je to obraz úpadku lidskosti, dokonalá ukázka vzteku a neomezené moci v rukou frustrovaných lidí, jimž válka otupila zdravý úsudek a smazala hranice morálních zásad.

Bojové scény jsou na svou dobu opravdu skvěle natočené a působivé. Režisér a kameraman zapojují často do akce až čtyři kamery naráz a bojiště snímají z mnoha úhlů. Patrně nejlépe je to vidět v závěrečném masakru inspirovaném skutečnou bitvou, ke které ve Vietnamu došlo. Celá scéna, odehrávající se v noci, je mistrně vygradovaná a do poslední chvíle nemůžeme tušit, zdali ji někdo z hlavních postav vůbec přežije. Z okamžiků, kdy naši hrdinové pozorují průzorem bunkru tmavou džungli před sebou a očekávají útok obrovské přesily, mívám dodnes srdce v krku. Následná frenetická řež pak zkrátka nemá chybu. Válečné inferno dosahuje vrcholu při pohledu na adrenalinem a šílenstvím omámeného Chrise, který pobíhá mezi nepřáteli, střílí na všechny strany a hystericky křičí: „Tohle je kurva krása!“

Rebel na stupni vítězů

Četa se na plátna kin dostala 19. prosince 1986 a byla to velká událost. Šlo o první válečný film produkovaný Hollywoodem, který napsal a režíroval veterán z vietnamské války. Přes deset let se Oliver Stone snažil projekt realizovat a jeho úsilí bylo konečně korunováno grandiózním úspěchem. Celosvětový výdělek okolo sto šedesáti tří milionů dolarů a čtyři ceny akademie, včetně té za nejlepší režii. Oliver Stone se stal doslova přes noc hvězdou. Film si vysloužil i uznání od vojenských špiček, především za věrohodné bojové scény a správné zacházení se zbraněmi.

Samozřejmě se ozývaly i kritické hlasy. Režisér není správný vlastenec, proč se musí vytahovat stará špína, černoši jsou ve filmu zobrazeni vesměs jako zbabělci a tak podobně. Už od počátku bylo jasné, že Oliver Stone nikdy nebude filmařem, který by šeptal, když může řvát a vždy si rád rýpne do citlivých míst. Četa byla prvním dílkem takzvané vietnamské trilogie, kterou režisér završil v první polovině devadesátých let. Jmenovitě jde ještě o snímky Narozen 4. července (1989) a Nebe a země (1993). Doporučit se dá s klidným svědomím celá trilogie.

Osobně považuji Četu za režijní vrchol Olivera Stonea a zároveň si myslím, že jde o absolutní špičku na poli válečného filmu. Jeho následující tvorba rozhodně také stojí za pozornost, ostatně pod kotel začal Stone pořádně přikládat až mnohem později. Konspirační teorie, brutální satira, dýchánky se současným prezidentem Ruska a mnohé další libůstky. Jako o člověku si o něm můžeme myslet cokoliv, ale nikdo nemůže popřít jeho nezpochybnitelný přínos světové kinematografii. Oliver Stone je totiž především pan režisér a svérázný umělec. Tak ho vidím a tak si ho chci i pamatovat!

Hodnocení: 100%

18.06.2021	Diskuse (15)	J.Rose DeathVale@seznam.cz