THE FLY - Aneb z čeho vycházel David Cronenberg

Milí filmoví fandové! Museli byste být donedávna vychováváni vlky někde v dalekém Kavkazu, nebo před pár lety spadli jako mimozemský zárodek kdesi z nebe, abyste neznali dnes již hororovou klasiku Davida Cronenberga - The Fly (Moucha) z roku 1986. Krásně morbidní příběh o rozkladu osobnosti a těla samotného, kde tehdy ještě kočka Geena Davis chodí navštěvovat svého partnera do laboratoře, kde se dějí všelijaké psí kusy. Nebo spíše muší kusy. Při jednom z experimentů v teleportačním zařízení se smíchají atomy mušího tělíčka a tělesné schránky Jeffa Goldbluma, který se poté postupně proměňuje v jakýsi hybrid člověka a mouchy. Mistr hnusu David Cronenberg, jak to umí jen on sám, to pojal ohromně morbidně vtipně, s mnoha ikonickými scénami (strhávání nehtů, přelomení kosti při soutěži v páce) a tady jasně lze prohlásit, že pokud točit remaky, tak přesně tímhle způsobem, jakým učinil slavný Kanaďan. Film, který je osobitý, stojí sám o sobě a v žádném případě nečiní ostudu kultovnímu originálu, nevykrádá ho, protože je úplně jiný, svůj. A o jakémže originálu to mluvím? O jednom z nejikoničtějších hororů, nebo spíše crossoverů mezi sci-fi dílem a klasickým hororem – The Fly režiséra Kurta Neumanna z roku 1958.

Pokud shlédnete stařičký originál až po Cronenbergově mistrovském kousku, pravděpodobně budete trochu zklamáni, protože z hlediska hororového fandy je Kanaďanův film výživnějším kouskem, plný neodolatelného hnusu a temných podtónů. Ale pro starou klasiku zase hraje skutečnost, že má – dovolím si tvrdit – promyšlenější a fikanější příběhovou strukturu. Ale pěkně popořádku.

Příběh začíná ve fabrice na výrobu elektroniky, kde jedné noci místní hlídač objeví u obřího lisu strašný nález – zohavené rozdrcené tělo, respektive jeho hlavu a ruku a od smrtícího stroje prchající mladou ženu. Tou je Helene, manželka továrníka a vědce Andreho DeLambre, která sama po telefonu zavolá svému švagrovi Francoisovi (Vincent Price!), že právě zabila jeho bratra a svého manžela.

Případu se ujímá inspektor Charas, který se při výsleších Helene marně snaží dopátrat motivu jejího hrůzného činu a co mu předcházelo, pozoruje, že Helene je překvapivě klidná, a její nálada se prudce změní, pouze pokud slyší kolem letící mouchu. Charas dochází k přesvědčení, že žena je psychicky nemocná, nechá jí hlídat zdravotní službou a mezitím se připravuje soudní rozhodnutí o jejím zatčení  a obvinění z vraždy. A Helene dojde k rozhodnutí – jedné noci při svém vyprávění vyjeví celou pravdu Charasovi a Francoisovi o svém manželovi a jeho neuvěřitelných pokusech. O tom, jak ve své sklepní laboratoři tajně skrze teleportační zařízení nechal přenášet nejprve pevné předměty, poté zvířata a nakonec sám sebe, což se – jak už známe z Cronenbergova filmu – zvrtlo v politováníhodný výsledek, eufemisticky řečeno.

Neumannův The Fly je dnes všeobecně považován za jeden z nejlepších sci-fi hororů 50.let,  a plným právem. Jednak – jak jsem již uvedl – díky fikané příběhové struktuře. První půlhodinu divák absolutně neví, na čem je, nemá se čeho chytnout. Je ta žena skutečně blázen? Proč je tak klidná, vyrovnaná a někdy zase úplně beze smyslů? Co se to k čertu děje? Pak se to, díky flashbacku a Helenině vyprávění začne vysvětlovat, dojde během něho k jednomu velkému zvratu, ale to ještě není všechno. Ten film má totiž vlastně dva konce, dvě vyvrcholení. Člověk by si řekl, hrůzným zabitím v kovovém lisu příběh končí, ale kdepak. Neumann a scenárista Clavell mají v rukávu ještě jedno překvapení, díky kterému se příběh v posledních minutách zvrátí o 180 stupňů. Jestli směrem k happy-endu, nebo k fatálnímu zakončení, to už prozrazovat nebudu :o)

Druhým důvodem, proč je tenhle film tak jedinečný, je jeho vědecko-fantastický rozměr. The Fly se stal významným milníkem pro vývoj filmové vědecké fantastiky jako celku. Jak uvádí mnohé chytré knihy, toto je úplně první film, který využívá myšlenku jaderného štěpení a fúze, myšlenku, že hmotu lze přeměnit na energii a energii zpět na hmotu. Je to přesně stejný princip, který přijal za své až o 20 let později Star Trek a jeho slavné teleportační zařízení. V 50. letech byly tyto úvahy ještě v plenkách, takže klobouček dolů Clavellovi a Neumannovi za to, jak obohatili sci-fi žánr o něco nové, dosud nepoznané.

Zatímco Cronenbergův film je plný ikonických momentů, Neumannův film má také v rukávu některá esa, i když samozřejmě ne tolik, jak měl génius David. Staré horory z 50. let miluju, ale popravdě řečeno, nikdy mě moc ve velké napětí nepřiváděly, ale tady musím říct, že příběh Heleny a Andrého dost často opravdu stojí za to. Jinými slovy, to co scénáristovi Jamesu Clavellovi chybí co do entomologických znalostí a smyslu pro logiku, rozhodně mu nechybí schopnost vytvořit silný příběh, který ve své době bral za srdce, a který je napínavý. Nikdy bych třeba neřekl, jak velmi zneklidňující může být pouhé chytání mouchy, s vědomím toho, že jde vlastně o lidský život. Tady musím vypíchnout vynikající scénu s Helene, jejím synem a služebnou a jejích úsilí chytnout v obýváku mouchu s bílou hlavičkou, přesně tu, která je zapotřebí pro záchranu Andrého. Ta scéna, jak je nastříhaná a zrealizovaná a jak vrcholí, to je výborný kus filmařiny.

Neumann také výborně udržuje napětí ve scénách, kdy André s tváří skrytou pod látkou komunikuje se svou ženou, celou dobu je jasné, je jasně naznačováno, že se uvnitř něco vážného stalo, ale Neumannn si to napínání vychutnává až do strašlivého odhalení. A v tomhle momentu přichází na scénu asi nejlepší moment celého filmu - byť nejkratší – výborný vizuální nápad s hranolovitým pohledem na šokovaný křik Helene, jakoby očima mouchy. Klobouček dolů Neumannovi podruhé! Dnes už by asi nikoho nešokovala maska muší hlavy na lidském těle, možná by u nejednoho z vás vyvolala i úsměv na tváři, ale ve své době to musela být docela bomba a vsadím se, že moment, kdy se v celé své hrůzné kráse objeví znetvořená paže hlavního hrdiny, musel vyvolat u tehdejšího diváka povyskočení srdce až k hrdlu. Vypadá to působivě i dneska, ale berte to s rezervou, já si na tyhle jemně naivní efekty fakt potrpím :o) Pro celkové vyznění filmu hraje i nádherný cinemaskopický formát, který v té době ještě nebyl standardem a krásné barvy. Prostě se na to moc pěkně kouká.

Pro kovaného hororového fandu má tenhle film ještě jedno velké plus – obsazení Vincenta Price do jedné z hlavních rolí. Bože, jak já tohohle chlapa divácky miluju! Vincent Price je spolu s Peterem Cushingem a Christopherem Lee asi nejkultovnější herec hororového žánru (i když on měl mnohem větší žánrový záběr) 50 až 80. let. Ohromně charismatický týpek, který ve svých filmech vždycky tak krásně přehrával, zkrátka radost se dívat. Ale zrovna tady je jeho herecký projev spíše utlumený, slouží výhradně příběhu a jeho klasického lišáckého úsměvu se zde nedočkáte.  Ale nevadí, i tak to byl borec, který vždycky obohatil každý film, ve kterém se zjevil.

Takže co říct závěrem? Určitě zkoukněte oba filmy – ten Neumannův i Cronenbergův. Nemůžu říct, který se mi líbil víc. Na to jsou oba dost odlišné a svým způsobem jedinečné. Cronenberg uchvacuje tou vtipně morbidní transformací těla  na něco ohavného, stará klasika zase nepostrádá ten neodolatelný esprit hororů z 50.let, takovou tu svůdnou naivitu a čistotu, a přitom je vyprávěna invenčně a důmyslně. Nezaručuji vám, že se budete u toho děsit jako paní z filmu na obrázku níže, ale za zjištění, že mouchy mají rády mléko smíchané s rumem to přece stojí, no ne? :o)

Filmu zdar a za týden zase nashle.

Hodnocení: 80%

16.01.2019	Diskuse (5)	Lima fulci@seznam.cz