Last Hardrock Outsider

VETŘELCI - V srdci militantní výpravy 2/2

Je zase na tom zvláštním, ale přitom povědomém místě. Shluk špatně osvětlených chodeb se slévá do obrovského kovového klubka. Bezcílně bloudí v té změti křižovatek a hrdlo jí začíná svírat strach. Nostromo? Loď kterou sama zničila, včetně toho děsivého stínu, který opět cítí za zády. Běží a snaží se najít bezpečné místo. Cítí jeho dech a také sílící tlak na hrudi. Padá na kolena, zatne pěsti a ze všech sil se pokouší odolat bolesti. V okamžiku, kdy ostré zuby protnou kůži a podlahu zalije příval rudé tekutiny, se s křikem probudí. Je zbrocená potem a sedí ve své posteli. Tahle noční můra musí skončit jednou pro vždy. Musí přijmout nabídku a vrátit se na LV-426. Jedině tak porazí své démony. Bere vizitku kterou zdobí jméno Carter J. Burke, a následně vyřídí nejdůležitější videotelefonát svého života.



Staří známí i nové posily


Režisér se představil, mluvil slušně, zároveň naléhavě a především se snažil zapůsobit. Na konci rozhovoru však stála tato věta: „Ne, nemám zájem, ale klidně mi ten scénář pošlete, když vám to udělá radost.“ Sluchátko dopadlo na telefonní aparát a bylo vymalováno. Reakce herečky Sigourney Weaver se přitom dá pochopit. Mladý filmař, který čerstvě uspěl a hned si chce nahnat další body na sci-fi klasice Ridleyho Scotta? Ano, přesně tak to herečka cítila, když svou účast zpočátku odmítla. Scénář si nechala zaslat opravdu pouze ze zvědavosti a možná se chtěla přesvědčit o správnosti svého rozhodnutí. To, jak šeredně se mýlila jí došlo za pár dní, když popsaný arch papírů dorazil. Zakomponovaný symbol mateřství působil neotřele a především chytře, neboť přirozeně prohluboval charakter hlavní hrdinky. Zajímavý byl i jistý evoluční vývoj, a sice z nezávislé ženy do polohy odhodlané válečnice. Nebylo nač čekat. Herečka obratem zavolala svému agentovi a domluvila si s režisérem schůzku.


Sigourney Weaver dorazila nejen perfektně připravená, ale měla sebou i tunu poznámek a hlavně otázek. Její kopie scénáře připomínala hotové omalovánky. Spousta barevně podtrženého textu, ručně dopsané připomínky a drobné vylepšení. Z pohledu Sigourney, její postava necítila vůči vetřelcům zášť, naopak k nim měla chovat jistý druh lásky. Navíc si přála, aby Ellen Ripley na konci zemřela. Avšak u Camerona herečka narazila. Veto bylo nekompromisní. Popravdě tak nekompromisní, až se Cameron bál, že herečka vycouvá. Naopak. Rezolutní zamítnutí zažehlo kreativní diskusi. Oba umělci začali postavu probírat ze všech stran a doladili ji do podoby, jakou nakonec vidíme ve filmu. Ostatně všechna přání s nimiž herečka na schůzku původně přišla, se jí splnily v pozdějších pokračováních. Hlavní postava by byla zajištěná. Co s tím zbytkem?


James Cameron na své staré kamarády nikdy nezapomíná, což je o něm dlouhodobě známé. Vrátili se tak někteří z těch, co si zahráli v jeho kultovní prvotině. Jmenovitě Michael Biehn, tentokrát jako Desátník Dwayne Hicks, a pak Lance Henriksen v roli androida Bishopa. Jak známo, Henriksen měl původně hrát samotného Terminátora než mu ho Arnie šlohnul. Toto gesto tak můžeme brát jako druh jisté satisfakce. Z dalších obsazených a pro film významných herců jmenujme ty, kteří tvoří jádro jednotky koloniálních mariňáků. Hláškující Bill Paxton v roli bojového technika Williama Hudsona, nezapomenutelná Janette Goldstein jako vojín Vasquez a Ala Matthewse, jež přesvědčivě ztvárnil seržanta Aponea. Na posledním jmenovaném je nejzajímavější fakt, že opravdu sloužil ve Vietnamu a jde spíše o herce amatéra. Cameron chtěl mít ve filmu alespoň jednoho profesionála pro dosažení správné autenticity.


Následující události nabraly rychlý spád. Poslední dvě klíčové pozice dostaly svou hmotnou podobu. Desetiletá Carrie Henn získala roli malé dívky Newt a charismatický Paul Reiser se ujal role proradného zástupce společnosti Weyland-Yutani. Produkční společnosti do placu hodili úctyhodných devatenáct milionů dolarů a Cameron si doslova vydupal producentskou pozici pro svou ženu Anne Hurd. V momentě kdy si Sigurney vyjednala tučný honorář, se film v září roku 1985 dostal do produkční fáze. Mimochodem, herečka dostala rovný milion, tedy asi tak třicetkrát víc než za účast v prvním Vetřelci. Studio herečce zaplatilo teprve poté, co Cameron na oko vyhrožoval, že její postavu z příběhu jednoduše vyškrtne a předělá scénář. Alespoň za sebou nebude muset vláčet odkaz Ridleyho Scotta. Chytrá lest.



Královna a její děti


Bylo všeobecně známo, že švýcarský sochař H.R. Giger po špatných zkušenostech na svět velkého filmu zanevřel. James Cameron proto dlouho váhal zda-li ho má vůbec oslovit, ale nakonec vsadil na svou kreativitu a tým špičkových umělců, kterými se obklopil. Už při sledování prvního Vetřelce si režisér kladl zásadní otázku: kdo asi klade ta vejce z nichž se líhnou ti pavoukovití parazité? Vetřelčí královna vzešla z mysli samotného režiséra. Cameron vnímal hnízdo vetřelců jako obrovské mraveniště s jasně stanovenou hierarchií. Proto královnu navrhl jako přerostlého brouka. Mix pavouka a dinosaura s určitou inteligencí a rozhodovacími schopnostmi. Režisér byl odjakživa zapáleným milovníkem přírody a amatérským vědcem. Obdivoval svět hmyzu, jeho nekompromisní zákony a rozmnožovací techniky. Přesně tohle se snažil do konceptu královny promítnout, přičemž neopomněl zachovat daný umělecký základ od slovutného švýcarského umělce.


Jenže co vypadá dobře na papíře, nemusí být vždy snadné zhmotnit a vetřelčí královna se stala opravdovou výzvou pro patrně nejlepšího tvůrce speciálních efektů, který kdy kráčel po Zemi. Stan Winston nad detailními kresbami jen nevěřícně kroutil hlavou. Pro Jamese už jednou pracoval a věděl dobře, jak moc si za svými vizemi stojí. Přesto se musel ujistit zda-li tuhle čtyři a půl metru vysokou šílenost myslí vážně. Myslel a nejen to. Dokonce měl jeden zajímavý nápad od něhož se nakonec mistr triků odrazil. Uprostřed trupu obrovské rekvizity budou dva loutkáři otočení zády k sobě a každý bude ovládat jednu polovinu těla. To by šlo, ovšem nejprve se muselo ověřit, jestli bude loutka konstrukčně vůbec proveditelná. Vznikl tedy prototyp vyrobený z laminátu.


Hlava, ruce a nohy se zhotovily z protetické pěny a zbytek plastového těla s dutým trupem, se obalil černými pytli na odpadky. Loutka se vynesla před studio Stana Winstona, zvedla se jeřábem a dovnitř těla se nasoukali dva učni. Cameron si vše natáčel na kameru. Prototyp ovládalo několik jednoduchých táhel a výsledek působil přesvědčivě. Pohyb ramen a pracek fungoval, koordinace chůze půjde sladit. Testovací projekce potvrdila správnost cesty po které se Winston vydal. Bylo na čase zhotovit opravdovou figurínu. Tu nakonec ovládalo šestnáct lidí. Kombinace hydrauliky, servomotorů, táhel a navíjecích lan. Každá část těla měla svou obsluhu. Hlava, krk, ruce, nohy, pysky, čelist, druhá čelist a ocas. Loutka se dala rozdělit na tři části, což mělo svůj důvod. Například pro scény kde královna v úzkých chodbách pronásleduje hlavní hrdinku, postačila pouze vrchní část těla nasazená na teleskopické rameno jeřábu. Vetřelčí královna se stala výstavním zbožím osmdesátých let a jednou z technicky nejúžasnějších filmových rekvizit vůbec.


Co se týče armády řadových mimozemských bojovníků, zde hrála prim efektivita. V kostýmu původního vetřelce se schovával dvěstě deset centimetrů dlouhý student umělecké školy Bolaji Badejo. Po pečlivém zvážení došel Cameron k závěru, že výška není tak podstatná a vsadil na relativně normálně rostlé herce. Směrodatná byla mrštnost a celková pohyblivost. Winston a jeho tým vyrobili kostýmy z jemných elastických vláken a mnoha oddělitelných částí. Tyto kostýmy dovolovaly hercům a profesionálním tanečníkům provádět rychlé výpady, plížit se i běhat. Drobné designové změny oproti originálu, větší důraz na hybnost, menší vzrůst. Vznikl takzvaný „Alien Warrior“.


Zásadním pro filmové finále, se stal i robotický nakladač ovládaný člověkem. Další z autorských výtvorů Jamese Camerona, jehož myšlenka o propůjčení obrovské síly prostřednictvím robotického obleku vždy fascinovala. A to natolik, že se podobný exoskeletární oblek objevil i v jeho pozdějším filmu Avatar (2009). Inspirací pro vzhled nakladače se stal opět román Hvězdná pěchota, kde vojáci nosí obdobně stavěnou zbroj, avšak pro potřeby děje určenou na bojiště. Nakladač byl těžkopádný a vysoký přes čtyři metry. Ovládala jej hydraulika a silný kaskadér schovaný v zadní části nakladače. Důležitá byla přesná koordinace pohybů s kaskadérem. Představte si předobraz malého dítěte, stojícího na špičkách dospělého člověka, který jej jistí a opatrně našlapuje po pokoji. Zhruba tak fungoval filmový nakladač. Sigurney Weaver vpředu a za ní, zahalen do černé kombinézy, kaskadér ovládající s pomocí své síly a hydrauliky celý kolos. Působivý architektonický výtvor, který předběhl dobu.



Pulzní puška a jiné hračky


Útočná pulzní puška M41-A se specifickým zvukovým projevem a ikonickým digitálním odpočtem munice na boku, se stala symbolem popkultury. Úspěšně vstoupila do světa videoher a její model si dnes za pár tisíc můžete pořídit a vystavit doma, jako efektivní lapač prachu. Pušku navrhl samozřejmě Cameron a dle technického nákresu ji zkonstruoval vedoucí britské filmové zbrojnice Bapty & Co, Simon Atherton. Jde v podstatě o neotřelou kombinaci tří reálných zbraní. Samopalu M1A1 Thompson, brokovnice SPAS 12 a brokovnice Remington 870. Každý filmový fanda ví, že Cameronova puška pojme zásobník čítající devadesát devět nábojů a jako bonus má zbraň integrovaný granátomet, kam se vejdou až čtyři granáty. Tato flinta tvoří základní výbavu koloniálních mariňáků.


Celková vizuální forma se pochopitelně neopírala jen o pulzní pušku. Film je doslova přecpán nejrůznější bojovou technikou. Od legendárního detektoru pohybu, až po vesmírnou loď USS Sulaco, která z profilu připomíná obrovský samopal plující nekonečným prostorem. Důležité bylo, aby použité materiály a celkový vzhled všech zbraní a lokací působil povědomím dojmem. Divák tímto způsobem lépe uvěří tomu, co vidí. Chápe, že se děj odehrává v daleké budoucnosti, ale zároveň se cítí jako doma. James Cameron měl velkou výhodou svého uměleckého vzdělání a vrozeného citu pro kresbu. Prakticky každá sebemenší prkotina vzešla z jeho bujné fantazie, avšak bez týmu dalších talentovaný umělců by to nešlo. Zmiňme alespoň scénografa a ilustrátora Rona Cobba a uměleckého dekoratéra Petera Lamonta.


První z jmenovaných se podílel nemalou měrou na vizuální stylizaci Hvězdných válek(1977) i drsné podobě snímku Barbar Conan(1982). Pro Vetřelce zhotovil spoustu detailních miniatur včetně kolonie Hadley’s Hope, stojící na planetě LV-426. Naproti tomu Peter Lamont měl jednak talent na hledání vhodných lokací a zároveň byl zručným konstruktérem. V západním Londýně objevil opuštěnou uhelnou elektrárnu do níž Cameron vsadil hnízdo vetřelců. Lamont pro film zkonstruoval výsadkový letoun v životní velikosti, jehož podvozek tvořila reálná část nepoužívané helikoptéry typu Vulcan. Rovněž se postaral o obrněný transportér, což bylo ve skutečnosti upravené osmdesáti tunové vozidlo, jímž letecká společnost British Airways tahala Boeingy 747. Výroba veškerých hraček probíhala v Anglii a tvůrčí proces se nesl na vlnách pohodové nálady. Škoda, že se to samé nedá ani zdaleka říct o samotném natáčení.


Na ostří nože


Dle rozhodnutí 20th Century Fox se natáčení uskutečnilo v britských Pinewood Studios. Šlo o staré, bohatou historií opředené ateliéry, nacházející se necelých čtyřicet kilometrů od Londýna. Už od počátku se počítalo s koprodukcí, čemuž odpovídalo i obsazení tvořené britskými i americkými herci. Což o to, s herci nebyl nejmenší problém. Daleko horší zlo představoval ryze britský filmový štáb tvořen starousedlíky, kteří bydleli v přilehlém okolí ateliérů. Toxické prostředí a mdlá nálada na place zavládla hned od začátku. Prakticky nikoho film Jemese Camerona nezajímal. Zkrátka práce, nic víc. Drtivá většina pracovníků brala režiséra jako namyšleného Amíka, který nic nedokázal a ještě má tu drzost parazitovat na filmovém klenotu milovaného Ridleyho Scotta. Jakmile se tyhle pomluvy dostaly k uším Camerona, byl oheň na střeše. Namyšlený? To by ještě snesl, ale Amík?! Jako rodilého Kanaďana ho podobné keci vysloveně uráželi.


Zkusil to po dobrém. Uspořádal pro štáb hromadnou projekci, v Británii ještě málo známého filmu Terminátor, aby předvedl své schopnosti. Nikdo kromě jednoho zametače nedorazil. Co se dá dělat, časový rozvrh se musí dodržovat. Natáčecí plán byl stanoven na sedmdesát pět dní a v září roku 1985 padla první klapka. Cameron byl zvyklý pracovat dvanáct hodin denně, a v případě nutnosti i šestnáct. Sprcha, pět hodin spánku a jedeme dál. Pokud se podíváte na dobové záznamy, jistě si všimnete způsobu, jakým režisér komunikoval a zadával příkazy. Mluvil chladně, bez emocí, zpříma a jasně. Žádný úsměv od ucha k uchu, pouze věcné rozkazy: „udělej tohle“, „stoupni si na značku“, „světlem mi budeš svítit sem“. Cameron bytostně nesnášel dvě věci. Diskutování a slovíčko „nejde“. Na podobné jednání a vražedné pracovní tempo ovšem nebyli ležérní Angličané zvyklí.



Štáb pracoval pomalu a bez patřičného zápalu. Pracovníci na každé zadání jedovatě odsekávali a chovali se arogantně. Na jedné straně režisér a jeho nejbližší kolegové, na straně druhé nepřátelský štáb. Vzájemné pohrdání se stupňovalo a Angličané rádi přilévali olej do ohně. Režisér měl třeba připravenou scénu, herci stáli na značkách, stačilo zadat pouze povel akce a náhle to přišlo. Kamera přestala točit, světla zhasla a technici položili své náčiní. Štáb hromadně odešel dopřát si pravidelný šálek čaje s mlékem a obložené sendviče, zatímco Cameron zůstal stát samotný na place i se svými kulisami. Jedna z mnoha věcí, která jej dováděla k šílenství. Stan Winston, Cameron i jeho žena Gale Hurd, tenhle zvyk nechápali, jenže nic nezmohli, neboť štáb byl krytý odbory. Jak už to tak bývá, natlakovaný parní hrnec jednou musí explodovat.


Odnesli to dva lidé. První byl asistent režie Derek Cracknell. Muž, který v minulosti pracoval se Stanley Kubrickem a zároveň člověk, k němuž štáb bezmezně vzhlížel. Cameron ho třeba žádal, aby určitým způsobem nachystal záběr, jenže Cracknell to udělal po svém, neboť on pracoval s těmi nejlepšími a on věděl, co je pro danou scénu nejvhodnější. Nehledě na domnělý fakt, že Cameron byl pro něj nezkušený, jednatřicetiletý mladík. Doslova podrývání autority na place. Hlavní kameraman Dick Bush zase dělal přesný opak toho, co mu režisér zadával. Tam kde chtěl mít Cameron světlo, Busch přidal tmu a tak podobně. Jednoho dne přišel nekontrolovatelný výbuch emocí a režisér hlavního kameramana vyrazil na hodinu, a to rovnou na place přede všemi. V kanceláři pak vynesl stejný ortel i nad Derekem Cracknellem. Z dnešního pohledu šlo o částečnou profesionální chybu.


Já vím, slyším jak hlasitě protestujete. Jeho film, jeho scénář, jeho herci, ovšem nikoliv jeho peníze přátelé. Investice vložená do filmu náležela studiím a v Anglii nebyl žádný další volný štáb. Přišlo nevyhnutelné – stávka. Cameron i producentka Gale Hurd museli vyřídit několik horkých telefonátů se zástupci 20th Century Fox. Výpověď pro potížisty byla v pořádku, což potvrdili i Foxové, ale nemělo se to stát přede svědky. Cameron trval na přestěhování produkce, ale jeho žena tento časově a finančně náročný krok zamítla. Z producentského hlediska těžké rozhodnutí. V první řadě bylo potřeba nahnat ztracený čas a uhasit oheň. Posledním pokusem ke smíru se stal proslov. Cameron svolal celý štáb. Hovořil nahlas a upřímně. Zdůraznil, jak moc je pro něj ten film důležitý, a že bez pomoci druhých to sám nezvládne. Mluvil o tom, že vynaložené úsilí je k ničemu, pokud mu někdo hází systematicky klacky pod nohy. Prosil všechny o pomoc a nakonec dodal: „Pokud se mnou má někdo problém, nechť předstoupí, ale dotyčný musí počítat s tím, že bude okamžitě nahrazen někým jiným.“ Tehdy kdosi z davu vymyslel přezdívku, které už se Cameron nikdy nezbaví.


Železný Jim


Od té chvíle šla všem práce od ruky. Tedy ne, že by docházelo k hromadnému objímání a vzájemnému plácání po zádech. Atmosféra byla nadále napjatá a čajové párty zůstaly standardní kratochvílí rebelujícího štábu, avšak všichni se chovali v rámci možností jako profesionálové, což bohatě stačilo. Mariňáci byli maximálně připravení a jejich absolvovaný třítýdenní vojenský výcvik, se ukázal býti správnou volbou. Propracované rekvizity plnili svůj účel, kostýmy monster vypadaly perfektně a čas nakonec hrál ve prospěch režiséra, který si počínal jako generál řídící svou soukromou armádu. S poslední klapkou režisér ke štábu pronesl své díky a rozloučení: „Bylo to dlouhé, náročné natáčení, avšak jedna věc mě stále poháněla vpřed. Vědomí, že až tenhle film dokončím, tak tohle studio navždy opustím a se šmejdy, jakými jste, už se nikdy neuvidím!“ Nelhal. James Cameron do Pinewood Studios již nikdy v životě nevkročil. Na celé záležitosti je z dnešního pohledu nejvtipnější fakt, že Angličan Ridley Scott musel na chlup stejné útrapy snášet během natáčení filmu Blade Runner, ovšem s americkým štábem.


Bolestivý střih


Konec všem patáliím? Ale kdepak. Filmový materiál měl v surové podobě téměř dvě stě minut. Problém, který Jamese Camerona provází celou kariéru. Dnešní doba sice tříhodinovým spektáklům přeje, ale v osmdesátých letech se trend přepálených stopáží nenosil. Co s tím? Takových skvělých scén, jak vybrat ty, které skončí na podlaze střižny? Vlivem napjatého natáčení se zhoršil vztah mezi režisérem a jeho ženou, a protože Gale Hurd byla zároveň producentkou, měla plné právo mluvit do finální podoby filmu. Bouřlivé diskuse plné těžkých rozhodnutí, ještě více zvýšily pnutí v už tak narušeném vztahu. Z filmu vypadla scéna kde se Ellen Ripley dozví o smrti dcery, dále pasáž s automatickými střílnami, několik dialogů a především obrovská sekvence odehrávající se v kolonii Hadley’s Hope, objasňující jedno velké tajemství.



Odstranění poslední jmenované scény rvalo režisérovi srdce z těla. Krom toho, že se měl divák dozvědět více o okolnostech zkázy kolonie, obsahovala tato sekvence i záběr na mimozemskou loď z prvního dílu. Jediné opravdové pojítko s původním Vetřelcem. Zde bych měl osobní prosbu k laskavým čtenářům. Pokud dosud znáte pouze kino verzi, urychleně tento prohřešek napravte. Režisérský sestřih dává celému filmu ucelenější formu a prohlubuje některé konkrétní motivy. Například mnohem více vynikne vztah mezi Ripley a osiřelou dívkou Newt. Chápu, že původní dabing má pro někoho až kultovní význam, ale v tomto případě doporučuji udělat výjimku a vychutnat si snímek v plné palbě, byť s titulky.


Film spolu s režisérem stříhal Ray Lovejoy. Opravdová legenda svého řemesla. Cameron si ho vybral osobně, neboť tento člověk stříhal pro Stanleyho Kubricka filmy 2001: Vesmírná Odysea (1968) a Osvícení (1980). Bohužel mezi oběma pány byla generační propast. Lovejoy byl ze staré školy, kdežto Cameron upřednostňoval spíše dravější střih ve prospěch větší dynamiky, která je nejvíce patrná během akčních pasáží. Nakonec k sobě oba střihači našli cestu, byť proces postprodukce užíral hromady času. Tento fakt těžce nesl hlavně skladatel James Horner. Na skládání měl sedm týdnů, ale v ruce neměl žádný obrazový materiál. Horner posedával sklíčený ve studiu Abbey Road a stres ho doháněl k nervovému kolapsu. Poslední hudební motiv skládal celou noc, pouhých dvacet čtyři hodin před odevzdáním filmu. Tehdejší vedoucí pro marketing Tom Sherak vzpomíná, jak Cameron pyšně vstoupil s filmovými pásy do promítací místnosti a položil je před šéfy na stůl: „Tak tady to máte, pánové.“ Už po hodině promítání bylo kravaťákům jasné, že mají v ruce absolutní trhák!


Souboj matek


Není patrně žádným tajemstvím, že stěžejním motivem filmu Vetřelci je mateřství. Dvě zhrzené matky, dá se říct. Ellen Ripley zradil čas, neboť vlivem mnohaleté hibernace přišla o dceru. Náhražku dcery, k níž se silně upíná, nachází v Newt, která rovněž ztratila všechny blízké. Když osud znovu ukáže svou tvrdou tvář a Newt upadne do zajetí mimozemských tvorů, Ripley učiní zásadní rozhodnutí. Podruhé se už o potomka okrást nenechá a vydává se na nebezpečnou záchranou misi. Ripley je za osvobození Newt ochotna položit život. Její láska je čirá, nezkažená a důležitost přežití malé dívky je pro hrdinku cennější, než vlastní život.


Naproti tomu matku vetřelců motivuje hamižnost a sobeckost. Na konci procesu zrození mimozemského tvora stojí smrt. Oplodnění hostitele facehuggerem, neboli parazitem nesoucím plod vetřelce, připomíná akt znásilnění, zakončený smrtí hostitele. Vetřelčí královna klade stovky, tisíce vajec a buduje tak svou armádu. Avšak její mateřství je schematické, obludné a prohnilé, neboť myslí pouze na své blaho a přežití kolonie, bez ohledu na počet obětí, které za to musí zaplatit svým životem. Proto můžeme královnu vnímat jako zlo. Ripley po záchraně Newt může svobodně odejít. Celá stanice exploduje a královna by na každý pád stejně zemřela. Avšak Ripley hnaná hněvem si uvědomuje její nenasytnou zrůdnost a rozhodne se vypálit hnízdo s vejci do základů. V závěru proti sobě stanou dvě svobodné matky. Na jedné straně Ellen Ripley, bránící Newt, a na druhé vypočítavá mrcha, jež se mstí za vyvraždění potomstva.


James Cameron nesnáší neschopné a slabé hrdinky. Doslova jimi pohrdá a předobraz alfa samce, který brání křehké ženské pohlaví, považoval a stále považuje za zkornatělé filmové klišé. Jeho hrdinky jsou nezávislé, silné a často musí prokázat houževnaté dovednosti v obtížných situacích. Cameron této náročné zkoušky dosahuje okleštěním mužského elementu. Ochranitel Sarah Connor umírá v továrně a Sarah se s Terminátorem musí vypořádat po svém. Podobným způsobem se Cameron zbaví mužského štítu ve Vetřelcích, a Ellen Ripley si na záchranné misi musí vystačit pouze se svými schopnostmi. Je celkem paradoxní, že v obou snímcích hraje ochrance jeden a ten samý herec Michael Biehn. Považovat však Ellen Ripley za čistě maskulinní typ, nebo chcete-li chlapa s prsama, by nebylo přesné. Právě onen zmiňovaný prvek mateřství zachovává hlavní hrdince zřetelné ženské rysy. Předpokládám, že Cameron je mezi feministkami více než oblíbený.



Za silně maskulinní můžeme brát vedlejší ženskou postavu Vasquez, která fyzickou vybaveností, nasazením a odvahou převyšuje ostatní členy jednotky mariňáků (srabácký vojín Hudson, neschopný velitel Gorman). Vrcholem jejího silného charakteru je závěrečné sebeobětování ve prospěch týmu. Cameron však dává šanci i mužům, kteří z nějakého důvodu selhali. Hudson v sobě nalezne ztracenou odvahu a hrdinně padne při velkém střetu s armádou vetřelců. V záplavě adrenalinu jich pod štěkotem pulzní pušky padne hned několik, čímž Hudson zajistí čas pro své přátele. Stejný příměr můžeme použít pro postavu Gormana. Ten sice coby nezkušený velitel selže, ale nakonec se zachová jako chlap a vydá se na sebevražednou záchranu Vasquez. Tímto hrdinným aktem si od diváka bere zpět ztracené sympatie.


Skrytá narážka, či řekněme alegorie na válku ve Vietnamu, je do filmu zapracována nenásilně. Koloniální mariňáci zastupují armádu USA a vetřelci, lezoucí jako červi ze svých nor, připomínají bojovníky Vietkongu. Zatímco ve skutečné válce, jež se nechvalně zapsala do dějin historie, spočívala veškerá moc v rukou státu, který defacto celou válečnou vřavu na dálku ovládal, ve Vetřelcích zastupuje stát podvratná korporace Weyland-Yutani. Chamtivost a rozpínavost korporace zapříčiní zamoření kolonie mimozemskými tvory. Koloniální mariňáci jsou vydáni napospas hrozbě s níž nedokáží účinně bojovat. Nemůžou počítat s okamžitou záchranou, neví jak dále postupovat a iniciativu musí nakonec přebrat Ripley. Celou situaci ještě zkomplikuje bezohledný oportunista Burke, upřednostňují pouze vlastní zájmy a filozofii korporace. Souboj mariňáků s početní převahou vetřelců navíc v mnohém připomíná dějový segment z románu Hvězdná pěchota, kde mariňáci svádí nelítostný boj s armádou brouků. Avšak zatímco v románu Roberta Heinleina slaví lidské plémě vítězství, ve filmu Jamese Camerona dostávají lidé na frak.


Film skvěle pracuje s tempem vyprávění. Po celou první polovinu mistrně buduje napětí, aby pak rozpoutal frenetický boj o přežití, kde není nouze o hromady prázdných zásobníků, explozí a mimozemských stvůr mizejících ve spršce toxické krve. Díky pokrokové práci se střihem, dostávají akční pasáže správné otáčky a přitom si zachovávají přehledné uspořádání. Nikdy se tedy nemůže stát, že by divák v bojovém infernu ztratil přehled. Každý střet s vetřelci je něčím nápaditý a jedinečný. Obklíčení mariňáků uprostřed úlu se zakuklenými kolonisty, infarktové střetnutí s facehuggery na uzamčené marodce, bravurní scéna s vetřelci, kteří se do místnosti infiltrují skrze prostor nad stropem. Cameron střílí ostrýma a vytahuje z rukávu jednu akční nálož za druhou. To nejlepší si pochopitelně nechává nakonec. Tedy svůj osvědčený režijní trademark v podobě dvojitého finále. Když už si člověk myslí, že je konec, odjistí režisér poslední granát. Duel dvou matek, souboj na život a na smrt, který odstartuje legendární hláška z úst Ellen Ripley: „Get Away From Her, You Bitch!“


Neustálý vojenský marš snímku zajišťuje diktující taktovka Jemese Hornera. Ve chvílích oddechu dokáže skladatel vykouzlit působivý zlověstný motiv pomocí houslí a ponurých tónů z lesních rohů. Když si to ale okolnosti žádají, nasadí pochodový buben a nechá rozeznít orchestr naplno. Hornerův skladatelský vklad doplňuje celkovou atmosféru snímku a tvoří její nedílnou součást. Ostatně tak je to s každý jednotlivým dílkem této sci-fi jízdy, včetně hereckého obsazení. Kromě jediné opravdové hvězdy, se osazení skládá především z typově vhodných herců. U mariňáků vsadil režisér na přirozenou energii, výcvik a fyzickou schránku. Bishop musel působit bezelstným dojmem, Burke jako slizký úhoř a u Newt byla stěžejní nevinnost. Proč chodit kolem horké kaše. Cameron vždy stavěl vizuální styl nad herce. Potřebuje kolem sebe lidi, kteří plní příkazy a pomáhají mu dotvářet celistvý obal jeho filmových děl. Filmy Jamese Camerona prezentují především jeho samotného. Neústupného vizionáře a hledače nových režijních postupů. Vetřelci jsou v tomto ohledu ideálním příkladem.



Okamžité vítězství


Ano, zde se žádné drama nekoná, neboť Vetřelci zaznamenali fenomenální úspěch už v době premiéry datované na 18. červenec 1986. Tou dobou potřebovalo 20th Century Fox nutně nějaký trhák a James Cameron jej dodal, čímž vstoupil mezi absolutní režijní elitu. Chlápka, který měl u svých dalších filmů právo posledního slova. To je výsada vyvolených. Takové privilegium má dnes třeba Christopher Nolan, Denis Villeneuve nebo Steven Spielberg. Vetřelci vydělali více než sto osmdesát milionů a to nepočítám výdělky z videokazet, a mnohem později i z DVD nosičů. Film získal řadu ocenění a herečka Sigourney Weaver byla za svůj výkon dokonce nominovaná na Oscara. A být nominován za výkon ve sci-fi snímku je věc opravdu ojedinělá.


Pokud by první Vetřelec Ridleyho Scotta zůstal osamocen, byl i tak vzýván jako klasika světové kinematografie, ale přínos jeho přímého pokračování se ukázal být zásadním. Jiný směr, ikonické postavy, zcela nové prvky v podobě mariňáků a rozšíření životního cyklu vetřelců. To vše zapříčinilo prohloubení mytologie ze které vznikla multimediální franšíza, zahrnující další filmová pokračování, knižní romány, komiksy, videohry a hračky. Nekompromisní přístup, odvaha a vizionářství, dokázaly z Vetřelců udělat film, jenž se může zpříma podívat do tváře svého ikonického předchůdce. Netvrdím, že je lepší, ale minimálně dorovnává jeho vysoce nastavené kvality. Vetřelci jsou nejdůležitějším filmem v kariéře kanadského režiséra, což sám a rád připomíná.


Sci-fi modla


James Cameron stvořil patrně nejlepší filmové pokračování všech dob. Pokračování, které ale obstojí i jako samostatný film. Vetřelci obsahují řadu scén na které se při každé projekci divák upřímně těší a nemůže se jich nabažit. Když se na konci otevřou dveře, v nichž se objeví Ellen Ripley nasoukaná do obrovského nakladače, automaticky vám na tvář naskočí blažený úsměv. Vetřelci inspirovali desítky dalších filmů, které z nich čerpají a někdy i nepokrytě opisují. Jednotka vojáků rozdělená silnějším nepřítelem, to je dnes opakující se klišé v nejednom akčním bijáku. Stejné je to se zbraněmi, ikonickou výstrojí mariňáků nebo hudbou Jamese Hornera, jejíž legendární partitury už nesčetněkrát zkopíroval kde kdo. Vetřelci jsou skvělou akční zábavou s příměsí nefalšovaného dobrodružství a pořádnou porcí napětí. I po mnoha letech od premiéry fungují stále tak, jak James Cameron zamýšlel. Jednoduše nezestárli. A úspěšná prověrka časem je tou největší poctou, jakou si film může odnést.


Hodnocení: 100%



05.03.2022Diskuse (22)J.Rose
DeathVale@seznam.cz

 

kolemjdoucí
16.03.2022 10:33

MF je tam jen v jiné kategorii:

https://www.toplist.cz/webziny/

 

Stray
15.03.2022 19:37

Ať člověk dělá cokoliv, vždycky se najde někdo, kdo ho za to nebude mít rád. To je úplně normální. Divná by spíš byla snaha o korektní přijatelnost pro všechny.

 

Martin
15.03.2022 19:04

Díky. MF je takovej Kabát, abych použil hudební příměr...:-))

 

Stray
15.03.2022 18:40

Martin: To je Toplist, žebříček a statistika návštěv hudebních webů. MF tam chybí, protože zřejmě nejsou do tabulky přihlášeni, ale soudě dle Toplistového banneru (počítadla) umístěného u nich na vstupní straně webu (v levém sloupci dole) už maj návštěvnost vyšší o pár stovek než MP a dvojnásobnou než my, byť samozřejmě tak dobří jako my nejsou. Holt nejsme pro každého.:-)))

 

Martin
15.03.2022 18:29

Kolemjdoucí, nebo kdokoliv kdo to ví...Co je to za žebříček, jak se do něj web dostane? Ptám se , že tam právě úplně chybí MF ( ať si o obsahu myslí kdo chce co chce...) a Metalopolis ( opravdu už mrtvola ) je tak vysoko?

 

spajk
15.03.2022 12:23

Na Metalopolis? To není krok zpátky, to je deset kroků zpátky. To si měl radši založit blogýsek a pěkně se o něj starat. Pak by možná časem pochopil Strayovy připomínky. Roseho bych viděl někde na Moviezone, to by byl ideál. Ale Metalopolis...

 

Stray
13.03.2022 20:08

Co je objektivního na tom, že tam spousta lidí čumne už jen ze zvyku? Spíš jsem myslel náplň, témata článků. Prostě mě jejich záběr nepřijde zajímavej. Jdu tam kouknout jednou týdně a většinou ani nic nečtu.

 

kolemjdoucí
13.03.2022 19:55

Ad. mrtvý web lze pro lepší objektivitu mrknout sem:

https://www.toplist.cz/hudba/

 

Stray
13.03.2022 19:46

Stejně si jedeš pořád svou, abych z toho vyšel jako někdo, kdo dává pisateli mantinely. O klikance zas až tak nejde, ale já prostě nad stránkama nemůžu přemýšlet stylem kohokoliv jiného ze zdejších pisálků.
Potřebuju stav webu vyhodnocovat komplexně (co funguje, co nefunguje, jestli se nějakej název k tématu hodí... kdy vyjde jaká deska?, kdy kdo co píše?, kdy s kým bude rozhovor?, kdo jej udělá?, případně bude promáč a pro koho?).
Okolnosti vzniku "Babiček" vše změnily, změnily můj přístup k Tobě, bohužel. Teď si fakt nedovedu představit, že bych někomu koho osobně delší dobu neznám navrhnul psaní.

 

Stray
13.03.2022 18:31

Veřejně něco prohlašovat mám potřebu více méně ve chvíli, když vím, že druhá strana taky nejede zrovna rovnou lajnu. Tím, že čas od času mluvím otevřeně v diskusi (tak jako nyní) se vědomě shazuju v přesvědčení, že to jako tragi-komickou situaci budou chápat i jiní. Nástup filmového pisálka, kterému jsem jinak vcelku přál jako další působiště kvalitní filmovej web, a to doslova na mrtvej web, mě přijde spíš jako hodně bizarní vtip.