Last Hardrock Outsider

NARUŠITEL SYSTÉMU - Sama proti všem

Na nohou má nasazené růžové ponožky s vyšitými jednorožci. Holeně, hrudník i ramena jsou posety různobarevnými modřinami a otoky. Doteky minulých dní, doteky boje a toho věčného, nikdy nekončícího vzdoru. Do půl těla vysvlečená, leží na speciálním lékařském lehátku a rozličné přístroje měří její tělesnou teplotu, tep a srdeční činnost. Usměvavá lékařka se tváří spokojeně. Vypadá to, že má léčba úspěch a nové léky konečně zabírají. Dívka se posadí, ledabyle ze sebe strhá všechny elektrody, navlékne si bílý nátělník a šedivé tričko. Blonďaté prameny vlasů jí padají do očí a maskují její pohrdavý výraz. Bez poděkování si vezme nabízený bonbon za statečnost a vloží si ho do úst. Seskočí z lehátka a může to začít nanovo. Před ní totiž stojí další nejistý den, další výzvy k boji.



Německé drama „Narušitel systému” (2019) není zrovna čerstvou novinkou na trhu, ale obsah filmu je natolik aktuální a ožehavý, že stojí za připomenutí. Stále kolem sebe potkávám lidi, kterým tento snímek nic neříká a to je velká škoda. Filmu by měl dát šanci každý, a na vlastní kůži okusit ten neuvěřitelný uragán emocí, prýštící snad z každého okénka. Je pravděpodobné, že „Narušitel systému” bude účinkovat velmi rozdílným způsobem na dvě skupiny lidí. Bezdětné jedince a zasloužilé rodiče. Buď jak buď, bolestnou brázdu v srdci zanechá úplně každému, za tím si stojím. O čem tedy film vlastně je a proč by vás neměl minout?


Benni je devítileté děvče, jenž bylo své matce odebráno úřady. Má světlé vlasy, úsměv anděla a chování ďábla. Její citlivá duše, rozdrásaná do krve, ji nutí bojovat s celým světem. Malá Benni je totiž nezvladatelná a má problémy, opravdu velké problémy psychického rázu. Je vulgární, agresivní, krade, ohrožuje nožem dospělé, močí přede dveřmi vychovatelny, občas někomu přerazí nos a epicentrum svého hněvu je schopna nasměrovat úplně na každou živou bytost bez rozdílu. Stačí když není po jejím a začínají se dít věci. Její smyslové póly se přepínají pouze mezi dvěma extrémy, čirou nenávistí a patologickou láskou. A tak Benni křičí, křičí o lásku a trochu té pozornosti, které se jí v prostředí nedokonalých pravidel sociální péče nedostává.



Benni kvůli její problematické povaze nikde nechtějí. Snad každý dětský domov do něhož na čas vstoupila, jí po několika dnech zabouchl dveře před nosem. A stejně jako zmíněné dveře, zavírají před ní všichni i svá srdce. Na odmítání a záporné postoje Benni odpovídá jediným způsobem – bojem. Její nezodpovědná matka s velmi neuspořádaným osobním životem se o ní odmítá starat. Je hluchá k úzkostlivému žebrání dcery o trochu té mateřské lásky, nehledě na fakt, že jí přes hlavu začínají přerůstat i další dvě děti. Extrémně vnímavá Benni nedokáže racionálně pochopit matčin nezájem a dostatečnou útěchu nenachází ani u institucí, které ji v jejích očí, mávají zdviženým prostředníkem před obličejem. Každý záchvat vzteku za sebou zanechá spoušť a jediné co úřady svedou je nadopovat malou dívku sedativy a přehazovat si jí z ruky do ruky jako horký brambor.


Být zaměstnán coby sociální pracovník, případně vychovatel v dětském domově, znamená být profesionál, a profík si nemůže dovolit zatahovat city na pracoviště. Jinými slovy k Benni nemůže nikdo cítit něco více, než co umožňují pravidla. Tak je to prostě nastavené. Pro nevyrovnané, osamocené dítě, prahnoucí po porozumění a zájmu, jde tedy o bezvýchodnou situaci. Jednoho dne se na obzoru objeví chlapík s divokou minulostí za zády a speciálním výcvikem pro zvládání vzteku. Sám míval problémy se sebekontrolou a malé Benni by měl po určitý čas zajišťovat bezpečný doprovod do školy. Přesněji řečeno, chránit okolí před nevypočitatelným chováním blonďatého ničitele. Že by se našel konečně někdo, kdo Benni porozumí a pomůže jí?



Poslední věta možná svádí k úvahám o klasické dějové výstavbě završené otřepanými žánrovými klišé, ale tak to opravdu není. Film velice reálně poukazuje na nedostatky ve složitém soukolí sociální péče, a i když se německý model řadí k těm nejpropracovanějším v Evropě, rozhodně není bezchybný. Stačí aby se na scéně objevil někdo, kdo stojí zcela mimo zavedené škatulky, nezapadá do žádné existující sociální skupiny a máme tu problém, s nímž si nikdo neví rady. Máme tu narušitele systému. Přesně sem patří i Benni a cesta ze začarovaného kruhu se zdá býti v nedohlednu.


Debutující režisérka Nora Fingscheidt nám předkládá velice realisticky zpracovaný portrét jedné vzpurné zbloudilé duše. Popravdě natolik realistický, až to někdy fyzicky bolí. Kamera má téměř dokumentární feeling. Během pasáží v nichž Benni utíká ulicemi a škodí všem okolo, se obraz efektivně třese a přirozeně doplňuje s velmi dravým střihem. Až na několik odpočinkových úseků film uhání jako rozbouřená vlna kupředu a pere do nás jednu drtivou scénu za druhou. V závěru se dokonce vyskytne pasáž, při níž jsem napětím na okamžik zapomněl dýchat. Vypjaté momenty přiživují živelné bicí, naroubované na tepající elektronický podklad, ze kterého do popředí vystupují nasamplované zvuky hraček, nebo kolovrátková melodie z dětské hrací skříňky. Skvělé jsou i drobné vizuální vychytávky. Například výrazná růžová barva objevující se téměř v každém záběru. Symbol agrese a rovněž i oblíbená barva malých dívek. Na to, že v době natáčení měla režisérka na kontě jen dva studentské filmy a pár dokumentů, je výsledek perfektní a dvouhodinová stopáž uteče jako voda.



Největší ozdobou filmu je jednoznačně kreace hlavní dětské protagonistky. Pro to, co zde předvádí Helena Zengel, nenacházím slov. Její výkon je plně uvěřitelný a maximálně autentický. Nevím jaké magické formule a donucovací prostředky na ní režisérka uplatnila, ale vidět takto uhrančivý herecký výkon u malého dítěte, je zkrátka obdivuhodné. Benni je středobodem příběhu okolo něhož se vše točí. Občas má člověk chuť po ní skočit a přivřít jí kyslík, ale daleko častěji vás spíš rmoutí bezútěšnost situace, do které se nedobrovolně dostala. Scéna v níž Benni do prázdnoty hlubokého lesa volá svou matku, je dokonale odzbrojující. S tím jak se děj posouvá kupředu, nám totiž dochází jeden podstatný fakt. Není to ona, kdo nám ve výsledku pije krev, ale svět, který ji obklopuje a otáčí se k ní zády. Helena Zengel je jasnou castingovou trefou do černého, což ale neznamená, že by výkony ostatních herců byly slabší. Naopak. Každý zde předvádí prvotřídní výkon. Albrech Schuch v roli experta na mladé delikventy, který se Benni snaží pomoci, je naprosto přesný.


Je vskutku obtížné hledat na filmu nějaké konkrétní vady, protože každý může „Narušitele systému” vnímat dost subjektivně a to, co by potencionálně mohlo vadit jednomu, bude druhý vnímat jako klad. Předkládám vám tedy pár sporných dílčích prvků čistě pro představu, přičemž si obrázek udělejte sami. Film je abnormálně hlučný, skoro se dá říct, že křik je součástí hudební složky. Pro někoho může být sledování tak emočně vypjatého snímku navíc krajně nepříjemné. Také je tu reálná možnost, že budete vůči dívce cítit pouze antipatie a daleko více přilnete k bezradným sociálním pracovníkům. Autentičnost o které jsem mluvil, s sebou nese i jistá úskalí. Postava Benni během příběhu neprochází žádným vývojovým progresem. Naopak je po celou dobu stopáže stejná a žádný zázračný prášek její problémy zkrátka nevyřeší. Jediné co se mění jsou lidé a prostředí kolem ní. V souvislosti s povahou snímku to dává perfektní smysl, přesto můžou být tyto aspekty vnímány někým záporně. Za sebe doporučuji k filmu přistupovat jako nestranný a nezaujatý pozorovatel.



„Narušitel systému” slavil úspěch po celé Evropě a v USA dokonce bojoval o Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Helena Zengel má před sebou jistě zajímavou kariéru a její jméno už teď budí pozornost světových filmových producentů. Důkazem budiž snímek „Zprávy ze světa” (2020), kde si zahrála po boku samotného Toma Hankse. Stejně nadějné pracovní vyhlídky se rýsují i před šikovnou režisérkou. Ještě tento rok by mělo do kin dorazit její nové dílo „V nemilosti”, pro které ulovila nestárnoucí Sandru Bullock a tvrďáka Toma Bernthala. Držím palce oběma talentovaným ženám. Závěrem asi tolik. Příběh Benni není snadné sledovat, ale zároveň si myslím, že by neměl uniknout vaší pozornosti. Film „Narušitel systému” před nás nepředkládá snadná řešení daných problémů, ani se nesnaží někomu prvoplánově zalíbit. Jde o silnou těžkotonážní sodu, obnažující bezzubost zdánlivě dokonalého systému. Emoční granát, jehož střepiny proniknou hluboko do vašich srdcí. Na některé jedince bude snímek určitě fungovat i jako dokonalé antikoncepční opatření. Silných devadesát procent!


Hodnocení: 90%


15.10.2021Diskuse (12)J.Rose
DeathVale@seznam.cz

 

Majk
19.10.2021 16:28

Díky J.Rose. Ten film jsem viděl a jako fotřík jsem si ho docela slušně protrpěl. Ale za shlédnutí to stojí. Duševně se teď pořád připravuju na ten "Špičák", ale nějak se ne a ne přemluvit. Mám z toho respekt.
Prozatím jsem zbaběle utekl k Duně.

 

Konnie
16.10.2021 16:16

Díky za výbornou recenzi. Nebýt jí, o filmu bych neměla vůbec tušení. Přesně ten druh filmu, který ve mně vyvolává smíšené pocity: na jednu stranu bych ho ráda viděla, na tu druhou mě to děsí. Ale z pohledu rodiče by to mohl být solidní studijní materiál... Je dobře, že takové filmy vznikají, i když to pro někoho může být "nepohodlné" téma. Na základě článku mi hned naskočila taková ta společensky prospěšná, omílaná klišé typu "maminka to s tebou přece myslí dobře", "na maminku se nemůžeš zlobit, dělala to nejlepší, co uměla" atd.

 

Stray
16.10.2021 12:13

Věřím, že otec byl v pohodě a když to doma viděl, tak se radši někam zdekoval.:-)

 

Pekárek
16.10.2021 11:41

Máš ale samozřejmě pravdu nejen stran témat o dětech.

 

Pekárek
16.10.2021 11:33

Maj k těm dětem blízko:)
Každopádně bych neměnil:)

 

J.Rose
16.10.2021 11:28

O otci není ve filmu zmínka. Pochopil jsem to tak, že matka Benni asi ráda střídá partnery.

Film "Musíme si promluvit o Kevinovi" znám, a jestli jsi úspěšně rozdýchal projekci takového snímku, dáš v pohodě i "Narušitele systému".

Zvláštní, že takové emočně vypjaté nářezy točí většinou ženy :-)

 

Pekárek
16.10.2021 10:49

Rose: Teď nevím, jestli jsem pozorně četl; otec se na vše vykašlal, nebo umřel?
Jo, tohle znáš?

https://www.csfd.cz/film/277621-musime- si-promluvit-o-kevinovi/prehled/

Viděl jsem deset minut. Docela nářez.;)

 

J.Rose
16.10.2021 09:30

Pekárek: Ano, s tím systémem máš pravdu. Pracovníky sociálních služeb, vnímá jako zloduchy hlavně Benni. Přitom oni jen pro účely takového extrémního případu nemají v šuplíku vhodný a především funkční manuál. Jednoduše nevědí, co s tou holkou dělat. Tady už je zkrátka systém bezradný. Chvilku se tam uvažuje nad tvrdým "pasťákem", ale devítiletou holku prostě nemůžeš šoupnout mezi mladistvé delikventy a feťáky.

Je tam ovšem několik pasáží, kdy se Benni někdo snaží porozumět, případně pro ní udělá nějaké vstřícné gesto, a ty náhle vidíš ten upřímný nával něhy a lásky. Jenže to je přesně ta hranice profesionálního přístupu. Ta holka chce hlavně lásku, ale to nejde. Jsi zaměstnanec sociálních služeb, ne rodič.

Matka je hrozná. Měl jsem pro ní celkem pochopení, ale pak je tam scéna ve které se zachová, s prominutím, jako dokonalá svině. Tím si to u mě zpečetila. Navíc se ve filmu několikrát koná jakási schůze. Sejdou se tam vychovatelé, lékař, učitel, Benni a diskutuje se o jejím stavu, jak dále postupovat atd. Samozřejmě by se těchto schůzí měla účastnit i matka, ale myslíš, že se někdy dostaví?

 

Pekárek
15.10.2021 22:03

Jo, k té matce, tam bych asi nikoho nevinil. Ani systém, který v řadě jiných případů pomoci dokáže. Některé problémy prostě nemusí mít řešení....a pak se přežívá. Tohle musí být fakt extrémní, až ad absurdum schéma. Co třeba dítě mezi dvěma válčícími, osobnostně problematickými rodiči (samozřejmě stačí jeden takový), běžná věc a o nic menší brutalita.

 

Pekárek
15.10.2021 21:50

Mám to podobný jako Hivris. Nedal bych to. Dle ukázek fakt dobré:-) Recka parádní!