Last Hardrock Outsider

BLACK COUNTRY COMMUNION - Afterglow

Podzimní emise „Afterglow“ je již třetí řadovou deskou téhle supergroup v průběhu velmi krátké doby a znovu máme co do činění s ukázkovou porcí zajímavě pojaté hardrockové hudby. Ta se vykazuje, jak moderními zvukovými fígli, tak zároveň vychází (jak se asi dá předpokládat) z bytelných bluesových základů. Každá ze zúčastněných person však ozvláštňuje výsledek silnou osobní stopou. Domnívám se, že velkou výhodou BLACK COUNTRY COMMUNION je (oproti třeba jihokalifornským CHICKENFOOT - další hard rocková formace posledních let, která se rovněž skládá z významných a nanejvýš zkušených osobností historie hard rockové hudby) hlavně skutečnost,  že právě čtveřice vedená hyperaktivním, zkušeným a vitálním Glennem Hughesem má neuvěřitelný cit pro práci s aranžemi a umí napsat opravdu výtečné skladby, které maji daleko do nějakých krkolomných instrumentálních exhibic.


Navíc právě v osobě muzikantsky všestranného Glenna Hughese mají BCC frontmana, který je svým nezaměnitelným pěveckým projevem na hony vzdálen běžnému výrazu ostatních rockových pěvců. Jeho takřka černošsky měkký a ohebný hlas propůjčuje zemitě usazené kapele možnost odlišit se od celé řady jiných, avšak stylově shodných, formací posledních let a udělat výsledek barvitější. Jednoduše řečeno, BCC se daří dostat do skladeb větší emotivní záběr, nejen cílený na příznivce tvrdší hudby, ale zasáhnout i fanoušky z jiných odvětví celého hudebního spektra, aniž by tyto prvky kapele narušily její rockovou fazónu. Glennova záliba ve funky, r´n´b a soulově orientované hudbě je dobře známá, což zde na druhou stranu nestrhává směr BCC do těchto vod.


 

Teprve šestatřicetiletý Joe Bonamassa patří právě v dnešní době mezi kytaristy, o kterých se mluví nejvíce, a to nejen v souvislosti s jeho působením v BCC, ale také díky dobře rozjeté sólové dráze a řadě spoluprací na projektech jiných interpretů (vloni např. účast na poslední řadovce švédských EUROPE), takže o něm lze říci, že je jedním z úplně posledních kytarových hrdinů klasické podoby rockové hudby. Jeho předností je kromě všestrannosti zejména fakt, že je v rámci starých pravidel rockové hudby velmi moderním hráčem a svou hrou pracuje výhradně ve prospěch skladeb. Má totiž neuvěřitelný cit pro umocnění atmosféry jednotlivých songů, v riffových pasážích zní jeho nástroj trochu matně, což dohání přesně volenými vyhrávkami. Joe zkrátka není z těch, kdo se ve skladbách bude donekonečna chlubit rychlostí svých prstů a nepřeplácává je.

 

Derek Sherinian je rovněž osobností, která již v minulosti mnohokrát prokázala svůj potenciál (pro příklad album „Falling Into Infinity“ od DREAM THEATER) a jeho specifické klávesové party i zde výtečně dobarvují projev BCC, stejně jako tomu je u Jasona Bonhama, který je již bubenickou stálicí a jeho služeb v minulosti využilo mnoho projektů a kapel, včetně jeho účasti na jediném návratovém koncertě LED ZEPPELIN, který se uskutečnil již před šesti lety v Londýně, kde bravurně odehrál party svého otce, což dnes již nějaký týden můžeme posoudit z emise záznamu tohoto vystoupení - „Celebration Day“.

 

Osobně se domnívám, že třetí řadové album BCC nepodlezlo laťku nastavenou jeho dvěma předchůdci. Právě naopak, zkušení harcovníci zde vybrousili znamenitou porci bluesově orientovaného rocku, kde nechybí jak skladby hitovějšího zaměření - „This Is Your Time“, „Midnight Sun“ nebo „Cry Freedom“, ale i syrovější záležitosti typu úvodní („Big Train“) nebo titulní skladby. V neposlední řadě však i dojemně zasněné písně („The Circle“). Celkově mě jejich album přijde jako barvitá porce rockové hudby, která se sice drží starých pravidel, ale je zahraná přesně tak, aby byla i v dnešní době aktuální pochoutkou.


12.02.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz