ALANIS MORISSETTE - Praha - Metronome, Výstaviště, 21.června 2025

V poslední době se u nás roztrhnul koncertní pytel s návraty ztracených synů a dcer. BRUCE SPRINGSTEEN přijel do Česka po třinácti letech, AC/DC s Brianem Johnsonem za mikrofonem po šestnácti letech, SEX PISTOLS dokonce po devětadvaceti. Zavítali k nám i KING DIAMOND nebo IGGY POP, kteří tu také nebývají častými hosty. Jsme prostě uprostřed výjimečně výživného koncertního léta, které dlouho nepamatuju. ALANIS MORISSETTE do českých luhů a hájů přicestovala po třinácti letech, když tu zatím vystupovala jen třikrát, z toho poprvé v roce 1999 na posledním ročníku legendárního festivalu JAM na pražském koupališti Džbán, kam jsem se pokoušel zdarma několikrát dostat přes plot, ale nikdy se mi to nepodařilo. Tenkrát byla na vrcholu slávy po megapopulárním albu „Jagged Little Pill“ (1995), které vyprodukovalo šest úspěšných singlů, a po už víc rozporuplně přijatém „Supposed Former Infatuation Junkie“ (1998), které nastartovalo její prudký komerční sešup, jenž pokračoval i s dalšími deskami.

Tenkrát k nám dorazila pětadvacetiletá superstar a jeden ze symbolů devadesátek. Dnes přijíždí jednapadesátiletá zralá žena. Tedy zralá věkem, ale nejsem si úplně jist, jestli i svým duševním rozpoložením. Alanis bývala takovou Lucií Bílou světové popmusic. Spousta intenzivních, ale o to komplikovanějších vztahů, které s nimi její fanoušci prožívali. S Luckou jsme si tím procházeli v bulváru, s Alanis přímo v jejích písních. Ve vylévání si srdíčka byla Kanaďanka vytrvalá a bez přestání se pitvala ve svých vztazích, až se člověk ve všech těch jejích chlápcích a bolestech ztrácel. Vše se točilo okolo slova „Já“. Na začátku to bylo sympaticky upřímné, po čase se z toho ale stalo těžko snesitelné kňourání. „Tohle jsou důvody, proč piju… důvody, proč všem říkám, že je mi dobře… kupuju si Lamborgini, abych odčinila tyhle zvyky, abych přežila tenhle nemocný průmysl,“ zpívá v písničce „Reasons I Drink“. „Tohle je první mávnutí mé bílé vlajky, tohle je zvuk mého dopadu na dno, tohle je moje kapitulace, pokud tomu tak říkáte. Anatomie mého pádu a já se stále usmívám,“ zní zas ve skladbě „Smiling“. Obě jsou z jejího posledního klasického alba „Such Pretty Forks in the Road“ (2020) a obě zazněly v Praze. Hudebně jsou to hezké a výrazné skladby, ale textově se tu zas opakuje ono ubrečené jájínkovství, jen to dnes už není o tom, že jí nějaký chlap šlápl na kuří oko. Kontinuální celoživotní auto-arteterapie? Dobře. Nevím, ale jestli jsou tyhle texty ještě k něčemu jinému kromě sebevyzpívávání se z životních depek. Nějaké posluchače to ale asi přeci jen má, protože zmíněná deska se po vydání vyhoupla na šestnácté místo amerického žebříčku Billboard.

Každopádně to, co na deskách působí sebestředně plačlivě, funguje naživo spojeno s osobností ALANIS MORISSETTE velmi dobře a my jsme byli svědky skvělého koncertu, při kterém se zpěvačka před pražským publikem (duševně) odhalila. Je asi fakt cáklá, říkal jsem si, když pobíhala po pódiu, třepala se, nebo se třeba minutu točila bláznivě dokola a dlouhé vlasy jí létaly na všechny strany. Trpí zjevně jakousi chodící mánií, takže chvílemi připomínala pumu v malé kleci. Bylo to každopádně intenzivní. Zpěvačka svá vystoupení prožívá naplno a to se přeneslo i na diváky. K pěveckému výkonu Alanis také nebylo co dodat a byl jednoznačně špičkový. Pražské publikum se tak stalo svědkem jedinečného zážitku, kdy se písně, výkon zpěvačky a její způsob vystupování slil do jedné emociálně silně nabité hmoty, které nás sežehla až na dřeň.

Setlist byl takovým zvláštním pásmem asi pětadvaceti skladeb, kde některé zazněly celé a některé v krátkých úryvcích. Skladby z pozdnější části kariéry byly zastoupeny málo a je to možná škoda. „Reasons I Drink“, „Smiling“ i „Lens“ fungovaly bezvadně a dokazovaly, že zpěvačce i v pozdějších obdobích zůstala schopnost tvořit silné a působivé melodie. Gró vystoupení bylo ale položeno na dvě zmíněné klasické desky. Z „Jagged Little Pill“ zaznělo osm songů a z „Supposed Former Infatuation Junkie“ šest. Zatímco „Pilule“ neobsahuje žádné nevýrazné písně a není prakticky možné sáhnout vedle, u „Feťačky“ je to půl na půl a Alanis bůhvíproč tíhla spíš k těm horším písním. I ty se ale podařilo zakomponovat do působivého pásma skladeb a ty slabší kusy zazněly většinou jen v úryvcích, takže nenudily. Vůbec nejsilnějším zážitkem se pro mě stal moment, ve kterém Alanis přetavila skladbu „Everything“ (z jiné desky) ve dvacetisekundový intimní moment, ve kterém jen ve výškách přezpívala za doprovodu kytary značně zpomalený refrén. Několikatisícové publikum bylo konsternováno, a to nejen ti, kteří si přišli jako já poprvé poslechnout svůj hudební idol z teenagerských let…

Alanis byla největší ale nikoliv jedinou hvězdou příjemného pražského festivalu Metronome, který se od roku 2016 koná na pražském Výstavišti a který se náladou a hudebním zaměřením asi nejvíc blíží trochu rockovějším Colours of Ostrava. S přítelkyní Bárou jsme ještě v rámci své sobotní návštěvy před Alanis zavítali na Kubánce PORNO PARA RICARDO a pak na týpka, co si říká RAGNBONE MAN. O kubánských punkerech jsem slyšel poprvé už někdy před dvaceti lety, když jsem párkrát ve službách Člověka v tísni na karibském ostrově pobýval a objížděl disidenty. Teď jsem je tedy konečně viděl poprvé. Nevázaný punk rock s ostře politickými a protikomunistickými texty samozřejmě způsobil, že má kapela doma problémy, často nedostávají povolení k výjezdu a ke koncertování a někteří členové žili nebo žijí v emigraci (bubeník William Retureta podle anglické Wikipedie dokonce v Praze). Jejich politická práce a přesvědčení je určitě důležité a obdivuhodné, běžným hudebním měřítkem jde každopádně o jednoduché tříakordovky, které mají občas nějaký nápad, ale ničím nevyčnívají. Koukli jsme na několik písní, ale pak to vzdali. Vystoupení bych označil jako tragické a spíš připomínalo rozpustilé juchání ve zkušebně, kdy si chvílemi každý hraje, co ho napadne. Zpěvák pořád něco kecal, čemu nikdo v publiku nerozuměl a různě se pochechtával vlastním vtipům, které nebyly vtipné, a celý koncert rozložil.

Druhou největší hvězdou celého festivalu byl RAGNBONE MAN, což je vysoký (a široký 😊) čtyřicetiletý Brit hrající kombinaci soulu/blues, hip hopu a popu. Proslavil se v roce 2016 písní „Human“, která má dneska na YouTube už 2 miliardy zhlédnutí. Je ale jasné, že tyhle fanoušky nenabral v Česku, protože prostor před pódiem byl na jeho set plný tak ze dvou třetin a úplně se to zaplnilo teprve na následující Kanaďanku. Ale byl to pohodový koncert, kapela pěkně šlapala a frontman byl velký sympaťák. Metronome má z festivalů, které navštěvuju, asi to vůbec nejpříjemnější prostředí. Je v parku mezi stromy (někdejší Park kultury a oddechu Júlia Fučíka přezdívaný Julda Fulda), což přináší nejen dostatek stínu, ale také ochlazuje prostředí, takže tu nebývá horko jako jinde. Výhodou je pro mě také lokace a na rozdíl od všech jiných fesťáků se nemusím nikam harcovat, natož se trápit ve stanu. Nevýhodou samozřejmě to, že se zde nehraje metal.😊 

Alanis skončila s úderem desáté, ale domů jsme ještě nechtěli, a nakonec nás tak čekali ještě tři interpreti. Nejdřív někdejší kytarista STINGA s kapelou. RUFUS MILLER ze všech vystupujících toho dne nejvíc připomínal rockovou hvězdu. V odrbaném triku, s kytarou visící proklatě nízko a vtipnými průpovídkami. S kytarou to samozřejmě umí a je schopen složit i celkem výrazné songy. Dobré vystoupení. Miller publikum nabádal, aby nevynechalo následující THE STREETS, což je takový jemný ukecaný alternativní elektro hip hop protkaný docela výraznými melodiemi v refrénech. Stojí za ním Mike Skinner, vtipný týpek, který ze sebe valí vodopád slov, takže je občas těžké poznat, co je originální text a co je improvizace. Mele mu to jedna báseň a zastupuje tu přirozenou a „normální“ negangsta a neburanskou verzi hip hopu. Civilně oblečený, civilně vystupuje, chvíli na pódiu, chvíli se pohybuje mezi publikem. Funkční a nenásilný street art. Schopnost konverzovat s publikem se mu vyplatila a v některých rychlejších skladbách dokázal lidi včetně nás vyburcovat k divokému tanci. Ale přeci jen to není můj šálek, a kdybych nečekal na následující kapelu, tak bych to v půlce asi zabalil. FREAK POWER, kteří začínali o půlnoci, už dneska možná nikomu moc neříkají. Projekt kdysi rozjížděl FAT BOY SLIM a v devadesátkách s ním vydali dvě alba a měli hitový singl „Turn On, Tune In, Cop Out“. Pak o nich nebylo dlouho ani vidu ani slechu. Překvapilo mě, že ještě existují. Čekali jsme hybný elektro funk, ale nebylo to ono. Šlapalo to jen chvílemi a výstřední frontman a pozounista Ashley Slater byl dost ukecaný, což odpustíte nějakým velkým hvězdám, ale ne kapele, která má svá nejlepší léta dávno za sebou. Takže jsme tomu dali asi tři čtvrtě hodinu a pak to před jednou zabalili.