Last Hardrock Outsider

LENNY KRAVITZ - Raise Vibration

Jestli má někdo nárok na označení „skutečná rocková star“, pak je to jednoznačně Lenny Kravitz. Asi bychom v posledních třiceti letech nenašli personu, která dosáhla s vlastní hudební produkcí podobně konstantního úspěchu. Lenny naplňuje označení hvězdy nejen co se týče komerční stránky své tvorby, ale i ve směrech týkajících se muzikantské profesionality, vzhledu, do detailu propracované stylizace hudby, jdoucí naprosto přirozeným způsobem souběžně s jeho osobnostní podstatou. Tento chlápek se vlastní hudební kariérou prostě baví, a ačkoliv by nemusel, na koncertech by se rozdal. Hýří optimismem, předvádí skvěle šlapající show a hlavně umí.

 

Byl jsem v průběhu let svědkem třech jeho koncertů, takže si jasně vybavuji všechny aspekty jeho akcí: některé skladby roztahané do dvacetiminutových jazz-o-funky jamů s dechovou sekcí a klokotáním kytary jeho věrného parťáka Craiga Rosse, ale i okamžik, kterak se Lenny během chůze vyloženě prozpíval celou zaplněnou plochou O2 arény až na opačnou stranu haly než stálo pódium. Druhou stránkou jeho hudby je skutečnost, že se už hezkou řádku let moc nevyvíjí, respektive není zde ani náznak této tendence. Lenny Kravitz je zkrátka značka, která ve svých písních spojuje dobře známé ingredience z rocku, funky a soulu, a tak tomu bude vždy. Některé desky jsou sofistikovanější a s větším zastoupením rozličných nástrojů, další vlastní post-moderní synthy kabátek a jiné pro změnu působily více dřevně a rock´n´rollově, ale vždy šlo o písně, které platily za směs výše zmíněných žánrů pevně spjatých s americkou kulturou posledního minimálně půlstoletí.


 

Leckdo u něho může hovořit o povrchnosti, plakátovosti, vykrádání původních vzorů a inspirací z šedesátých a sedmdesátých let nebo jej nazvat tvůrcem banálních mainstreamových popěvků pro všechny. Ty jsou však vždy šikovně nastylizované. Lennymu nikdo nemůže upřít, že to co dělá, dělá hodně dobře a že svým konáním hodně lidí oslovuje. Novinka patří jednoznačně k jemnějším kusům z jeho diskografie, nezní příliš rockově, ale onu vášnivost a exotickou pestrost aktuální skladby znovu mají, ostatně tak jako většina jeho děl.

 

Jako je u celé řady amerických umělců dnes typické, texty nových skladeb reflektují určité situace vyvěrající z tamního života v časech trumpovské éry, kdy speciálně někdo jako Lenny Kravitz patří logicky k odpůrcům toporného Doníka. Nečekejte však nějakou říznou a politicky agitační desku, spíše jde o další popové album se spoustou groovu, exotiky a snově chytlavých skladeb, album s bohatou aranžérskou prací, výraznou funky basou, občasnými dechy, tradičně výtečnou kytarou, procítěnými vokály a lehkým nádechem melancholie. Album obsahuje několik hitovějších kusů s řádně pestrou strukturou a výrazně soulovou melodikou – tak jako je tomu v případě „Low“, „It´s Enough“ nebo „5 More Days Til´Summer“, dále pak baladu „Johnny Cash“, která je tributem velké ikoně country a rock´n ´rollu, ale také ostrý groove „Who Really Are The Monsters“, což je skladba roztažená do sedmi minut, vlastnící onen politický background a s tím související jedovatost. Celkově tak jde o poměrně sympatické album moderního kytarového popu, které sice zásadně nevybočuje z portfolia Lennyho Kravitze, a to ani stylově, ani kvalitativně, ale prostě se jen bude řadě lidí dobře poslouchat.


17.09.2018Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Subeer
17.09.2018 05:46

Je to prima album. S recenzí, co se hudební stránky týče, souhlasím. Lenny je opravdu borec, a téměř vždy potěší ochutnávky jeho nových brand name bombónků.