Last Hardrock Outsider

VAN HALEN - Rozjetý hřmotný kolos (1985-2015) 2/2

Rozkol uvnitř VAN HALEN vyvrcholil na jaře roku 1985 vyhozením diamantového Davea neboli Gigola (jak si s oblibou David Lee Roth nechal říkat). Paradoxně se to stalo v době, kdy Kaliforňané prožívali své nejúspěšnější období. Jejich poslední album („1984“) se totiž stalo celosvětovým bestsellerem. Zděšení fanoušci si zprvu nedokázali vůbec představit, že VAN HALEN budou kdy fungovat bez svého původního frontmana na stejném levelu jako v minulosti. Zatímco David Lee Roth neváhal a rychle postavil vlastní hvězdný band, kde mu sekundovali taková esa jako Steve Vai (kytara), Billy Sheehan (baskytara) nebo Greg Bissonette (bicí), aby rozjel na počátku opravdu nadějnou sólovou dráhu, VAN HALEN celý rok vyčkávali v ústraní, než se definitivně rozhodli prázdné místo obsadit bývalým zpěvákem MONTROSE a dlouhodobě již také úspěšným sólistou - Sammy Hagarem. Zajímavostí zůstává, že náhradou za Rotha se stal člověk, který jej v minulosti v tisku častokrát zesměšňoval. Zpočátku to sice vypadalo, že bude mít Dave nad svou bývalou kapelou navrch, protože jeho debutové album „Eat ´Em And Smile“ ve Státech velmi bodovalo, a tak měl na veřejnosti mnoho důvodů k okázalým gestům, širokým úsměvům a ležérnímu popíjení barevných drinků. Postupem dalších let se však karta začala obracet a jeho sólová alba byla stále méně zajímavá i úspěšná. Když se oprostíme od faktu, který byl jasný už na začátku, a sice, že Hagar nikdy nemohl na koncertech Rotha vizuálně plnohodnotně nahradit a budeme k nové kapitole VAN HALEN přistupovat zcela od čistého stolu, pak výhodou bude, že VAN HALEN s Hagarem konečně působili jako tým, jako parta rovnocenných osobností makajících ve prospěch celku, nikoliv jen jako muzikanti doprovázející showmana v popředí. O tom, že Hagar byl rovněž zcela jiným typem zpěváka (díky svému hlasovému fondu a rozsahu, mnohým rockerům více vyhovujícím), se už vůbec spekulovat nemusí. Sázka na zcela odlišný druhý start však vyšla. Zde je rozbor dalších nahrávek.


 

5150  (1986)


První a ve své době velmi oblíbené album, které s VAN HALEN nazpíval Sammy Hagar. „5150“ totiž pokračuje tam, kde jeho předchůdce („1984“) skončilo. Vystaveno zcela v kontextu s vlnou dobového AOR, vydatně obohacováno zvuky kláves. Stejně jako jeho úspěšný předchůdce dokazuje, že singlová politika kapele svědčí, a tak trojice skladeb – „Why Can´t This Be Love“, „Dreams“ a „Love Walks In“ velmi boduje. Rozdíl je však v rozložení muzikantských sil - nejenže se Hagar stal pevnou součástí tvůrčího týmu kapely, ale na koncertech často sahal po kytaře, a to zejména ve chvílích, kdy byl Eddie Van Halen tak u vytržení z kláves, že v některých písních obsluhoval pouze tento nástroj. Akrobat v popředí sice scházel a vystoupení byla lehce oproštěna od nadstavby v podobě prvoplánové show, ale i tak se jednalo o skvělý druhý začátek. VAN HALEN měli Spojené státy opět u nohou.


(80%)


 

OU812 (1988)


Naopak zjevně nejchabější pokus z období Hagarova působení. Album zkrátka postrádalo tolik potřebný odpich, energii, ale i nějaké výraznější momenty, což bylo vzhledem k předcházejícímu materiálu velké rozčarování. Nezačalo se sice úplně zle, protože „Mine All Mine“, „When It´s Love“ nebo „Cabo Wabo“ platily za solidní songy, ale „OU812“ prostě postrádalo potřebné charisma. Tím nemyslím na to, že zde nebylo příliš zaděláno na hity, ale deska působila poměrně nekompaktně a v její druhé polovině už měl posluchač co dělat, aby u ní vůbec vydržel. Věc, která se u alb kapel typu VAN HALEN zkrátka nesmí stávat. Pravý důvod vlažnosti materiálu možná vězel v nedávné emisi Hagarova dalšího sólového alba. Tak jako tak, „OU812“ bylo fanoušky skupováno ve velkém a rychle se vyhouplo do čela amerických žebříčků, na turné se však poprvé objevily náznaky ústupu z pozic. Nastalo tříleté období deziluze, kdy Eddie Van Halen zápasil se svou alkoholovou a drogovou závislostí a dokonce zlí jazykové začali mluvit cosi o návratu Davida Lee Rotha.


(60%)



For Unlawful Carnal Knowledge  (1991)


První větší krize nové sestavy překonána. Jak se brzy ukázalo, devadesátá léta budou kapele velmi přát a to zejména co se kvality nové tvorby týče. Album „F.U.C.K.“ platí ještě dnes za naprosto strhující a pestrý materiál, nabušený tím nejlepším co VAN HALEN se Sammym Hagarem kdy dali dohromady. Velkolepý návrat Teda Templemana na producentský post, kterému zde sekundoval studiový veterán z hendrixovského období - Andy Johns. Eddieho kytara rozpoutává doslova karneval zvuků a Alexovy bicí pod tím mohutně burácejí, takže songy působí jako těžkotonážní rozložitá monstra, která vám v přímém souboji nedají nejmenší šanci. Kdo by čekal přívětivé AOR hitíky obohacované klávesami, tak jako tomu bylo v osmdesátých letech, spletl by se. Nejde totiž vůbec o věc na první poslech. Vše pohlcuje moderní kytarový sound, který jakoby vítal novou dekádu. Náhrávka je napěchována skvělými songy od začátku do konce. Sebejistější vstup do devadesátých let si VAN HALEN snad ani nemohli přát. Navíc v březnu 1991 slaví Eddie narození potomka – syna Wolfganga.


(90%)


 

Live: Right Here, Right Now (1993)


Změny v hudebním průmyslu doprovázející nástup devadesátých let sice stály mnoho osvědčených stálic místo na výsluní, ale na popularitě některých velkých hardrockých kapel reprezentujících staré dobré časy se zkrátka příliš nepodepsaly. Mezi držáky typu DEF LEPPARD, AEROSMITH, BON JOVI či OZZY OSBOURNE tak můžeme směle započítat i VAN HALEN, kteří právě v tomto období chytli nebývalou formu. Živé dvojalbum je prvním koncertním příspěvkem do jejich diskografie a představuje rekapitulaci stavu věcí v dané době - zaměřuje se tedy ve valné většině na materiál z pozdějšího období reprezentovaného vokálem Sammyho Hagara. Osobně si však myslím, že by tomuto živáku prospěla pestřejší dramaturgie, ale rovněž i kratší stopáž.


(60%)


 

Balance (1995)


Pokračování ve velkém stylu a životní pěvecký výkon Sammyho Hagara. Mohutný a zároveň tvrdý a do čista vycizelovaný sound kapele velmi slušel, takže se rovněž „Balance“ zařadilo k tomu nejlepšímu z diskografie. Schválně si poslechněte hned úvodní song nahrávky - „The Seventh Seal“ a budete mít záhy o tehdejší nabušenosti VAN HALEN jasno. Bruce Fairbairn se tehdy ve studiu musel překonávat, protože zvuk kytar je zde opravdu nádherný. Celý materiál platí za ukázku moderního a velmi sebejistého hardrockového díla se spoustou klenotů – „Can´t Stop Lovin´You“, „Don´t Tell Me (What Love Can Do)“ nebo „Feelin´“ budiž jen letmo vypíchnutým zlomkem. Přestože v té době probíhala v plném proudu recese hudebního průmyslu, na návštěvnosti koncertů se tato situace projevila pouze minimálně. „Balance“ je posledním albem obsahujícím rozmáchlý hlasový projev Sammyho Hagara, po kterém následovalo období rošád, kdy byl jednu chvíli frontmanem David Lee Roth (dvě nové věci nazpívané právě jím vyšly na emisi největších hitů koncem roku 1996), aby nakonec následující řadovku odzpíval znamenitý Gary Cherone z EXTREME.

 

(90%)


 

Van Halen 3  (1998)


Jediné album s Gary Cheronem u mikrofonu nakonec u fanoušků příliš nebodovalo, přesto si myslím, že onen nováček v řadách VAN HALEN odvedl sakra dobrou práci. Bohužel však neměl možnost zpívat v tak dobrých skladbách, jaké měli k dispozici oba jeho předchůdci. Znovu se však jedná o poměrně moderně znějící hardrockové album se zemitým zvukem a skladbami vykazující na VAN HALEN poměrně delší stopáž. Vyrovnaný materiál, který v porovnání se starší tvorbou zapadl, neměl ani vyložených vrcholů, ovšem ani slabin. Já osobně však několik favoritů měl – takže zmíním pouze „One I Want“, „Once“ nebo „Year To The Day“. Sestava s Garym Cheronem v popředí však nevydržela příliš dlouho a brzy následovalo dlouhé období tahanic, kdy se řešilo zda-li budou VAN HALEN pokračovat s Hagarem nebo Rothem (jak je už dnes jasné, nakonec s každým z nich absolvovali zhruba dvouleté reunionové období mezi roky 2003 - 2007) a nebo zda-li vůbec budou pokračovat, protože rovněž Eddie Van Halen svedl krátce před těmito událostmi (zhruba někdy na přelomu století) svůj osobní boj s rakovinou. Naštěstí úspěšný. „Trojka“ tak zůstala na čtrnáct let jejich posledním studiovým albem, na které v únoru 2012 navázali až deskou „A Different Kind Of Truth“ s logickou účastí Davida Lee Rotha za mikrofonem, ale to už bylo v době, kdy již několik let fungoval band CHICKENFOOT, v jehož řadách spojili síly: z VAN HALEN právě dobrovolně odešlý původní basák Michael Anthony se Sammy Hagarem a dalšími dvěma muzikantskými velikány, Joe Satrianim a Chadem Smithem.

 

(70%)


 

VAN HALEN - A Different Kind Of Truth  (2012)

 

Odchozího baskytaristu Michaela Anthony nahradil ihned syn Eddieho - Wolfgang Van Halen, což ještě víc potvrzovalo tezi o rodinném projektu. VAN HALEN se na comeback sice připravovali dlouhá léta, která byla čas od času vyplněna pouze několika turné, ale i spoustou nutných právních tahanic mezi stranou Van Halenů a navrátilcem Davidem Leem Rothem (popřípadě i s bývalým zpěvákem Sammym Hagarem). Jak ostatně Eddie v minulosti mnohokráte avizoval, nikdy nebylo lehké působit v kapele s takovým egomanem, jakým byl kdysi dávno právě David. Zvlášť pak uhájit v ní, navzdory vlastnímu kytarovému talentu, svou pozici kapelníka a ústředního skladatele, protože Roth byl vždy sakra výrazným frontmanem. K albu musím předně říct, že nejde vůbec o věc, která by vás chytla na první poslech. Myslím, že se vám to nepovede ani na ten druhý nebo třetí, přesto nelze o novince říct, že jde o vyloženě nepodařený projekt. Chybí výraznější chytlavé momenty a zvlášť při srovnání s alby z konce sedmdesátých, průběhu osmdesátých, popřípadě i z první poloviny devadesátých let, se tak trochu vytratila chuť dělat hity. Skladby, které by vás od prvního momentu ohromily nápadem, razancí, ale zejména i líbivostí, tady v podstatě chybí. Co zde tedy určitě nalezneme? Určitě typický a léty prověřený rukopis kapely. Eddie znovu hbitě žongluje mezi různými typy skladeb a ať už se jedná o zemitější rockové vypalovačky, swingující čísla nebo přímočaré boogie věci, je stále hodně inspirující. Jasně nejsilnější je úvod. Trojlístek „Tattoo“, „She´s The Woman“ a „You And Your Blues“ reprezentuje hardrockovou zemitost a platí za solidní nástup, jenže se postupem času nějak vytrácí energie a album upadá do průměrnosti a jen stěží dokáže udržet posluchačovu pozornost. Občasně se sice ještě zablýská na lepší chvíle („Blood And Fire“, „Outta Space“ a „Big River“ patří rovněž k lepší půlce nahrávky), ale jde jen o několik ojedinělých položek.

 

(60%)


27.12.2015Diskuse (9)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Bluejamie6529.12.2015 17:52

Cením si všech rockových alb, která Sammy Hagar nazpíval, a v rámci toho ještě připomínám ctitelům Van Halena, že na solovém albu Sammyho Hagara z roku 1987 hraje některé kytarové party a baskytaru Eddie Van Halen. Na jedne straně je možné na albu vysledovat jisté zvukové podobnosti s 5150 a na druhé straně také určitou žánrovou nevázanost (R´n´R, Blues, hardrock, aor).S hodnocením alb v obou částech seriálu v podstatě souhlasím, jen OU812 vidím jako sesterské album k Balance, takže jsem ho vždy viděl podstatně pozitivněji než zde uvedených 60 procent...

 

Stray
29.12.2015 16:31

To jsou vám ale příjemné melodie. :-) https://www.youtube.com/watch?v=4kHl4FoK1Ys

 

rumcajs29.12.2015 11:40

Tohle je vážně pecka: https://www.youtube.com/watch?v=L_IoIXJJ6lw

 

rumcajs29.12.2015 11:36

https://www.youtube.com/watch?v=u563woZQGHo :-)

 

Stray
28.12.2015 17:58

rumcajs: Ale když píšu, že seš prostě "metalista z Třince", tak vzhledem k tomu, že jsem tě nikdy neviděl, to prostě tvrdím jen tak zprdele. P.S. Jestli posloucháš fakt MODERN TALKING, tak je mi to líto.:-)

 

rumcajs28.12.2015 17:43

Tak před deseti lety bych označení "metalista" přijal s hrdostí, cítím zde však nádech pejorativna :-). Sám sebe bych označil za rockera, který má rád i určité interprety z jiných stylů. Za jedny z nej desek např. považuju první dvě desky Roxette, Ready for Romance od Modern Talking nebo téměř vše od Karla Kryla. Ale Tvé označení s přimhouřením obou očí sedí...

 

Pekárek
27.12.2015 13:25

Balance-album, které mě přivedlo k Van Halen. Jasných 100%. Jinak pěkné recenze. Poslední album je ale minimálně na 85%.

 

Stray
27.12.2015 12:05

rumcajs: Jenže ty seš prostě metalista z Třince, je jasné že swingově brebtavou polohu Rotha nechápeš a opájíš se tak "pouze" hlasovou řízností a rozmáchlostí jeho nevzhledného nástupce. :-)

 

rumcajs27.12.2015 11:47

Žádnou stovku u alb se Sammym Strayovi nikdy neodpustím (i když už mi to vysvětloval) :-). Pro mě je minimálně F.U.C.K. za 100, 5150 bych to dal nejspíš též. Každopádně textově s recenzemi souhlasím. Díky za ně.