Last Hardrock Outsider

EUROPE - Jednotní a na správné cestě (2004-2016) 3/3

Po dlouhých dvanácti letech ticha jsme se v roce 2004 konečně dočkali albového znovuzrození této švédské legendy. Jejich návrat však zpočátku nastoloval mnoho otázek a budil nepodložené rozpaky. Nakonec vše dopadlo na výbornou a návrat EUROPE platí dodnes mezi ty nejsmysluplnější a muzikantsky nejpoctivější v hardrockovém ranku. Kdo by si zpočátku pomyslel, jak sympaticky bude neměnná sestava kvintetu působit a že bude celá ta léta vytrvale zásobit své příznivce každé tři roky kolekcí nových hardrockových skladeb, opatřených bluesovými základy i aktuální zvukovou fazónou? Poklonu si však seveřané zaslouží i za velmi časté koncertování a vlastně i za vysokou úroveň živých performací.


EUROPE tedy nastartovali svůj druhý poločas a podepsali s vydavatelstvím Sanctuary Records smlouvu na dvě alba. Nic z toho se však nedělo bezmyšlenkovitě ráz na ráz, albu totiž předcházelo několik sezón oťukávání a nějaké ty koncerty, kdy si hudebníci museli logicky vyzkoušet, zdali je ještě vůbec bude bavit spolu hrát. Vše si však výborně sedlo, takže nic pokračování jejich dráhy nestálo v cestě. Důvodem výtečného fungování, který kapela v nové etapě stále připomínala, byla skutečnost, že si za výslednou podobou svých nových skladeb stojí a mají nad materiálem kontrolu, pokud by tomu tak nebylo a kapela by byla k něčemu tlačena, rozpadla by se. Hodně očekávaným tahem byl i návrat ztraceného syna Johna Noruma, kterého zbývající spoluhráči dokázali přesvědčit, protože nebylo jiného kytaristova zájmu, než novou etapu opatřit veskrze hutnějším hardrockovým zvukem, který by jednak čerpal z odkazu velikánů let sedmdesátých a zároveň by byl poplatný aktuální době. Ano, v nové etapě EUROPE působí opravdověji a poctivěji, byť to samozřejmě vyznívá tak, že v osmdesátých letech hráli jen nějaké blbosti, což je samozřejmě nesmysl, akorát je rozdíl v tom, že v mládí nad sebou měli vlivnější dozor od lidí z hudebního byznysu, a dnes již jsou natolik zkušení, aby sami věděli, co vlastně chtějí stvořit. Je však pravdou, že v oněch osmdesátých letech hráli po stránce komerční daleko vyšší soutěž a točilo se tak okolo nich mnohem více peněz, nicméně to všechno odvál čas a zůstalo jen to podstatné – tedy poctivé hudební řemeslo.



„Start From The Dark“ (2004)


Je více než pravděpodobné, že comebacková deska byla přijata s velkým očekáváním, a vlastně lze říci, že uspěla. Výhrou kapely se stal nesvázaný přístup a moderní zemitý sound, který oproti starším albům působil podstatně tvrdším dojmem. Kapela pochopila, že vracet se do minulosti by byla cesta do záhuby a svou novou etapu stavěla s elánem příznačným lidem, jenž se soustředí na to, co je teprve čeká. Je logické, že „Start From The Dark“ nevystavovala EUROPE tolik na odiv široké veřejnosti, šlo o desku pro příznivce hard rocku nebo pro letité věrné fanoušky, kteří přijali i poněkud hrubší dílo s nadšením. Co na tom, že zde zcela chyběly hity, tedy pokud nebudeme počítat majestátnější titulní song. Jeho název vlastně symbolizoval znovuzrození, start z absolutní tmy do nové etapy, což bylo přijato tak, že si je kapela vědoma důležitosti tohoto okamžiku a stojí ve zdravém rozpoložení na svém druhém startu. Deska se však zdá být i poněkud intimnější a její zvuk je hodně přírodní a nepřeplácaný. Jelikož nejsem příznivcem akustických klasicky rockových balad, které považuji v dnešní době ve valné většině za zbytečně zdržující nudu, a kterých zde není zrovna málo, nejsilnějšími skladbami jsou pro mne ty tvrdší. Kromě titulní jízdy mám velmi rád riffovou „Spirit From The Underdog“. Z dalších skladeb mě zaujala temná „Flames“ a rychlý rockec „America“. Jak už jsem zmínil, balady zastupují zhruba polovinu celé desky a jejich kvalita se značně různí. Zatímco „Reason“ (skladba mírně koketující s jemnějším typem grunge) a „Settle For Love“ (překrásná píseň, ve které je Tempest velmi velmi coverdaleovský) mají co říci a obsahují chytlavé i nápadité momenty a zaručeně tak nespadají do škatulky zbytečných oplzlostí typu současná tvorba BON JOVI, o několika dalších („Hero“, „Roll With You“) platí opak. Album dál přináší několik skladeb, kterými se EUROPE snaží přijít s prvky moderny, samozřejmě v rámci hard rockového žánru. Tak třeba pilotní singl „Got To Have Faith“, který celou desku zahajuje a ještě o něco méně povedené razantní skladby „Song No.12“ a „Wake Up Call“, jsou nevydařenými pokusy o křížení kytarové zemitosti s razantní rytmikou ve stylu AUDIOSLAVE a téměř post-grungeovým zpěvem.

(70%)


„Secret Society“ (2006)


Už na minulém albu EUROPE předvedli, že nechtějí setrvat pouze mezi kapelami, které se dávají dohromady, výhradně díky notorickému opakování svých osvědčených hitů. Byť mne návratová deska zprvu oslovila poněkud nejednoznačně, rozhodně se o ní nedalo říct, že by byla slabá nebo odfláknutá. Naopak – dalo se na ní vystopovat několik skutečně podařených skladeb a také moderní přístup ke zvuku. EUROPE hodili poměrně odvážně rukavicí po všech, kteří kdy pochybovali o jejich životaschopnosti a předložili poměrně aktuálně znějící hard rockovou kolekci, jejíž těžiště leželo zejména na majestátní titulní skladbě. „Secret Society“ je znovu trochu jiný příběh, ale návrat do zlatých osmdesátek rozhodně nečekejte. Na to mají tito pánové muziku až příliš rádi, než aby se zasekli u kapitoly, která jim kdysi přinesla tolikrát diskutovaný úspěch. Jdou nebojácně dál svou vlastní cestou a řekl bych, že pokračují na „Secret Society“ v ještě lepším a zralejším stylu, než mohli nabídnout minule. Vše se pomalu rozvíjí a vybrušuje k dokonalosti. Jedná se o kompaktní ukázku dravé soft rockové moderny. Ovšem i přes tuto skutečnost ztrátou pestrosti a snad i odvahy tajemné společenství netrpí. Tím prvním důkazem je prvotřídní, košatý a poměrně současně aranžovaný zvuk a jím opatřené posluchačsky velmi atraktivní rockové skladby, mezi kterými jen stěží najdete vyloženě nudnou. Výjimkou je snad jen, hned v úvodu alba umístěný, vlažnější, afektovaný a poměrně netradiční titulní song pohybující se někde na území středního proudu a sladkobolné vaty pro nenáročné. Přirozená semknutost a síla tohoto materiálu vychází zejména z bravurní kytarové práce ostříleného světoběžníka Johna Noruma a skladatelského a pěveckého talentu frontmana Joeyho Tempesta, který znovu dokazuje, jak zázračné hrdlo mu příroda nadělila. Vrcholem alba je zejména rozmáchlý monument „Let The Children Play“, v závěru obohacený o netradiční dětský sbor, který je stejně jako song „Wish I Could Believe“ opatřen výborným pěveckým partem a poutavou instrumentací ve středním tempu. Za „Love Is Not An Enemy“ by se nemuseli stydět ani leckteří prog-metalisté, protože Norumova kytara zde tesá divoké ornamenty. Zkrátka riffobití jak se patří, nikdy dříve u této kapely neslýchané. Bohatě zaranžovaná je osamocená balada – „Mother´s Son“ – začíná komorním Michaeliho klavírem, ze kterého brzy vykvete v další zářivý klenot. Mým osobním favoritem je strhující jízda „Brave And Beautiful Soul“, kde John Norum zní jako The Edge z U2 a své sdělí i dominantní klávesy. Asi nejprogresivnějším kouskem sady je epicky vystavěná „Devil Sings The Blues“, která mi lehce připomene práce KINGDOM COME Lennyho Wolfa. Album celkově obsahuje určitý typ progresu, který však není samoúčelný a rušivý, ale naopak velmi rafinovaně dávkovaný, plynulý a příjemný na poslech. Dle mého velmi povedená deska od zkušené kapely - s moderním zvukem a celou řadou dobře poslouchatelných vypalovaček.

(90%)



„Last Look At Eden (2009)


Nahrávka, kterou je třeba brát jako poctu švédské kapely sedmdesátkovému hard rocku a také vlastním kořenům, vznikla pod producentským dozorem Tobiase Lindella. Modernější výrazivo, jenž se stalo součástí předchozích dvou řadovek, zde ustupuje trochu do pozadí a prostor zároveň opanovávají epičtější songy, jako je právě titulní hodně zaoblený vál „Last Look At Eden“, kterému v onom bombastickém vyznění se všemi smyčcovými aranžemi a mohutnými nápěvy konkurují ještě další dvě vrstevnaté skladby - „No Stone Unturned“ a „Only Young Twice“. Skvělé jsou dvě zdejší balady „New Love In Town“ a „In My Time“, které potvrzují Tempestovu stále velmi dobrou skladatelskou formu a také fakt, že EUROPE od tohoto okamžiku rezignují na prvky moderny a zaměřují se zejména na klasický a léty prověřený hardrockový mustr, jehož rozvážnost demonstruje spojení kláves s decentní kytarou. Z mého pohledu jde o vůbec jedny z nejpovedenějších balad napsaných v nové etapě. Protipólem jim naopak jsou řízné vypalovačky s bytelnými základy, kde vůdčí roli přebrala hutná kytara Johna Noruma, jde o skladby jako „The Beast“ nebo „U Devil U“. Celkově je deska mírným krokem zpět proti proudu času, nicméně stále se jedná o atraktivní dílo, u kterého je poznat prvotřídní kvalita a skladatelská pečlivost. Větší prostor zde záměrně dostávají klávesy Mica Michaeliho a díky nim působí materiál poněkud zastaraleji, obtěžkaněji, ale také  načechraněji.

(80%) 


„Bag Of Bones“ (2012)


EUROPE v nové kapitole působí a fungují jako rovnocenná parta, která je tvořená pěti rozdílnými osobnostmi, z nichž každá dodává výsledku to své potřebné. Jasně, Joey Tempest je šéf se vším všudy, výtečný zpěvák, frontman a jejich hlavní skladatel, který je jasným poznávacím znamením. Ovšem ani zbytek za ním v mnohém nezaostává. Jde o vynikající hudebníky, kteří dokáží vždy přijít s kvalitou a jejich alba jsou ukázkou aktuální studiové práce i neobyčejného nadání. Nikdy neměli zapotřebí kopírovat svá nejúspěšnější díla z minulosti. Z toho vyplývá, že i když je zde znovu zřejmé ovlivnění starou rockovou klasikou, skladby jsou opatřeny moderním zvukovým kabátkem. Deska se svým zvukem nachází někde na půli cesty mezi „Start From The Dark“ a předešlým retro výletem „Last Look At Eden“. Spřízněnost současné produkce EUROPE cítím hlavně s aktuální tvorbou pilného Glenna Hughese, kterého někteří členové dříve doprovázeli na jeho sólové pouti a on naopak na začátku devadesátých let nazpíval jednu sólovku kytaristy Johna Noruma, což je patrné již od úvodní „Riches To Rags“. Zde však slyším i přiblížení americkému tradicionalistickému projevu – několikrát zde totiž dostane prostor akustika i slide kytary, tak jako tomu je třeba v titulní skladbě nebo v „Drink And A Smile“. Jinde naopak dominují silné riffy a mohutný hardrockový sound zdobený výtečnou kytarou Johna Noruma i hammondy Mica Michaeliho – nejpovedenější položky - „Not Supposed To Sing the Blues“ a „My Woman My Friend“. Při skladbě „Doghouse“ si nelze nevzpomenout na LED ZEPPELIN a „Firefox“ je opatřená krásnými orientálními motivy, což tuhle směrovku rovněž potvrdí. Když však dojde na závěrečnou a opravdu nádhernou baladu „Bring It All Home“, je mi jasné, že EUROPE nahráli další svěží, různorodé a zároveň poměrně tradicionalistické album, které sice nebude patřit k úplně těm jejich nejlepším, ale rozhodně se může bez potíží zařadit vedle těch ostatních z diskografie. Jediným záporem budiž tedy absence výraznějších hitů, ale při sečtení všech ostatních kladů, čert nechť vezme nějaké hity. 

(70%)



„War Of Kings“ (2015)


Dokonalé skloubení aktuálního zvuku a přístupu v hardrockové hudbě, který je zde vpasován na letitý hudební model a předobrazy ze sedmdesátých let. Album je zároveň současné, tak vlastně i dost retro, podstatný je totiž feeling. O kvalitě Tempestova hlasu zde není znovu třeba polemizovat, Joey je jako padesátník stále znamenitý a rozeznatelný od desítek jiných pěvců, stejně tak se není třeba bavit o kytarovém mistrovství Johna Noruma, který zde předvádí opravdové lahůdky. Michaeliho klávesám letos sice dominují zejména hammondy, což samozřejmě beru jako připomenutí oněch legendárních sedmdesátkových předloh, ale je zde i celá řada prvků, které cílí opačně. Třeba když Micův nástroj pouze doprovází nahuštěný a podlazený kytarový part (třeba titulní velkolepá hymna nebo následná „Hole In My Pocket“, obě skladby jsou umístěny hned v úvodu alba), který spolu se silovými Haughlandovými bicími připomíná, že tahle kapela opravdu nejsou žádná ořezávátka, ale umí rovněž pořádně zahřmět, což je už dekádu pasuje mezi zcela nejlepší hardrockové soubory současnosti. Ne nadarmo jsem si totiž při několikerém poslechu této desky vzpomněl na tvorbu krajanů SPIRITUAL BEGGARS (hlavně u skladeb jako „California 405“ nebo „Rainbow Bridge“ se silnými vlivy RAINBOW a DEEP PURPLE) nebo dokonce na současnou tvorbu OPETH (jakkoliv tahle informace může někomu působit střevní potíže, takže nezbývá než v rámci léčebného procesu dotyčnému poukázat na tytéž dva vynikající songy). EUROPE jdou však dál, popouštějí totiž uzdu přímočaré chytlavosti a dokáží se vyvarovat pseudo-uměleckému balastu. Skladba „Second Day“, kde se mihnou kratičké psychedelické pasáže, aby se v ní později kapela pořádně rozmáchla a bezchybně zapracovala na sugestivní atmosféře i gradaci, je zaručeným důkazem vynikající skladatelském práce a vzrůstající formy těchto Švédů, ti navíc přes své hardrockové ukotvení působí v jejím průběhu neuvěřitelně svěže, aktuálně a proč to neříct - moderně. Jde o parádní chytlavý song, kterému prakticky nic nechybí a navíc se v jeho druhé polovině dočkáme blackmoreovsky nastylizovaného hadího sóla. Při aristokratickém blues „Praise You“ ožívají všichni démoni uctívající odkaz božských LED ZEPPELIN, případně i období raných WHITESNAKE. Našláplá „Days Of Rock´N Roll“ je poctou sedmdesátkovému boogie a jednou z mála svižnějších věcí, bohužel však i skladbou nejprůměrnější. Songy jako „Children Of The Mind“ nebo „Rainbow Bridge“ představují to nejlepší na desce a jsou dokonalým skladatelským připomenutím hardrockových legend. U druhé jmenované upoutá mimo jiné také orientální klávesový motiv a Norumovo kytarové sólo z řádu dokonalých. Na EUROPE si dlouhodobě cením hlavně nepřeplácanosti a faktu, že svoje výborné hráčské schopnosti nestrhávají do sféry nějakého zbytečného předvádění, ale naopak jim jde o chytlavé songy. Vždy jim šlo hlavně o dobře poslouchatelnou skladbu a díky tomu se i teskná balada „Angels (With Broken Heart)“ řadí k dokonalým počinům. Vše posléze ukončuje jak „Light Me Up“, což je groovy věc se zajímavým vývojem k epičtějším fázím, a pak také bluesově laděná instrumentálka „Vasastan“ Johna Noruma. „War Of Kings“ je možná jedním z vůbec nejlepších alb historie této kapely, která patří v současnosti ke světové špičce ve svém stylovém ranku.

(90%)


02.07.2016Diskuse (16)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Bluejamie65
26.08.2016 13:56

Jo je to hrozně zajímavá věc Na jednom tom albu zpívá Tamplin a Fenholt a na druhém Fenholt a Kyle. A mně ta verze s Tamplinem prostě zní mnohem líp. Možná je to tím, že ji mám naposlouchanou primárně z LP a nějakým hypnotickým způsobem se mi to zapsalo do uší tak, že jí dodnes dávám přednost. Tamplin je úžasný se Shout (což mám ale jen smažky) i na solových albech (koupena v bazaru v Aarhusu) a mám ho i na albu Magdalan s L. Cordola. Shánět jsem ho začal právě kvůli tomu, že jsem si někdy velmi těsně po 89 roce koupil album Joshua - Surrender ve Zlíně ve filatelistické prodejně:-) Vzpomínka na nález v Aarhusu je infantilní, je z doby kolem roku 2000, je to možná zajímavý z toho pohledu, že to odráží mé pocity z doby, kdy jsem ještě nevěděl o celosvětové expanzi našich loděnických lisoven a kdy jsem si myslel, že elpíčka už úplně mizely - http://kamil-tom.webnode.cz/news/danske-pocity-ii/

 

spajk
25.08.2016 23:22

Ken Tamplin je famózní pěvec. Ani jsem nevěděl, že zpíval u Joshuy :-) Shout šli tehdy mimo mě, ale Wake the Nations už jsem si pořídil. Škoda, že už nenahrává desky a radši učí Gunčíkovou zpívat. Ovšem pozor, Intense Defense, tu mám. Krásnej obal i obsah. Mi řekni, kde tihle staří pardálové jako Perahia nebo Aldo Nova jsou? Proč netočej? Tak rád bych si je dnes poslech´.

 

Bluejamie65
25.08.2016 22:56

Jo jo je to tak cd od LIR jsou zlatý s červeným pruhem, cd je v plastovým obalu ve kterým je velkej plakát a na krabičce je název cd zlatým písmem:-) často jsou na tom cd dvě alba. Navzdory jednotné formě cd byly v tý edici dost rozdílný věci. Pro mě je z těch co mám dnes nejůležitější Joshua s Hand is quicker then eye a Surender. (kterej ale musíš mít dvakrát protože Fenholt a Kyle, který to původně nazpívali byli převálcováni Kenem Tamplinem na další verzi toho stejného alba, když to bylo z mně neznámých důbodů nahrané nahrané znova. Liberty Manifesto nemám, ale poslouchal jsem solovky Absolutely a Spiral notebook ale z nějakýho důvodu jsem to hodnotil níže než alba Triumph a prodal jsem to, což je mi v případě Absolutely dneska hodně líto.

 

spajk
25.08.2016 22:38

Na Escape vycházel můj oblíbenec Steve Newman a jeho band. Ty takovej Triumph fan, koupils Airtime - Liberty Manifesto? Taky Escape. Mě to moc nechytlo v době vydání, ale zkusím pustit znovu. Na některé desky musí uzrát správný čas. Long Island byla skvělá firma. Některý vydání měly na zlatých cd, myslím, že zrovna ty Fisc. Nebo ne? Já mám Wall of Silence, zlatý cd, velikej plakát a krabička strčená v pvc přebalu. Vymazlená edice. A samozřejmě výbornej rokec. Craaft vím, že existujou, ale nikdy jsem to neslyšel.

 

Bluejamie65
25.08.2016 22:15

jo jo kupoval jsem dřív cd od Escape music a od Long Island records, takže pár těch melodických kapel mám. Ještě dnes mě dostává Jimmy Martin + Fisc, od Tyketto a Hardline má smysl skoro všechno z těch zlatých časů. Takovým paradoxem je, jak se mi mezi to mohli vklínit němečtí Craaft s No tricks just kicks.

 

spajk
25.08.2016 19:48

Myslím Pleasure + pain. První deska je sice ceněna výše, ale já mám radši tu druhou. Za prvý jsem jí slyšel dřív a za druhý jsem jí měl od 15 let na kazetě. Což bude asi nejpádnější důvod. Úplně stejně to mám s Urgent. Cast the first stone je opět ceněna výše kritikou, ale já si ujíždím na Thinking out loud. Miluju ty "disko" rytmy :-). Nebo Big life od Bladesovy partičky, další z desek formující můj hudební apetit. To BYLY desky. Dneska už ty melodický rocky moc nejedu. Rozplizlej zvuk, produkce jak by smet. Zrovna včera jsem poslouchal na YT novej video klip Tyketto. No.....hudba do výtahu. Kde jsou ty časy okolo desky Shine.

 

Bluejamie65
25.08.2016 17:42

Myslíš Wild on the Run nebo Pleasure and pain?? Wild on the Run mám od Majestic records.

 

spajk
21.08.2016 12:17

Sorry, jsem to odmáčknul bez jména :-) Dokončení: Po zvukové stránce bych si dovolil OoTW přirovnakt k druhé desce britských Tobruk.

 

21.08.2016 12:10

Jsem doslova šokovaný, že někdo dokáže srovnávat a hledat podobnosti u mých nejvíce oblíbených alb daného žánru z té doby. Pro mě jsou Europe hlavně Out Of This World. Jejich po návratovou éru s Norumem nemám moc rád. Tempestovy solo nahrávky na přelomu tisíciletí ho ukazovaly jako obstojného písničkáře a nic nenasvědčovalo tomu, že má v oblibě párplovský hard rock. Čekal jsem, že navážou na Prisoners. Ono poukazování ke Sport Of Kings vcelku sedí. Pro mě hlavně v rovině songwritingu. Zvukově jsou Triumph lehce méně bombastičtější, možná zde hrajou roli 2 roky odstupu. Po zvukové stránce bych si dovolil OoTW

 

Bluejamie65
10.07.2016 13:10

Na tom nic ostrého není, je to jen takový normální případ relativnosti pocitů z díla hudebně souvisejících, ale buď místně nebo časově různě usazených kapel. Mnohokrát se stává že "žáček", nebo následovník může v posluchači vyvolat mnohem silnější pocity než originální kapela. Asi nejmarkantnějším příkladem takové situace je vztah Ratt a Lillian Axe, kdy pro mě je Lillian Axe naprostý vrchol té méně divoké oblasti hairmetalových (i když ten termín používám nerad) kapel, přestože jde o v podstatě lokální kapelu chráněnou a "vychovávanou" Ratt a jejich managementem. S Europe je to obdobné, jejich vzorem/zdrojem byl sedmdesátkový hard rock a taky jak (docela neuctivě:-) říkáš stadionový rock, případně aor, od kterého se ale propracovávali k velmi osobité důrazné a působivé variantě spojující v sobě vše, která mi i dnes chvílemi bere dech a je plně pochopitelné, že někomu připadá mnohem plnokrevnější a smysluplnější, než samotné zdroje. Tím spíš, že ne každému se daří stárnout v takové kvalitě a kondici jako právě Europeanům. To, co ti vadí na knírech a kedlubnách chápu, nicméně já k tomu přistupuju jinak. Triumph i Europe patří do různých desetiletí, takže jsem Triumph poslouchal dřív. Díky svým prvním deskám byli Triumph v okruhu lidí kolem mě chápáni (možná úplně blbě, ale za totáče zas nebylo moc možností objektivně srovnávat třeba na koncertech) skoro jako až následovníci první desky Rush. Takže i když jsem o desetiletí pozdějí viděl a slyšel, že Europe jdou líp, výš i dál, v hlavě a srdci už Triumph dávno byli a já většinou neopouštím staré věci pro nové..., tzn. nebyl to pro mě důvod je mazat (ani z mysli ani z pásku). Navíc je můžeš úplně zatratit a zasypat bahnem, protože objektivně v druhé půli osmdesátek totálně vyměkli, jednu věc nelze popřít dvojhlasy Emmeta a Levina byly v začátcích zajímavé podobným způsobem jako je i dnes Tempestův zpěv. O Toma Scholze nemá smysl se hádat, je to člověk, který dokázal strávit i několik let nad jednou písničkou nebo i sedm let nad albem, které pak mělo třeba 35 minut. Lpěl na své kytaře a uhranul mě, nejvíc zřejmě albem Third stage, kde snad ani nelze říkat album, ale spíš artefakt, neb spojuje krásu hudby, textu, etiketky, obalu, vnitřního obalu s až dobrodružným vyzněním komentářů k jednotlivým skladbám - prostě nádherná věc s podobným přesahem do výtvarna jako má Physical graffitti, nicméně ještě zajímavější v tom, že snažila přiblížit to, co Scholze při psaní a skládání inspirovalo. Vybalit něco takového z průhledného plastového obalu byla před rokem 1989 naprostá rána doprostřed čela. (dodatek: v případě Survivor, Fate, Age of Faith, Urgent, Touch, Drive she Said, Van Stephenson, Orphane, The Creek, Sugarcreek... tam všude to "Vágnerové" sedí, ale na Third Stage to nepasuje).