Last Hardrock Outsider

SCORPIONS - Savage Amusement

V polovině osmdesátých let byl německý kvintet v pořádném laufu. Nebylo divu, když poslední řadovka šla přes pulty mnohonásobně častěji, než tomu bylo v případě předchozí tvorby. Celé dva roky SCORPIONS koncertovali napříč Severní Amerikou a Evropou, aby podpořili emisi své nakonec nejúspěšnější studiové desky „Love At First Sting“. Tehdy se z nich stal celosvětový fenomén vystupující na těch největších sportovních stadiónech a jako hlavní hvězdy různých prestižních přehlídek. Z tažení nakonec vzešel druhý oficiální živák „World Wide Live“, který dodnes patří ke komerčně nejúspěšnějším koncertním nahrávkám rockové historie, byť není kritikou až tak příznivě hodnocen jako o sedm let starší záznam „Tokyo Tapes“. Vadou se zřejmě ukázalo, že skladby byly porůznu vystříhány z většího množství vystoupení, kdežto u záznamu ze sedmdesátých let byla mnohem více udržena jednolitost. Koncertní záznam z roku 1985 nakonec obsahuje pouze skladby z období mezi roky 1979 a 1985, začínající průlomovou jízdou „Lovedrive“ a vrcholící již výše zmíněnou sadou „Love At First Sting“. To všechno se dá pochopit a má svou logiku, neboť starší materiál byl již obsažen na starším živém albu z Japonského císařství.


 

V roce 1987 už bylo pomalu nutné uvažovat o albovém nástupci, který měl SCORPIONS udržet na výsluní a potvrdit jejich výjimečné postavení v kontextu světového rockového a metalového mainstreamu. Z tohoto důvodu byly na kapelu kladeny velké nároky, které nebylo zas až tak snadné naplnit. Nahrávalo se opět v Hannoveru a naposledy pod produkčním dozorem dvorního mistra Dietera Dierkse, který nahrávce opatřil nadýchaný a pop-metalově bombastický zvuk po vzoru nejnovějších zvukových trendů, zachycených tehdy zejména bravurní jízdou britských stadiónových rockerů DEF LEPPARD s jejich albem „Hysteria“. Německá kapela tak dala přednost naleštěnosti a bombastické produkci plné masivních podkresů z kytarových syntezátorů před nějakým obsažnějším jádrem nových skladeb. Celé nahrávání bylo ovlivněno tlakem, kdy si úspěšná kapela každou chvíli uvědomovala tu nutnost nezklamat a ještě svým pojetím překonat už tak dost úspěšného předchůdce. Nahrávka nakonec očekávání nenaplnila právě díky svému nahypování. Ona zvuková nazdobenost nakonec přeci jen nedokázala zakrýt povrchnější ráz alba určeného zejména pro zaoceánský trh.

 

Album „Savage Amusement“ sice v Americe hned krátce po vydání vylétlo do první desítky žebříčku prodejnosti Billboard 200 a už po pár měsících, v červenci 1988, bralo nekompromisně první platinu, mezi fanoušky i kritiky bylo však po čase vnímáno ne úplně jednoznačně. Slabší skladatelský vklad hrající na první signální a co nejrychlejší líbivost nebylo možné zakrýt ani sebevíc namakanou zvukovou stránkou. Onu radio-friendly povrchnost a přijatelnost za každou cenu nebylo možné přeslechnout. Skladby opatřené nejvyhnanějšími kypřidly a refrény, jež mnohohlasně duněly prostorem, se velmi brzy začaly zajídat a celá ta okázalost ještě dnes budí dojem, že právě kvůli podobně prázdným dílům z druhé poloviny osmdesátých let došlo záhy k rychlým proměnám trendů v rockovém a metalovém prostředí, a to směrem k přirozenějšímu, a ne až tolik nazdobenému pojetí.


 

Skladby na první dobrou budily dojem nekonečně famózních hitovek, ale jejich nachucenost měla bohužel pouze krátkodobý efekt. Nemám nic proti prvním čtyřem zdejším hymnám, které značí skvělý start do prostoru těch nejbombastičtějších čísel dobového hard rocku určeného pro fotbalové a baseballové stadióny – „Don´t Stop To The Top“, „Rhytm Of Love“, „Passion Rules The Game“ nebo „Media Overkill“ skutečně budí dojem silných a mocných pop-metalových chorálů, a prakticky desku táhnou až kamsi na vrchol podobně uvažujícího světa. Od páté skladby „Walking On the Edge“ se však něco zadrhne a tahle o něco pomalejší skladba jako by posluchače uvedla do tak trochu jiného světa, sice nazdobeného, zvukově lákavého, ale neuvěřitelně málo charismatického. Došlo tak u něho k paralýze a polevení koncentrace.

 

Deska počínaje pátou skladbou nabídne jen málo dlouhodobě trvanlivé krásy, takže ani poměrně chytlavé songy jako „We Let It Roll…You Let It Roll“ nebo „Every Minute Every Day“ nezaženou pochybnosti a jen potvrzují slabší skladatelský potenciál a výstavní nažehlenost celého materiálu. Zběsilý úprk „Love On the Run“ nebo poměrně banální balada „Believe In Love“ už jsou jenom položkami do počtu, kdy už je dávno jasné, že SCORPIONS vsadili všechno na kartu, která by jim sice měla zajistit trvalejší setrvání mezi úspěšnými hvězdami osmdesátých let, jenže peníze věnované studiové práci a výstavba materiálu z toho vzešlá rozhodně nezakryly povrchnější koncepci díla mířícího především do příbytků amerických hospodyněk. V ten moment bylo jasné, že se musí něco podstatného v přístupu kapely změnit. Jenže jak na to, když veškerý úspěch Němců stál na vybudování fanouškovské základny toužící právě po zdobných a dojemných hymnách a baladách, a byl především mířen na výše zmíněnou cílovku?



V polovině roku 1988 se znovu rozjela okolo SCORPIONS koncertní mašinérie, která se zastavila až po více než roce. Během té doby nejenom že objeli Spojené státy americké, Kanadu a země západní Evropy, ale podívali se dokonce dvakrát do tehdejšího Sovětského svazu. Poprvé k tomu došlo v červenci 1988, kdy se moskevský koncert SCORPIONS stal teprve druhým vystoupením západní kapely na území nejrozlehlejší a donedávna i nejbigotnější socialistické země. Ten první odehráli rok před nimi Angláni z URIAH HEEP. K oteplení vztahů mezi oběma politickými bloky možná přispěla i monstrózní akce ze srpna 1989, kde na fotbalovém stadióně v Lužnikách došlo k mediálně velmi sledované přehlídce nazvané MOSCOW PEACE FEST 89´, šlo o celodenní akci s vystoupeními tehdejších hvězd americké hardrockové a heavymetalové scény a vedle jediných Evropanů SCORPIONS (během třinácti měsíců již podruhé zde vystupujících) na akci účinkovali poameričtělý potížista OZZY OSBOURNE a tehdy populární kapely z mocné manažerské stáje Doce McGheeho - CINDERELLA, MÖTLEY CRÜE, SKID ROW a celému tomu pozdvižení šéfující tehdy nesmírně populární BON JOVI. I když šlo tehdy o velkou slávu, celá akce byla zpětně viděna a západním světem přijímána se smíšenými pocity, tedy jako naleštěnost, kde si nesmírně slavní američtí muzikanti pouze přihřívají svá ega (pamatuji na dobové hlášky Davea Mustainea z MEGADETH, který, coby už tehdy velmi kontroverzní persona, celý podnik odsoudil a nazval absolutní sračkou) a předvádějí těm balíkům z východu, jak se dělá pořádná show. Ve videozáznamech je možné vidět tisíce nadšeně aplaudujících mladých Rusů jak vehementně celou akci prožívají a mezi nima hlídkující příslušníky armádních složek v typicky širokých placatých čepicích, kterak sondují, aby se někde něco nezvrtlo.


08.02.2019Diskuse (8)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Boss
11.03.2019 23:42

Tohle album jsem si koupil coby originál MC normálně v prodejně s hudbou u nás ve městě kousek od Prahy a jakákoliv západní muzika byla vzácnost ještě pořád a kupodivu too album bylo k mání hned po vydání, což byl fakt v té době u nás jev nevídaný. Bylo mi tak 12, za kazetu chtěli astronomických snad 150 Kč, ale fakt byla originál od EMI. (Rok před tím už takhle aktuálně vyšlo A Momentary Laps Of Reason od Pink Floyd). Byla o doba uvolnění poměrů a pád Ústředního výboru tušil málokdo.

K albu mám tak zvláštní nostalgický vztah a na Spotify si ho občas pustím. První půlka je hodně silná, druhá méně, s tím souhlas. Ale radio friendly rock byl v té době v kurzu a SCORPIONS ho dělali trochu méně okatě než třeba Europe. Navíc se to dalo dobře podsunout holkám, ty ploužáky prostě úlohu sehrály. Na druhé straně stál thrash a posléze Guns N Roses, jako protiklady učesaným produkcím. Mám rád pestrost, takže za mě pořád Ok i po letech.

 

Stray
13.02.2019 23:21

Mám to pořád na VHSkach.

 

Stray
13.02.2019 23:19

Jasně. Běželo to v roce 1990 na ČT, každá kapela zvlášť jinej týden. Nejlepší set odehrála dle mého Cinderella.

 

Valič
13.02.2019 23:12

Na konci té první věty měl být samozřejmě otazník. :-)

 

Valič
13.02.2019 23:01

Nevysílala ten zmíněný moskevský koncert tenkrát i česká televize. Podle popisu je mi to nějaké povědomé. :-)

 

Demonick
11.02.2019 14:44

Oproti predchodcovi teda poriadky zošup dole. Jedina skladba, ktoru mam naozaj velmi rad je skvela singlovka Rhythm Of Love

 

Josef
09.02.2019 20:06

Docela dobrá deska je jasné, že to nemůže být taková bomba jako byla minulá deska.

 

Valič
09.02.2019 15:55

Tohle bylo první album, které jsem od Scorpions slyšel, a vzhledem k tomu, že jsem začínal na kapelách typu Slayer, Kreator nebo Protector, mi přišlo jako hrozná "popina". Je ale pravda, že jsem si ho občas pouštěl, ale bral jsem to tenkrát spíš jako "guilty pleasure". :-)