PETR JANDA - Asi se mi nebude chtít

80%

V dubnu loňského roku si Petr Janda ke svým osmdesátinám nadělil třetí sólovou desku „Asi se mi nebude chtít“. Je to jeho nejlepší sólovka, která svou kvalitou nijak nezaostává ani za posledními, nadmíru vydařenými alby OLYMPICu. Nebýt razantního přitvrzení na „Kaťatech“, mohla by bez problémů vyjít i pod hlavičkou české bigbítové legendy. Aktuální album jde ale přece jenom trochu jiným směrem. Není tak tvrdé, je stylově rozmáchlejší a víc se vzpomíná, než hledí do budoucna, čemuž odpovídají texty i spousta exkluzivních hostů. A tak je nakonec dobře, že se Petr tentokrát pustil do tvorby bez svých tradičních spoluhráčů.

Dotyčný v rozhovorech opakovaně poukazuje na to, že studnice inspirace v populární hudbě už téměř vyschla a že při omezeném množství tónů už bylo již téměř vše řečeno a vymyšleno. Pár pramínků inspirace však podle něj přece jenom zbývá, a právě ty i nadále usilovně hledá a úspěšně nalézá. Ale nejde to bez tvrdé práce a velké porce pokory – zkouší tudíž nové přístupy ke skládání, oslovuje mladé hudebníky a textaře a nechává se od nich nabíjet energií a inspirovat jejich kreativitou. Byť sólová deska, Janda zde nefiguruje v roli sólisty, ale týmového hráče. Je to prostě moudrý muž:-), který moc dobře ví, že se vyplatí obklopit kvalitou a nechat se s její pomocí vynést do ještě vyšších pater. K bicím si proto pozval Lukáše Pavlíka (CHINASKI, ex-ABBAND, ČECHOMOR ad.), k baskytaře Adama Stivína (MIG 21, ex-CHINASKI ad.) a ke klávesám jednoho ze svých dvorních textařů, Ondřeje Fencla. A byť až na jednu položku („Mladej kmet“) složil všechnu hudbu sám, je na aranžmá a celkovém vyznění písní příspěvek spoluhráčů hodně znát, což je jenom ku prospěchu věci.

Deska se do minulosti ohlíží i formálně. Vinyl obsahuje 12 písní, na cd jsou pak další 2 bonusy, tedy jako za starých časů, kdy cd formát býval něco extra a vinyl se zdál být na odchodu jakožto přežitek ze starých dob. Uvedené kvituji též z toho důvodu, že se tak dbá i na kvalitu zvuku samotného vinylu. Vždyť by nebyl problém umístit na něj všech 14 písní, avšak na úkor kvality. Zároveň je fajn, že nejen vinyl, ale i cd má příjemnou dynamiku, tudíž mně nečiní problém s potěšením poslouchat oba formáty. Nahrávka zní dobře na cd v autě, na přenosném přehrávači, i na hi-fi soupravách. Kvalitu vinylu není třeba vypichovat, ta je samozřejmostí (zejména chválím krásně čitelné činely, což nebývá zvláště u moderních nahrávek zvykem). Oceňuji, že Janda u svých produkcí důkladně přemýšlí, každá jeho nahrávka zní trochu jinak, zvuk je přizpůsoben hudebnímu obsahu. Třeba „Kaťata“ jsou hodně „zahuštěná“, čímž je zdůrazněna zejména tvrdost materiálu. „Asi se mi nebude chtít“ naopak nádherně dýchá a všechny nástroje jsou krásně čitelné. Zvuk je ale i tak dostatečně živý a razantní, a to i přesto, že zde není tolik zkreslených kytar. Co mně pak zvláště těší, je zvuk bicích, který mně na mnoha místech evokuje zvuk Peroutkovy soupravy na klasice z roku 1994 „Dávno“, kde měly bicí OLYMPICu možná nejlepší zvuk vůbec.

Jaké jsou tedy jednotlivé písně? Pestré, hodně pestré, ale vše přitom drží pevně pohromadě. Janda sám měl původně obavy, aby při výše zmíněném množství hostů nepůsobila deska roztříštěně. Nic takového se nestalo. Jsou zde slabé písně? Nejsou. Jsou zde potenciální hity? Jsou. Je zde megahit? Myslím, že je, a to minimálně třetí položka „Tomu dala“ s hostující Jandovou dcerou Martou, jejíž zpěv povyšuje skladbu až do nadpozemských sfér (teprve nyní mně došlo, jaká je to paní zpěvačka, musím se více zaměřit i na její vlastní tvorbu). Potěší, že hosté se na albu nevyskytují jen formálně, ale že zde mají velice důležitou roli, kdy často nahrazují Jandovu sólovou kytaru – nadstandardní sóla na flétnu předvádí třeba Jiří Stivín v úvodní „Asi se mi nebude chtít“, pianem a kontrabasem okořenily „Střepy“ naše jazzové legendy Emil Viklický, resp. Antonín Gondolán, svůj vysoký houslový standard předvádí Pavel Šporcl v písni „J. S. Bach“, famózním výstupem na foukací harmoniku mně pak doslova uhranul Matěj Ptaszek v záseku „U starýho hrocha“.

Hm, koukám, že zatím pořád jenom chválím. Mluví ze mě Jandův fanoušek? Možná. I proto jsem k sepsání recenze přistoupil až několik měsíců po vydání alba, abych měl dostatečný odstup, a mohl tak hodnocení alba alespoň trochu „zobjektivizovat“. „Asi se mi nebude chtít“ mně ale pořád baví, možná čím dál víc! Budu se opakovat, ale Petr Janda je prostě borec. Je tedy něco, co může poslech znepříjemnit? Může se najít, resp. určitě se najde nejeden posluchač, kterého bude rušit třeba výše zmíněná „jazzová vložka“ či „foukací harmonika“, ale to je jen otázka dostatečně otevřené mysli a po „nářezových“ „Kaťatech“ určitě i naladění na jinou, více uvolněnou atmosféru, prostě do pohody.

Zbývá ještě pochválit texty:-), které z velké části řeší neúprosně se blížící konec, Janda nás ale nezahrnuje depresí, spíše vděkem za dosavadní život a nadějí, že tu ještě nějaký čas pobude, viz třeba pár veršů z písně „Starej kmet“: „Až mi jednou život uletí … nejdříve tak za čtvrt století“. Textovou složku vkusně dotváří velice povedený obal obsahující podobiznu samotného mistra.:-) Co tedy Petr Janda vytvořil? Samozřejmě, že znovu nevynalezl kolo, to ani nebylo účelem. Ale známému kolu dal velice kvalitní obutí, které posluchače udrží na cestě za každého počasí. Pro mě, společně s „Meziplanetárním broukem“ od nadějných mladíků HRABĚ MONTE CRAZY, deska roku 2022! Dal-li Pekárek vynikajícím OLYMPICkým „Kaťatům“ 80 %, ani já nemohu jít s hodnocením níž.:-)

02.02.2023	Diskuse (1)	Honza H.