SLOW MASS - Low On Foot

80%

SLOW MASS z Chicaga sice oficiálně existují už od roku 2015, ale já je objevil až letos. Ano, jsem zpožděný, ale zas ne až tak moc. „Low on Foot“ je totiž jejich teprve druhé album. Kapela vznikla z členů několika jiných partiček, které vůbec neznám, ale jestli si najdu čas, tak bych se jim rád mrknul na zoubek. Aktuálně největší záhada pro mě ale je, kolik vlastně má SLOW MASS členů. Internety píšou sedm, v aktuálních live nahrávkách na YT je jich šest, na fotkách často jen pět. Zřejmě se to v čase vyvíjí. Důležitější bude výsledek, a ten je s letošní deskou velice povedený. Je to jedno z těch alb, které vás nechytnou na první dobrou, ale nějak podvědomě cítíte, že v nich něco zajímavého dřímá. A další poslechy odhalí tu vnitřní krásu. Postupně, citlivě.

Jestli hledáte přímočaré hity, tady je nenajdete. Popový element je přítomný jen v náznacích a ve vzácných chvílích, kdy kapela opustí ulitu alternativněji pojaté hudební produkce. Album se nese na vlně tajemné a lehce temné atmosféry, která prostupuje jak strukturou písní, tak stylem zpěvu, který je často jakoby polohlasem/pološeptem. Ruku v ruce s tím pak jde jakási éterická křehkost, která někdy posluchače nutí až podvědomě zadržet při poslechu dech, aby ani náhodou nerozbil jemnou strukturu skladby. V kontrastu k tomu pak kapela do songů vkládá hlučné pasáže, někdy post-hardcoreové/rockové, jindy hodně špinavé a drsně noiseové, které přinášejí napětí, nervozitu, nečekané exploze i zajímavé instrumentální mezihry. Střídmé použití elektroniky na jemné dochucování zvukových koláží na pozadí jednotlivých songů výborně plní svůj účel. Nepřitahuje pozornost, působí téměř podprahově, ale je důležité z pohledu obohacení zvuku. Ten je, jak se na moderní alternativní album sluší a patří technicky kvalitní, autenticky syrový a nenásilně zajímavý. Album zní smutně a vážně, ale zároveň se nese v pozitivním duchu. Nenazval bych ho beznadějným a depresivním, právě naopak. Je to ideální kolekce na rozjímání, nebo k poklidnému vychutnávání. Nikam nespěchá, do ničeho nás nenutí, jen plyne. Někdy klidně, někdy hlučně, ale vždy přirozeně. Jestli bych je měl stylově ukotvit, bude to někde v průsečíku mezi kapelami jako THRICE, BRAND NEW a BRUTUS.

Máme zde dva vokalisty. Mercedes Webb zastupuje něžné pohlaví, kromě toho ještě pokrývá basovou kytaru a trochu synťáky a elektroniku. Dave Collins se pak kromě zpěvu a občasného řvaní věnuje i jedné z kytar. Zajímavostí je dvojice bubeníků, primární Sean Hallock a pak Josh Spark, kteří minimálně ve dvou písničkách hrají společně. Kytar nikdy není dost, a tak s dalšími dvěma na nahrávku přispívají ještě Evan Bernard a Josh Parks. Obecně mám rád, když se v písních potkává ženský a mužský element, a i tady v několika skladbách jedou oba pěvci společně. Ještě více to prohlubuje tajemnou dynamiku skladeb. Zmiňovaná pestrost skladeb evidentně vyvěrá z domovských kapel aktuální sestavy. Zejména ke konci alba několik songů silně přitvrdí a možná až lehce naruší jinak kompaktní a vyrovnanou dramaturgii. Nejsou snad horší než zbytek, jen jsou citelně jiné.

Album otevírá (a v podstatě i uzavírá) zajímavá, akusticky pojatá skladba „NoNoNoNo“. Nervózní klavírní motiv, napětí budující kytarové party, tajemný zpěv. „Hogtied“ nás přesune spíše do atmosféricky pojatého indie rocku s popovějším refrénem. Skvělý zvuk bicích se táhne celým albem, podpořený nápaditou hrou obou bubeníků. V tomto konkrétním songu vynikne i zvuková bohatost zajišťovaná spousty doprovodných nástrojů, které v různých mezihrách jemně vystupují z mixu, skutečně jen na chvilku, aby upoutali naši pozornost a dali o sobě vědět. „Grifter“ je pak skvělou ukázkou zmiňované kombinace dvou vokálů. Song samotný směřuje do noiseových vod, které se přirozeně propojují s klidnějšími pasážemi. Ještě více tyto kontrasty vyniknou v pomalé skladbě „P.W.“, kde mezi nánosy špinavých valivých kytarových elementů probleskují zdvojené vokály, plné jemné krásy a pozitivity. Post-punková basa uvádějící „Freeze Frame“ otevírá další kapitolu zvukových a stylových proměn. Výborný mix s vytaženými bicími a vokálem Mercedes a i celková atmosféra songu mi evokuje noiseové experimentátory AUTOLUX. „Hell Is On Earth“ nabere tempo a přitvrdí a tím připraví půdu pro předposlední „At Blame“, šestiminutovou těžkou, valivou skladbu nabízející emo, noise i post-hardcore. A k tomu spoustu naléhavosti a nevyslovených náznaků tajemna.

„Low On Foot“ je příjemným překvapením. Nenápadný album, který ale skrývá přehršel vnitřní síly a krásy. Když mu dáme šanci, tak dokáže v této uspěchané době náš tep zpomalit a nechá nás vychutnat zajímavou muziku.

30.06.2025	Diskuse (0)	Tomáš