Last Hardrock Outsider

DEAFHEAVEN - Infinite Granite

Vždycky jsem měl slabost pro kapely, které se dokázaly vyvíjet. Přestože se metal považuje za ultra konzervativní žánr, pohled zevnitř vypadá jinak. Na metalové scéně nouze o stylové zvraty a progresy nikdy nebyla. Namátkou lze odkázat na HELLOWEEN („Walls of Jericho“ vs. „Chameleon“), DEATH („Scream Bloody Gore“ vs. „Human“) či VOIVOD („Killing Technology“ vs. „Angel Rat“). Další evoluční skoky, např. od PESTILENCE, MORGOTH, CHOMING ROSE, TIAMAT a BATHORY, si čtenář CrazyDiamond dokáže jistě vybavit sám. Ilustrativně lze zmínit snad ještě citelnou proměnu OPETH, popř. ULVER či nespoutané řádění Devina Townsenda. Někdy zas významní „konvenční metalisté“, jako třeba Michael Amott, Peter Tägtgren nebo Nergal, překvapí pod novou hlavičkou. Drtivá většina z výše zmíněných spolků změnila svůj zvuk za méně než dekádu.


Odklon populárních DEAFHEAVEN od black metalu, resp. od některých black metalových prostředků, ke kytarovce visel ve vzduchu poměrně dlouho. Ze zpětného pohledu nastal dokonce o něco později, než bych čekal, pokud bych se o ně v minulosti více zajímal. Už průlomový zářez „Sunbather“ zněl totiž hodně „dreamy“ – po černém zlu samozřejmě ani památky – a co do vyčerpání stylu působil jako konečná. Před nastoupením nové cesty však přišel progresivní regres k temnotě, a to v podobě alb „New Bermuda“ a „Ordinary Corrupt Human Love“. O kvalitách jednotlivých desek amerických šlechtitelů melancholicko-euforických a jiných nálad pak nemá smysl vést polemiku. Užije si je každý, kdo chce. Žádný posluchač, který má DEAFHEAVEN rád, by se proto neměl k novému albu stavět apriori negativně. Dá se říct, že díky polaritě lovers/haters, gradující kolem DEAFHEAVEN právě v časech vydání „Sunbather“, jsou karty už dávno rozdány. Kapela nastavením své druhé, ještě jemnější a intelektuálnější tváře nic neriskuje, protože oběma stranám jen dodala zas o něco více munice, přičemž obdivovatelů ztratí minimálně. O to více pak může těžit ze zpřístupnění své kytarové krásy posluchačům alergickým na uřvaný vokál.



Teď tu tedy máme „Infinite Granite“, vyklidněnou kytarovou desku plnou melodií, která ve svých nejmetalovějších, neříkám nejtvrdších, okamžicích připomíná progresivně art rockovou polohu ENSLAVED. Jedinou zásadní výjimku z velejemného pletiva chytrých kytar a rytmiky představuje ostřejší gradace v závěrečné skladbě „Mombasa“. Definitivní rozlučka, nebo příslib věcí příštích? Nechme se překvapit. V tuto chvíli nejsou podobné úvahy podstatné. Podobně lze nahlížet i na to, ke komu DEAFHEAVEN na novince nejvíc inklinují, zda ke SLOWDIVE, COLDPLAY, RADIOHEAD atd., nebo dokonce PARAMORE, jak jsem se někde dočetl. Ano, George Clarke zpívá prakticky po celou hrací dobu čistě. Zvuk respektuje jeho slabý, nikoli však nepříjemný hlas. V nastíněném směru se produkci povedl mistrovský kousek. Kapela se chtěla významně posunout, aniž by ztratila svou specifickou atmosféru, utvářenou pozitivní energií prýštící z kaskády kytar. Nastoupil shoegaze bez přívlastků a čistý zpěv, pro který se musely vymyslet melodické linky. Kytary bylo nutné ponechat v první linii, ovšem pod silnými sedativy. A k tomu všemu ten prosvítající metal, od jehož manýr se pánové nedokáží nebo nechtějí oprostit. Z hlediska studivé práce docela oříšek. S jeho vyřešením naštěstí pomohli opravdoví mistři. Ke jménům Justin Meldal-Johnsen a Darrell Thorp už si snadno něco dohledáte. Pokud někdo označí „Infinite Granite“ za producentskou nahrávku, příliš bych mu neodporoval.


Opakované poslechy mě nicméně přesvědčily o tom, že se prvotní záměr – natočit jinou(!) kytarovou desku s totožným(!) cejchem – naplnit podařilo. George si konečně zazpíval hezké melodie. Ostatní mu je dlužili. Vychutnat si lze tudíž krásnou a skvěle zahranou kytarovou hudbu „od srdce“. Rytmika je zážitkem sama o sobě. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že přínos melodického vokálu mohl být ještě větší, pokud by všechny písně měly kvalitu „Great Mass of Color“. Buď se jedná o opravdovou perlu, nebo o jedinou skladbu, do které jsem prozatím významněji pronikl. Možná jde ale právě zde o ten nejlepší balanc mezi starým a novým. Nevím, zda o něj DEAFHEAVEN programově usilovali, ale sluší jim zdaleka nejvíce.


George není žádný Devin Townsend ani Steven Wilson či Steve Hogarth. Svůj monotónní projev má odedřený a navíc disponuje všestrannou studiovou podporou. Když ostatní nehrají zrovna na něj, okamžitě dostává od nástrojů na frak a vy si říkáte, zda by instrumentální verze alba nebyla lepší či alespoň zajímavější. Shora uvedené zpěváky jsem každopádně nezmínil náhodou, protože náplň „Infinite Granite“ přes veškerý shoegazing a britskou kytarovku inklinuje spíš k post (prog/art) rocku, nikoli k indie rocku, natož k post punku. Pro mě se jedná asi o nejcennější zjištění. Takovou hudbu mě baví poslouchat a rozkrývat. O takovou hudbu mám pak chuť se dělit. Myslím, že právě DEAFHEAVEN by se předchozí dvě věty mohly líbit. Kromě hudby totiž myslí i na lidi; nechtějí být xkrát úspěšnější, ale především sdělnější, hlavně teda George. Neoslyšte ho, tady jsme na zemi, ne na nebesích, tady dokážeme naslouchat…, když chceme. Prostě volume doprava a zavřít oči.:)


06.09.2021Diskuse (2)Pekárek
hackl@volny.cz

 

Pekárek
06.09.2021 17:51

dedek: ano:) objevující čtyřicátníci. Jsou tam krásné melodie, takže by se mohlo líbit hodně lidem. Ještě zvažují recenzi na nové Wolves in The Throne Room.

 

dedek666@gmail.com
06.09.2021 02:33

Bravo! Konečně něco originálního. Něco neotřelého - teda pro nás kovově zaryté čtyřicátníky.. Tedy pokud si hodlám rozšiřovat obzory, tak zjevně tudma. O DEAFHEAVEN jsem doposud neměl šajnu. A to o black metalu, (pokud toto tedy kdysi hráli) myslím si, něco vím. Z USA se mi vybavují třeba jen současní výteční COBALT, kteří drží zatím laťku hodně vysoko. Ale tohle "Infinite Granite" je samozřejmě už hodně jinde. Jinak ze starýho kontinentu mám rád post blackoví SOLSTAFIR, ALCEST, DRUDKH, nebo co mě teď nedávno dost chytlo byli neožánroví ostrovní klasici WINTERFYLLETH. Jen tak dál, chlapci.. sypejte to do nás.. hudby obzvlášť té kvalitní není nikdy dost!