OLYMPIC - Bombarďák

70%

„Zejtra mám volno, akorát vodvezu děti do školy a pak už mám … pak pro ně zase pojedu, no. Pak mám ještě piano, tenis s nima, zase, no. Jó, tak to bejvá.“

Jojo, tak to bývá, běžné starosti dnešního čtyřicátníka, chtělo by se říct. Akorát ten čtyřicátník má přes osmdesát.:-) Asi je každému jasné, že jsem výše ocitoval Petra Jandu, který se takto vyjádřil na konci dokumentu o vzniku nového alba OLYMPICu, které dostalo název „Bombarďák“. Pan kapelník je stále při síle, svůj denní program spočívající v rozvozu svých dvou nejmladších dcer po školách a kroužcích doplňuje po večerech intenzivním koncertováním, a tak pět let nenašel čas na natočení nového alba své kapely (tedy nepočítáme-li Jandovu sólovku z roku 2022)! Tak dlouhou pauzu si OLYMPIC naposledy vybral mezi „Sopkou“ (2007) a „Souhvězdím šílenců“ (2013). Minulá řadovka „Kaťata“ (2020), nastavila laťku nečekaně vysoko – po několika, už tak dobrých, předchozích albech se kapele totiž podařilo vytvořit album vynikající, patrně nejlepší od „Dávna“ (1994). Pojďme se tedy podívat, jak se rockovým veteránům podařilo na „Kaťata“ navázat.

Začnu od obalu: Na přední straně kapela v leteckých bundách, v pozadí letadlo, hangár. Jak nemám na obalech příliš v oblibě fotky interpretů a dávám přednost jinému výtvarnému řešení, u OLYMPICu je po mnoha nevýrazných a nenápaditých obalech kapelní podobizna sázka na jistotu. Navíc se foto náramně povedlo, klukům to sluší i na větším vinylovém formátu, líbí se mně celkové barevné ladění i grafika a vlastně se čím dál častěji přistihuji při myšlence, že i taková varianta obalu má něco do sebe.

Vnějšek tedy pozitivně naladil na hudební obsah. Začíná se rovnou titulní skladbou, na kterou byl natočen i první klip. Letecké motory, kytara s basou, postupně se přidají bicí, klávesy a svěží Jandů zpěv. Klidné, valivé tempo a zvuk, který všechno kolem drtí. Jeden ze dvou textů Roberta Kodyma tematicky vystihuje životem „obouchaného“ kapelníka, který to přes všechny životní rány pořád dává. Následuje druhá klipovka (natočená na Vltavě Václavem Noidem Bártou), a to příjemná balada „Dřív než se setmí“. S třetí skladbou „Heja, heja“ se opět přitvrzuje, úvodu dominuje vířivý klávesový motiv Pavla Březiny, poháněný kopáky Martina Vajgla, vše graduje silným melodickým refrénem. Skladba by bez problému zapadla i na „Trilobita“ (2018), tedy na album, které se nestydělo ani za drobné odkazy na DREAM THEATER.

První tři skladby tvoří hodně slibný začátek a já si jen přeji, aby nastavená laťka vydržela i ve zbytku alba. Vydržela. A s ní i tvrdost. „Jaro“ prakticky po celou dobu opět ženou dopředu kopáky s klávesovými motivy vystřiženým jak z „Když ti svítí zelená“ (1988) a já si nejpozději s touto skladbou uvědomuji, že současný OLYMPIC téměř bez výjimky čerpá jen ze svého „peroutkovského" a pozdějšího období (tedy počínaje albem „Big bít“ z roku 1986). Svou tvrdostí zaujme ještě několik dalších skladeb jako „Kdo se bojí“, provázená dominantním kytarovým motivem, nádherně nenápadnými klávesovými podkresy a výraznými bicími (zde se Vajgl, na poměry žánru, docela vyřádil) či „Anonym“, pojednávající o anonymních hejtech na sociálních sítích. Celkovou tvrdost alba přiměřeně rozmělňuje několik (polo)balad, jako třeba předposlední položka „A tak se neptám“. Po oddechu pak vždy přijdou jeden či dva „nářezy“, což platí i pro závěrečnou skladbu „Bílá hora“, která pojednává o popravě 27 českých pánů na pražském Staroměstském náměstí. K drsné podívané svolává lid místní tambor, v pomalém valivém tempu, opět s dominantními kopáky, album končí stejně nekompromisně, jako začalo. Skladbu povyšuje krásná Jandova melodická vyhrávka.

Tak jaký tedy „Bombarďák“ je? Především fantasticky zprodukovaný. Mix vždy perfektně vystihuje povahu skladby, jsou v něm krásně slyšet všechny nástroje, žádný však zároveň nedominuje. Lze si tak vychutnávat jako vždy skvělou a nápaditou baskytaru Milana Brouma, hravé a razantní bicí (dokonce i na vinylu je slyšet každý úder činelu), pestré podkresy klávesisty a jeho suverénně vystřihnuté sólo v závěru „Jara“. Mix se prvotřídně postaral i o kytaru samotného kapelníka. U kytary se ještě zastavím – nevybavuji si, kdy naposledy zněl Jandův nástroj tak sytě a tvrdě. Šestistrunka nezaniká ani ve zkreslených, ani v „čistých“ pasážích, není schovaná za zvukovou stěnou jako třeba na „Kaťatech“, prostě nádhera. Už kvůli produkci stojí za to si album poslechnout. „Bombarďák“ zní skvěle nejen na vinylu, ale i na cd a dokonce i z YouTube v autě. Jasně, není to metal se dvěma výrazně zkreslenými kytarami, ale ať mně nikdo netvrdí, že by i tvrdší žánry nemohly znít lépe. Chcete zvuk, který s přidáním hlasitosti nevadne a nestává se z něj jednolitá koule? Poslechněte si poslední počin OLYMPICu. Řekne někdo třeba takovým DESTRUCTION, aby svoje příští album natočili v Jandově Propasti za produkčního dohledu Petra Kovandy?:-)

A co písňový obsah? „Kaťata“ měla svůj „absolutní“ hit a novou koncertní stálici v podobě skladby „Pálím tvář“. Tak výraznou píseň vybočující z řady „Bombarďák“ neobsahuje. Na druhou stranu, vyrovnanou kolekci silně nadprůměrných písní alespoň nic výrazně neruší. Až na jednu výjimku se album skvěle poslouchá jako celek, s každým poslechem vynikne jiný motiv, jiné slovní spojení, prostě je neustále co objevovat. Jednou pohazuju do rytmu hlavou, podruhé zamáčknu slzu nad krásnou melodií, potřetí se zamyslím nad povedeným veršem. Nejen hudba, ale i texty s opakovanými poslechy zrají, občasné neobratnosti postupně ustupují do pozadí. Musím říct, že se (na poměry žánru a kapely) docela povedly! Tedy až na jednu výjimku, která mně nesedí nejen textově, ale ani hudebně, a tou je „Trpaslík“. Píseň je uvedena vtíravou melodií, za kterou by se nemusela stydět lecjaká německá power metalová smečka. Jandovy verše, ač se zdají být hodně osobními, se mně ale zatím pod kůži nedostaly. Možná je to i tím, že při opakovaných posleších jsem tuto skladbu mnohokrát vynechal (což není žádný problém nejen u cd, ale ani u vinylu, stačí si totiž pustit stranu B až od druhé položky). No, uvidíme časem, ale raději bych „Trpaslíka“ uvítal jako skrytý bonus na cd nebo na vinylovém singlu.

Jsem rád, že se album jmenuje „Bombarďák“ a ne „Bombarďáky“, jak ještě vloni na podzim vtipkoval Janda na koncertech, byť po předchozích „Kaťatech“ by se jednalo o název více než stylový. OLYMPIC natočil další povedené album. Django je prostě pořád frajer, bombarďák, kterých u nás zase tolik nepůsobí. A já se, jako vždy, těším na skladby z „Bombarďáka“ v živém provedení a také na další album, na které snad nebude opět nutné čekat dalších 5 let.

15.05.2025	Diskuse (4)	Honza H.