Třetí deska coloradských HAVOK budiž příkladem poctivého žánrového alba, které naskočí od začátku na ostrou notičku. Jejich thrash metal má všechny předpoklady zaujmout stále ještě početnou fanouškovskou základnu tohoto stylu se všemi jeho old-schoolovými vlastnostmi. Kdyby se mi někdo snažil namluvit, že parta těchto mladíků fungovala již na sklonku osmdesátých let a já bych ještě ke všemu neměl dotyčný metalový terén dané doby nastudovaný, pravděpodobně bych mu uvěřil. HAVOK jsou totiž velmi autentickou „retro“ kapelou, která nestojí o žádnou Více

Budu se muset smířit se skutečností, že doby, kdy britští PLACEBO platili za kapelu vydatně občerstvující dění na světové rockové scéně, již jsou zřejmě dávno minulostí.  Novinka „Loud Like Love“ je ještě méně povedeným pokračovatelem svého ne úplně špatného, avšak ani ne příliš přesvědčivého předchůdce „Battle For The Sun“, a tak mi přijde, že se právě dnes, na své sedmé studiové desce tahle trojice nachází v jakési fázi zpohodlnění a vykrádání vlastních postupů z minulosti. Dle mého názoru jde jednoznačně o nejslabší a n Více

V předtuše neobyčejného zážitku jsem si dal dostaveníčko s peklem a ono si mne podmanilo svou novou, dosud neodkrytou podobou. Fantastický svět pod povrchem nejnovějšího díla těchto slovutných Norů dokazuje, že to s jejich  mateřským žánrem není zas až tak špatné, jak by se mohlo po těch dvaceti letech strašení zdát. Říše nových SATYRICON pojímá krajinu natolik hrdou, uhrančivou a krásnou, že by jí málokdo čekal i v království nebeském, natož pak tam někde hluboko v podzemí. Z této norské harpie se za z Více

Deset let trvalo Američanům THE NATIONAL než vystoupili na absolutní vrchol indie-rockového Olympu. Dekáda dlážděná pěti řadovkami, z nichž až ta poslední „High Violet“ proměnila poctivě odpracované roky těchto rockových dělníků  v definitivní a nutno říci zcela zasloužené celosvětové uznání.  Dvojice bratrů Dessnerů společně s duem bratrů Devendorfů a nezaměnitelným zpěvákem Mattem Berningerem našla pramen pomyslné živé vody a v té potom řádně proprala svojí poměrně nesložitě ušitou, ale i značně zaprášenou skladatelskou  vestu. Tě Více

Tihle Skotové, kteří přesně před devíti lety zabodovali se svým eponymním debutem na poli tanečněji orientovaného brit-rocku, si opravdu s dochvilností příliš netykají. Mezery mezi jejich alby dnes dosahují zhruba stejné doby, jaká dělí mezi sebou kupříkladu Letní olympijské hry. Nicméně stále dokáží přijít s vcelku svěží porcí zábavných „retro“ songů, které spojují post-punkové vlivy s disco prvky. I když už se nedá mluvit o takových třaskavinách jako v případě prvních alb, deska rozhodně není žádným provarem a pokračuje směle Více

Liverpoolští CARCASS, jedna z naprosto zásadních extremních metalových kapel nakonec přeci jen vyslyšela nekonečné zástupy svých nohsledů a obdivovatelů a po sedmnácti letech to dotáhla k albové novince. Netřeba zde rozepisovat jaké obdoby metalu a subžánry tvrdé hudby mají tito mimořádně uznávaní, kultovní Angličané na svědomí. Prostě se zde jen spokojme s letmým konstatováním, že nebýt právě CARCASS, vypadala by metalová scéna posledních dvaceti let trochu jinak.   Novinka „Surgical Steel“ si klade za cíl podchytit pravo Více

Nevím jak by vypadala kariéra Iggyho Popa v průběhu nového století, kdyby nedošlo na toužebně očekávaný návrat THE STOOGES. Jen těžko lze říci, zdali bychom se od něho ještě dočkali něčeho, co by alespoň vzdáleně připomínalo to lepší z nahrávek, jakými nás poměrně pravidelně zásoboval od druhé půle sedmdesátých let. Každopádně ještě před sjednocením jeho původní kapely došlo u tohoto nespoutance, jenž celá léta tak rád prohlašoval, že bude ještě v sedmdesáti mlátit hlavou o podlahu pódia, k vydání poměrně kontroverzního Více

Přijde mi hloupé, mluvit o svém novém počinu ještě před vydáním jako o klasice. AVENGED SEVENFOLD se vůbec nestydí, a tak se sebejistotou a velkohubostí pravých Američanů už v červnu všem okolo sdělili: „Nahráli jsme klasiku.“ Co to jako má být? Vždyť všichni dobře víme, že klasikou se něco stane až postupem doby, vývojem, postupným získáním přízně veřejnosti, a to buď masové nebo v undergroundových kruzích, ale ruku na srdce, slyšel někdo z vás někdy o nějaké klasice, která by se stala klasikou ještě před tím, než jí kdy někdo slyšel Více

Nebývale dlouhý seriál o patrně největším hudebním chameleonovi našeho věku už se posunul do své úplně poslední fáze. Čtyři řadová alba vydaná na přelomu milénia, tedy před Bowieho vynuceným pauzírováním, rozhodně měla něco do sebe. Kromě nejstaršího z těchto čtyř děl („Earthling“) se jednalo o poměrně klidné, klasicky písničkové a dobře poslouchatelné záležitosti, které o Davidovi vypovídaly zejména to, že po padesátce definitivně nalezl uměleckou i osobní rovnováhu, takže již neměl potřebu překvapovat stylovými kotrmelci, nebo sám sobě Více

Sice jsem si na festivalu Masters Of Rock před pár lety všiml, jak to současným ANNIHILATOR koncertně stále šlape, ale co se týče nahrávek, už to dle mého názoru zas tak slavné není. Stvrzením je čtrnáctá řadovka Kanaďanů nazvaná „Feast“, která vychází právě v těchto dnech a nabízí vcelku obstojnou avšak nijak oslňující porci power metalového riffingu, tradičně brilantního Watersova sólování a songy, které zůstávají tak trochu za očekáváním. Současní ANNIHILATOR mi totiž přijdou jako slepenec celé řady stylových poloh Více