SPIRITUAL BEGGARS - Earth Blues
Co dnes říct k nové desce SPIRITUAL BEGGARS? Znáte kytaristu Michaela
Amotta v jeho obvyklém retrařském rozpoložení, kterým už dvě dekády uctívá
hardrockové velikány sedmdesátých let? Znáte poslední alba těchto
Švédů? Víte jak zněl robustní hard rock a heavy metal před třiceti a více lety?
Říkáte ano? Tak potom víte o novince „Earth Blues“ všechno zásadní.
Vlastně lze říci, že poté, co se před lety kapela vzpamatovala z odchodu
svého frontmana JB Christofferssona (vydržel na dvě zdařilá alba – „On Fire“ a
„Demons“, aby se posléze věnoval už jen své kapele GRAND MAGUS) a
sbírala síly při pětileté odmlce (samotný Amott se odreagovával zápřahem u zběsilých ARCH ENEMY) na další svou etapu, kterou zahájila solidním,
nicméně nikterak převratným albem „Return To Zero“. Tam se poprvé
objevil v roli vokalisty Řek Apollo Papathanasio. Dnes je opětovně vše na svých místech (sestava od minulé desky nedoznala žádných
obměn), takže se o Žebrácích dá znovu mluvit jako o kapele,
která je připravená opětovně působit v plném zápřahu.
Zajímavostí letošní novinky, jakkoliv se
jedná o vyrovnaný materiál zcela pohlcený tradiční bluesovou aurou
hardrockových mistrů dávných let sedmdesátých, je skutečnost, že si
Michael Amott tentokrát opravdu vyhrál především se svými sólovými party
a kytarovými vyhrávkami celkově, stejně jako zde dostaly větší prostor
právě klávesy. Riffy zní naopak tak trochu upozaděně až tlumeně, takže všechny prvky podporující různorodost materiálu o to více vystupují do popředí. Tyto prvky, zvláště u kapely čerpající z
odkazů pověstných hutňařů BLACK SABBATH, letošní výsledek znatelně
provzdušňují.
Mám za to, že právě „Earth Blues“ má mnohem blíže k
jiné legendě hardrockového dávnověku, a sice k DEEP PURPLE (tyto tendence již byly patrné na několika albových předchůdcích, zde už je to bez diskusí), proslulé jednak výraznou
kytarou Ritchieho Blackmorea, druhak užitím pověstných hammondů. Per
Wiberg je letos obzvláště slyšitelný a aktivní, zejména ve
skladbách, kde se nachází pasáže, mající funkci tak trochu zklidňující,
jako je tomu v případě bluesové „Dreamer“ nebo riffového singlu „Kingmaker“, vystavěného po vzoru výše zmíněné legendy.
Nejblíže k starým sabbathovským SPIRITUAL BEGGARS má zjevně třetí
skladba „Sweet Magic Pain“, za to následující „Hello Sorrow“ se vykazuje
bravurně zvládnutou a velmi výraznou kytarovou vyhrávkou, která jakoby
vypadla z maidenovského alba „Somewhere In Time“. Ta je zde umístěna do skladby vyloženě rock´n´rollového ražení, což shledávám jako zajímavé křížení. Přes naprostou vyrovnanost a bezhitovost kolekce lze
hned první dva songy považovat za vůdčí - „Wise As A Serpent“ nebo „Turn The Tide“, protože se jedná o přímočařejší věci, které hned zkraje navodí to správné pnutí a uvedou posluchače do děje. Ukážou však také fakt, že dost cornellovsky znějící Papathanasio je sice dobrým pěvcem, ale ve specifické barvě i síle hlasu za svým předchůdcem zaostává.
Albu schází trhák typu „One Man´s Army“ nebo „Concrete Horizon“, což jsou skladby, které platily na předchozích dvou nahrávkách za naprosto klíčové hitovky určené především pro koncerty. Novinka však nepůsobí slabším či nenápadnějším dojmem, právě naopak, jde ve všech směrech o poctivě otesaný kus horniny, který působí semknutě a vyrovnaně, a tak se znovu jedná o další povedenou sbírku, vycházející z odkazů dávné hardrockové školy, která je zručně a s poctivostí skutečných mistrů, přenesena těmito Švédy do současnosti.
| 29.04.2013 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
