BOSTON SYMPHONY ORCHESTRA A CHICAGO SYMPHONY ORCHESTRA - Praha, Obecní dům, 14. a 20. května 2025

Nehodlám na tomto webu začít psát o klasické hudbě. Jednak se to sem žánrově nehodí, jednak k tomu nejsem odborně způsobilý. Poznám sice něžné tóny houslí od jasného hlasu hoboje a vím, co je pizzicato, ale jestli někdo zrovna zahrál kvartu nebo kvintu, určit nedokážu. Právě probíhající festival Pražské jaro však přinesl unikátní příležitost, u které bych rád udělal výjimku.

Nestává se tak často, abychom u nás potkali špičkové americké orchestry a v Praze letos v květnu jsme měli tu čest hned se dvěma. Jak bostonští, tak chicagští symfonikové se – ještě společně s newyorskými, filadelfskými a clevelandskými kolegy – řadí mezi takzvanou Velkou pětku amerických ansámblů a také mezi ty vůbec nejopěvovanější klasická tělesa na světě. Chicago Symphony Orchestra tu letos prožil svou českou premiéru a Boston Symphony Orchestra byl poprvé na Pražském jaru a v českých zemích teprve potřetí, když tu zahráli v roce 1956 a 1993. Oba letošní koncerty přinesly díla relativně moderních a v klasických okruzích i módních skladatelů. Dvakrát zazněl Dmitrij Šostakovič, který se letos hraje všude, protože se připomíná 50 let pod jeho úmrtí, a jednou Gustav Mahler.

Boston Symphony Orchestra

Oba orchestry mají přitom českou stopu. Jako první zahráli Bostonští, kteří jsou historicky spjati s Bohuslavem Martinů, jehož tři ze šesti symfonií odpremiérovali právě v Bostonu. V roce 1942 to byla první, v roce 1944 třetí a konečně roku 1955 šestá a má oblíbená. Na Pražském jaře sice Martinů na programu nebyl, ale i tak to byl velký zážitek.

Obecní dům je neuvěřitelně krásné místo, perla secesní architektury, ale pódium má na velké orchestry trochu malé. Divím se, že do sebe houslisté a čelisté při interpretaci rychlejších částí nežďuchají smyčci. V Česku bývá zvykem, že orchestr ceremoniálně napochoduje teprve poté, co se obecenstvo usadí. Tady už byli muzikanti na pódiu a každý si tam bezostyšně fidlal, foukal nebo bubnoval pasáže, které chtěl zrovna před vystoupením procvičit. Nevím, jestli to je u amerických orchestrů takto zvykem, nebo to bylo způsobeno právě malou velikostí pódia, která by rituálnímu nástupu velkého nepřála a mohli by se plést jeden druhému. Každopádně byla výsledkem neformálnější atmosféra, než na jakou jsme zvyklí třeba z Rudolfina.

Tak trochu ze snobismu jsem šel na tenhle orchestr, aniž bych zjišťoval, co se zrovna hraje. Teprve v sále jsem vygooglil, že budou dva kusy od Šostakoviče. Obecně příliš tohoto ruského skladatele neznám, mám radši romantiky, a tak to pro mě byl větší krok do neznáma. Zejména druhá polovina programu, Symfonie č. 11 g moll „Rok 1905“, byla hodně působivá, a to zejména špičkovým výkonem orchestru. Lotyšský dirigent Andris Nelsons je na Šostakoviče odborník a za nahrávky autorových symfonií a opery „Lady Macbeth Mcenského újezdu“ získal s bostonským tělesem čtyři Grammy. U orchestru je už dlouho – hostoval tu od roku 2011 a o dva roky později se ujal funkce šéfdirigenta. Na vystoupení bylo dobře znát, že se muzikanti a principál dokonale znají. Myslím, že kdyby dirigoval jiné těleso, tak by mohly být jeho pokyny někdy nejasné, protože se občas blížily víc taneční kreaci než jasnému usměrňování hudebníků. Každopádně spojení tohoto dirigenta a špičkových hudebníků dokázalo z Šostakovičovy hudby vykřesat nevšední zážitek, který spíš připomínal soubor citlivě dohromady poskládaných sólových partů v symfonickém tvaru než klasickou symfonii. Vynikly tak skvělé individuální schopnosti jednotlivých členů orchestru, kteří předváděli své party přesně a sebejistě, ale bez toho, aby narušovali působivost celku, naopak mu byli jasně podřízeni. Zvuk nebyl příliš hlasitý a krásně tak vynikla plastičnost jednotlivých partů, stejně jako práce s dynamikou a tichem. Svou roli také sehrálo, že tuhle programovou symfonii o Ruské revoluci roku 1905 (ano, ta s Křižníkem Potěmkinem), přehráli bez jakékoliv pauzy mezi větami, což celkový dojem kompaktnosti dále zesílilo. Obecenstvo po zásluze tento skvělý výkon odměnilo dlouhým potleskem, při kterém se nakonec celý stál i postavil.

Jedenácté symfonii z roku 1956 předcházel o osm let mladší „Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll“, kde jsme se potkali se stejným přístupem. Čtyřiačtyřicetiletá lotyšská houslistka Baiba Skride je mezinárodní hvězdou (u Sony například kdysi nahradila Hillary Hahn), ale na tomto vystoupení nic hvězdného nebylo. Přemýšlivý a civilní výkon, kdy nejdou housle proti orchestru, ale naopak s ním a jsou pouze tím nejvíce preferovaným nástrojem z mnoha. Tento interpretační styl umocnila i struktura koncertu, která netradičně začíná pomalou větou, abychom zrychlili teprve ve druhé větě v podobě ďábelského scherza. Opět stoprocentní výkon, i když silněji zmíněný přístup vyzněl v symfonickém hávu, kdy není tolik nutné dávat přednost jednomu nástroj.

Chicago Symphony Orchestra

O týden později se na stejném místě objevili další z nejvýznamnějších amerických orchestrů – chicagští symfonici. Těleso u nás sice vystoupilo poprvé, ale i v jeho historii najdeme výraznou českou stopu. V letech 1950 až 1953 jej totiž vedl jeden z legendárních českých dirigentů Rafael Kubelík. Přestože u orchestru nebyl dlouho, tak to byl právě on, kdo s ním pořídil vůbec první nahrávky ve formátu Hi-Fi. To už je ale dávno pryč a dnes jsme v Praze hudebníky z amerického středozápadu slyšeli pod taktovkou nikoliv šéfdirigenta, ale dlouholetého hostující spolupracovníka, Nizozemce Jaapa van Zwedena. Na programu byla Mahlerova 6. symfonie a moll. Monumentální hodinu a půl trvající dílo, které bylo zkomponováno pro ten vůbec největší čistě instrumentální orchestr s ohromným počtem klasických nástrojů a některými speciálními, včetně například zvonu, kravských zvonců nebo kovadliny. Jestli jsem psal, že Bostonští se těžko skládali na pódium, tak v tomhle případě to byla úplná tetris a muzikanti se museli určitě hodně snažit, aby se nepomlátili.

Mahler mel během svého života se svými skladbami celkem úspěch a jeho symfonie měly více než 260 repríz, pak ale obliba k jeho dílu vymizela a tenhle Rakušák narozený nedaleko Humpolce se začal víc hrát teprve ve druhé polovině dvacátého století. Jeho „znovuobjevení“ je spojováno s rozšířením gramofonové desky, protože teprve při opakovaném domácím poslechu začaly masy přicházet jeho délkou i nástrojovým obsazením monumentálním dílům na chuť. Dnes, mám pocit, byl Mahler úplně zbožštěn a bývá v symfonickém světě vyslovován společně s Beethovenem, Mozartem a Brahmsem.

Přestože lze najít mezi Šostakovičem a Mahlerem řadu společných prvků a ruský skladatel Rakušáka označoval za jednu ze svých inspirací, v interpretaci obou orchestrů nemohl být mezi oběma skladateli větší rozdíl. Zatímco Nielsen vsadil na jemnost a rozmanitost, van Zweden nasadil hrubou sílu, zvýšil volume na maximum a dílo brutálně ohobloval až na dřeň. Skupův Spejbl by řekl, že se hrálo „maestroso furioso“, tedy ze všech sil, co to dá a co nejvíc nahlas… Publikum bylo sice neuvěřitelně nadšené a stejně nahlas a ze všech sil se okamžitě po skončení posledních tónů začalo tleskat a volat bravo, ale pro mě to byl spíš zážitek na hranici nudy až utrpení. Všechno tak nějak splynulo do primitivní uniformní gigantické stejnosti, což vzhledem k hodinu a půl trvající délce díla zavánělo až sadismem vůči posluchači. I z výrazu hudebníků mi přišlo, že jsou spíš rádi, že to mají za sebou. I tak jsem byl rád, že jsem šel. Kdy se zas něco podobného naskytne?