Last Hardrock Outsider

AMARANTHE - The Nexus

Göteborg style meets EVANESCENCE meets …BACKSTREET BOYS ?! Asi jo, tak nějak by se dala charakterizovat muzika tohohle mladého ambiciózního projektu, který vystřelil na evropskou metalovou scénu v posledních několika sezónách. AMARANTHE totiž ještě více k popu přibližují to, co na své poslední řadové desce ukázali holandští WITHIN TEMPTATION. Říkáte, že bombasticky pře-produkované kapely se zpěvačkou v popředí už jsou nějaký ten pátek velkým klišé? Máte samozřejmě pravdu. Vlastně lze říci, že se z toho sympho-metalového zboží stal nanejvýš obludně agresivní byznys. Jenže AMARANTHE si nikdy nehráli na umění, naopak dokazují, že jim jde hlavně o hity a to beru jako velké plus, navíc je z jejich songů patrné odkud pochází, všechny ty bleskové trilky a kytarové vyhrávky jasně směřují na jih Švédska.


 

Pokud tedy budete na tyhle mladé seveřany cílil pouze s vidinou příjemného poslechu chytlavé, zdravě nabušené a nanejvýš moderní pop-metalové hudby a půjde vám striktně jen o zlepšení nálady něčím líbivým, nemůžete sáhnout vedle. Vlastně mám tento přístup u podobných formací o mnoho radši, než když se všechny ty „tzv.temné kapely se zpěvačkou v popředí“ v devadesátých letech a ještě pár let poté stále snažily někomu nakukat, že ten jejich symfonicky osudový metal dělají kvůli uměleckým ambicím. AMARANTHE jsou výjimeční v tom, že jim jde výhradně o to zbombardovat posluchače záplavou chytlavých refrénů a songů, kterým kromě kytar a rytmiky dominují zejména  futuristické klávesové zvuky.

 

Jejich druhé album „The Nexus“ je jako razantní průlet po horské dráze do hloubi nového milénia a má tak všechny předpoklady stát se úspěšným. Nechybí velké množství chytlavých a zdravě divokých songů, prvotřídní produkce, ani skvěle zpívající i vypadající roštěnka  Elize Ryd v popředí. Tu občas hlasově podpoří některý z členů kapely, což skladbám ještě více dodá na pestrosti. Do této chvíle s jejich hudbou nemám žádný problém, zvlášť když se samotní AMARANTHE umějí mistrovsky vyhýbat škatulce líných sladkobolných balad, které zde prakticky nenajdete.


Všechno to kolem vás zkrátka sviští jako při přeletu kolem horních pater mrakodrapů se všemi svými světýlky a vy prostě jenom upalujete vstříc dalším hymnám na obzoru. Nic zde zkrátka není zatemněno žádnou hudební pochybností, což však na druhou stranu v sobě nese jeden velký zápor, který v příštím odstavci vysvětlím.

 

AMARANTHE jsou totiž jako velkolepý fantasy film pro masy, stavící na nanejvýš oblbující kolosálnosti, takže jim svým způsobem chybí nějaké vlastní přírodní jádro, něco s čím by se právě jen u nich obyčejný posluchač plně ztotožnil. Chybí jim ve všech směrech hloubka, opravdovost a také zejména originalita, takže jsou ve výsledku vlastně pouze sterilním zbožím na několik použití, byť velmi atraktivně zabaleným a odehraným. Jako metalový popík je však beru.


06.09.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz